Stříbrný palouček

Znáte ten pocit, že si se svou milovanou krajinou dokonale rozumíte? Já aspoň ano.
Kdykoli navečer vkročím do srdce lesa a zaposlouchám se do jeho tepu, svět kolem se rozplyne a zůstanu zde pouze já a můj palouček.
Denní pastevec zahánějíc své ovečky do chléva zaledovou stráží hor zalil celé toto srdce lesa krvavě rudými plameny svého hřejivého objetí. Nechala jsem ho, ať mě hladí po tvářích a pak jsem se s ním rozloučila. On nebyl tím, kvůli komu jsem na toto živoucí místo přišla.
Své čekání jsem si krátila s vlasy vodní víly rozprostřenými mezi stromy a tiše zpívající o své paní. Větrní oři se proháněli volně olem nás a šťastně ržáli. Čas mezitím rychle plynul a tak jsem se vrátila na palouček.
Když se tmavá oblaka rozestoupila, vylila se do kraje stříbřitá záplava úplňkového nebe. V ten čas ožily i stromy, které prozatím decentně mlčely a pouze si pobrukovaly sé melodie. Uctivě mě a lunu vítaly, snažily se nás dotknout svými dlouhými prsty.
Z tříště lesního vodopádu ozářeného měsíčním svitem, jako by měl kažkou chvíli vyskočit jednorožec a natřásat svou hrdou hlavu kolem. Místo něj se do úplňkového tance daly lístky stromů dovádějící spolