Kamarád do deště - pátá část

Franta vyrazil ze dveří kanceláře. V rukou si nesl nějaká lejstra a snažil se, aby mu nic neupadlo. Nikdo v bazaru nevěřil svým očím. On, zaměstnanec pana Srny, krade v Srnově autobazaru velmi důležité papíry. Bylo asi půl čtvrté, když Franta přijel do autobazaru s tím, že ho posílá pan Srna pro nějaké výkazy. Než se všichni vzpamatovali, už byl v hlavní kanceláři u sejfu a otvíral ho, vzal všechny papíry co tam byly a dal se na útěk. Po krátkém překvapení se konečně zaměstnanci vzpamatovali a začali Frantu pronásledovat. Křičeli na ostatní, ať ho zastaví, že za žádnou cenu nesmí opustit autobazar. Prodavači mu nadbíhali a stráž u vjezdu po něm dokonce střílela. Franta si teda vybral nejkratší cestu přes plot. Plot byl docela vysoký a navíc nahoře byly nataženy dráty. Franta přehodil lejstra na druhou stranu, trochu se tam rozletěly, vyskočil na plot a přelezl ho. Měl od něj strašně rodrápané ruce, ale i přesto posbíral všechny papíry co se válely na zemi a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Naskočil do připraveného auta a odjel do centra. Když vyjel se Ševrd oddechl si. Nečekal, že by se mu to povedlo až tak hladce, ale teď, teď dřímal v rukou důkazy na usvědčení Dominika Srny z podvodů.
Míla byl nervózní. Láďa na smluvené místo nedorazil a tak si o něj dělal starosti. Rozhodl se, že na něj počká v kanceláři. Koukal se z okna na park co byl naproti. Najedou uviděl velmi nápadné auto jak zastavilo uprostřed ulice a tím zastavilo dopravu. Pak z auta vystoupil Hájek a táhl za sebou bezvládného Láďu. Míla strnul. Tohle opravdu nečekal, sledoval jak Olda vláčel Láďu za sebou dokud mu nezmizeli z dohledu. Pak se vzpamatoval a rychle vyšel směrem ke dveřím detektivní kanceláře. Když dveře otevřel tak před nimi našel Láďu, už při vědomí, a dole pod schodama ještě uviděl Oldu jak pospíchá pryč.
„Ježiši Kriste, co se stalo?!“ zeptal se Ládi.
„Pra-pra…..prasklo to,“ zašeptal Láďa.
„A co ti to udělali?“ ptal se dál starostlivě Míla.
Láďa se pousmál: „Byl jsem si s nima zacvičit,“ řekl Láďa a omdlel.
Mílu polit studený pot. Zpanikařil, nevěděl co dělat. Po chvilce se rozhodl, že zavolá sanitku. Ta tu byla celkem brzo. Míla se rozhodl, že pojede s Láďou do nemocnice, aby věděl jak to s ním je.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ ptal se Franta potom co rychle vtáhnul Mílu do dveří a zamknul.
„V nemocnici,“ odpověděl mu zachmuřeně Míla.
Franta pobledl. „Jak mu je?“
Míla se na něj zkoumavě podíval. „Jak to víš, že mu něco je? Jak víš komu co je?“ zeptal se podezřívavě.
Franta se mu podíval do očí. „Vím, na čem jste dělaly. Vím, že to byl tvůj nápad, protože tě znám a protože vím, že ses chtěl za všechno pomstít.“
„Když to všechno tak dobře víš, tak proč jsi nic neudělal?“ rozkřikl se na něj Míla.
„Bylo už pozdě a navíc mě sledujou takže sem si musel dávat pozor, taky, kurva už. Láďa je profík a věděl jakej to je risk, zvlášť proti tomu hajzlovi Srnovi a proti tomu bezmozku Hájkovi. Když jsem viděl, že nemám příležitost k tomu, abych Láďu osvobodil, tak jsem se rozhodl využít jiné příležitosti. Sebral sem důkazy, které jste chtěly získat vy. Jdou támhle,“ ukázal směrem ke stolu Franta.
Míla se na ty dokumenty podíval zvláštním pohledem. Chtělo se mu smát, ale zároveň brečet.
„To je skvělý,“ prohlásil smutně, „to ti muselo dát zabrat né?“
„To nic nebylo,“ mávl zakrvácenou rukou Franta. „Jen mě mrzí, že nejevíš žádné větší nadšení.“
„A jak můžu jevit nadšení, když to Láďu málem stálo život!“
„Láďa je profík,“ odvětil mu Franta. Pak ale pohnutě dodal: „Jak mu je?“
Míla se smutně podíval. „Láďa měl infarkt. A je to s ním vážný.“
Seděli oba dva v kanceláři Ládi Potučka a Vládi Řeky. Franta poprvé po dlouhé době v civilním a Míla ve špinavým. Měly před sebou flašku alkoholu a pili, aby zapomněli a aby byli připraveni na to co je čeká.
„Jen se ještě napij,“ povzbudil Franta Mílu k pití a sám vyprázdnil svojí sklenici.
„Takže jak? Odjíždíme?“ zeptal se Míla a také se napil.
„Ano, ale né tak daleko. Pouze se na chvíli schováme. Usadíme se na jihu od města, jak je ten opuštěnej barák u lesa.“
„Na jak dlouho?“
„Nooo,“ přemýšlel Franta, „počítám tak týden než se to trochu rozjede. Teď by to bylo moc nebezpečný.“
Chvíli zase pili. Potom se Franta zvedl, pobídl Mílu k odchodu a zamkl za sebou. Míla nesl lejstra z autobazaru v náručí a Franta nadával, že nebyla v kanceláři žádná zbraň. Byla půlnoc. Oba dva nastoupili do auta a odjeli na jih, pryč z města. Jenže nebyli sami, kteří jeli touto cestou. Za nimi se vydalo ještě jednou auto. Nebyl to ovšem Oldřich Hájek, byl to vrchní vyšetřovatel Jaroslav Pecka.
„Tak tahle hacienda bude po příštích čtrnáct dní naším domovem,“ řekl se smíchem Franta a ukazoval na polorozpadlý barák na kraji lesa.
„No, snad nám to nespadne na hlavu,“ řekl s obavami Míla a vydal se i s Frantou dovnitř.
Auto, které je sledovalo zastavilo na kraji cesty vedoucí k baráku, kde se Franta s Mílou ukrývali. Z auta vystoupil Pecka. Rozhlédl se po okolí. Když se ujistil, že je sám, vytáhl telefon.
„Hálo….to jsem já, Pecka….vím kde jsou….jeli na jih na Komářov, pošlete někoho…..nemohl by přijet někdo jinej?....Aha, rozumím, budu ho čekat.“
Proč zase ten Hájek? ptal se sám sebe Pecka, opřel se o auto a čekal.
„Jak jsi se vlastně seznámil s Láďou?“ zeptal se Míla, když se trochu ubytovali.
„Ále, akademie po mě chtěla praxi, vždyť to znáš. Tak jsem s ním týden spolupracoval a mezitím jsi mě oblíbil. Taky mu můžeš poděkovat za to, že za tebe pátral,“ usmál se Franta.
„Tak tady jsi sháněl ty informace! Tak přes Láďu si chytal všechny ty zločince!“ vykřikl Míla.
„Jo. Láďa mi dost pomáhal,“ odpověděl Franta a pořád se usmíval. „Jo, Láďa je a bude stále jedním z nejlepších detektívů všech dob. Kam se hrabe Holmes.“
Oba dva měli hned lepší náladu. Smáli se a vyprávěli si další své příhody, když tu najednou se za nimi ozvalo: „Pánové byl bych rád, kdyby jste dali ruce nad hlavu.“
Míla ten hlas poznal. Pecka! Dali ruce nad hlavu, pomalu se otočili a viděli jak na ně Pecka míři svojí služební zbraní. Nebyl sám, vedle něj stál se založenýma rukama Olda Hájek.
„Je konec. Ale může to být poklidný konec, když nám vydáte ty papíry,“ pravil sladce Pecka.
Franta se pousmál. „To asi nepůjde. My s jejich vydáním počkáme na státní policii z hlavního města, grázlům je nedáme.“
„Nech si ty svý kecy Les!“ zařval na něj Olda.
„Počkejte chvíli pane Hájek, já si myslím, že se tady s panem Lesem dohodneme,“ zarazil Oldu Pecka.
„Pochybuji,“ odvětil drze Franta.
Pecka se uchecht a namířil na Mílu. Franta zbledl, Míla taky a Olda se poprvé za dlouhou dobu se zasmál. Nesmál se dlouho. Franta využil situace, kdy se všichni soustředili na Mílu a kopl do zdi. Dům se zachvěl a začal se pomalu hroutit. Kus stropu spadl na Pecku, který stačil ještě zařvat než byl pohřbený pod sutinami. Míla taky neměl štěstí, kus stropu mu spadl na hlavu a omráčil ho. Franta s Oldou stačili uskočit kousek stranou.
Když se dům přestal třást podívali se na sebe a pak se k sobě rozběhli. Začali se prát. Byl to zuřivý boj, Franta se snažil seč mohl, ale proti Oldovi neměl sebemenší šanci. Olda s ním párkrát praštil o podlahu, pak ho zvedl a přitlačil ke zdi. Franta se ze všech sil snažil dostat z Oldova sevření. Kopl ho dokonce do slabin, jenže to mělo úplně jiný účinek než v jaký Franta doufal. Olda neuvolnil sevření, ani nepoklesl v kolenou, spíš ho to ještě více rozlítilo. Začal Frantu škrtit. Zvedl ho do vzduchu a ještě s ním trochu třásl. Franta pomalu ztrácel vědomí. To je konec! pomyslel si.
Míla byl otřesen. Viděl rozmazaně a v nose měl prach, ten ho v nosu šimral tak, že dostal záchvat kejchání. Po chvíli se trošku vzpamatoval. Sice ještě nevěděl kdo je a kde je, ale uvědomoval si nebezpečí. Rozhlížel se kolem sebe a spatřil jak spolu Olda a Franta zápasí. Viděl taky Frantův marný boj a slyšel jeho sípání, když ho začal Olda škrtit. Musím mu pomoct! řekl si. Hmatal kolem sebe, chtěl najít něco, čím by Frantovi pomohl. Najednou nahmatal pistoli. Byla to Peckova služební zbraň, než ho zavalil strop tak jí upustil na zem. Míla vzal zbraň do rukou, zamířil a vystřelil.
Franta slyšel výstřel. Taky cítil jak sebou Olda trhnul. Najednou ho Olda pustil a sám sebou sekl o zem. Franta se sesunul podél zdi. Mnul si krk a snažil se pořádně nadechnout. Po chvíli se vzpamatoval a došlo mu co se stalo. Viděl jak se na něj Míla dívá a má v ruce zbraň. Zachránil mu život. Franta se usmál a odšoural se k Mílovi.
„Díky kamaráde,“ řekl Franta a pomohl Mílovi na nohy.
„Nemáš-ne-nemáááš zač,“ vypravil ze sebe Míla a držel se za hlavu, která mu třeštila.
„Hájek mrtvej, Pecka mrtvej. Máme po starostech, protože horší debilové neexistují,“ pravil se smíchem Franta a pořád podpíral Mílu.
Najednou se mu zdálo, že slyší sirény. Chvíli poslouchal. Ono se mu to nezdá, oni to jsou sirény! Policejní sirény. Podíval se na Mílu a řekl: „Hájek mrtvej, Pecka mrtvej! Máme průser!“
Franta se podíval z okna. Policejní auta se rychle blížily. Franta se podíval na tu spoušť co tu byla. Pak se podíval na Mílu, který se mezitím vzpamatoval. Nechal ho tedy stát a rozběhl se k hromadě sutin, pod kterými byl pohřben Pecka. Chvíli tam hrabal a pak našel to co potřeboval, Peckovi pouta. Nasadil si je a řekl Mílovi: „Dokumenty máš?“
„Mám,“ potvrdil mu zmateně Míla.
„Tak teď máš i jednoho aktéra těch podvodů,“ řekl mu Franta.
Míla se na něj nechápavě podíval. „Jak to? Koho?“
„Mě,“ prohlásil s úsměvem Franta. „Díky mě můžeš dostat Srnu. Hájek se mnou dlouho spolupracoval a leccos na něj vím a na toho Pecku taky něco mám.“
„Ale proč?“ zeptal se Míla.
„Jsi můj jediný přítel, kterého mám a chci ti pomoci k lepšímu životu,“ usmíval se Franta.
V tu chvíli vtrhli dovnitř příslušníci jednotky rychlého nasazení a ihned převzali iniciativu. Popadli Frantu a vyvlekli ho ven. Pak požádali Mílu, jestli by nemohl jít s nimi. Míla byl tak otřesen, že je bez odporu následoval. Další členové jednotky zajistili místo činu.
„Nazdar,“ pozdravil Mílu Láďa Potůček. „Dobrá práce,“ dodal pak ještě unaveně.
„Co tady děláš?“ divil se Míla.
Láďa se rozhlédl jestli je někdo neposlouchá. „Znám Frantu. Kancl zamčenej, Franta nebral telefony a o tomhle místě jsem Frantovi řekl já. Tady jsme totiž s Vláďou vyslýchali podezřelé, když jsme byli ještě mladí a plní síly.“
„No jo ale jak jsi se sem dostal? Vždyť jsi byl v nemocnici! Já tam s tebou byl!“
„Prosimtě,“ zasmál se Láďa, „myslíš, že mě jeden infarkt položí?“
Míla kroutil hlavou. Pak se ale naléhavě zeptal: „Co bude s Frantou?“
Láďa se zachmuřil. „Mluvil jsem s ním před chvílí. Všechno to vzal na sebe a tebe označil za toho, kdo to všechno vypátral. Všechny zásluhy za tento případ jsou tvoje díky Frantovi.“
Míla se podíval směrem kde naposledy viděl Frantu. Ten ten seděl v autě, všiml si, že se na něj Míla dívá. Usmál se a pak se s ním auto rozjelo a odvezlo ho pryč. To bylo naposledy co ho Míla viděl.
Pak se k nim vydal velitel zásahu.
„Gratuluji vám. To je případ jako hrom, na to se udělá kariéra,“ tiskl ruku Mílovi.
„Co s ním bude?“ zeptal se Míla a ukazoval na auto ve kterém odjížděl Franta.
„Je to podezřelý a svědek. Bude soud a doufám, že pěkně velký. Konečně totiž můžeme skřípnout toho parchanta Srnu. A to všechno díky vám,“ potřásl velitel znovu Mílovi rukou.
Míla byl zdrcený. Přišel o svého jediného přítele.
„Jo a ještě něco,“ otočil se velitel na patě zpátky k nim. „Nechtěl by jste pracovat u nás na velitelství? Takových hajzlů jako byli tihleti a ten Srna je ještě dost.“
Míla se na něj podíval a se smutným úsměvem pravil: „Ne, děkuji. Já jsem s policí nadobro skončil.“
Tím skončil největší a nejdůležitější případ v Mílově životě. Dostal za něj nejvyšší státní ocenění a něco peněz. Míla ovšem pátrání nezanechal, stal se novým partnerem detektivní kanceláře Potůček a Řeka vypátraj i šneka, s.r.o. a dál řešil už jen případy krádeže v samoobsluhách.
Láďa Potůček byl rád, že má zase parťáka a že jejich detektivní činnost prosperuje jako nikdy předtím.
Dominik Srna byl usvědčen z podvodů, krádeží, vražd a zpronevěry a dostal třicet let.
A Franta? Ten po soudním procesu zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl.
Příběh nevypráví pravdu, na to je moc bizarní. Ale co když se něco takového doopravdy děje?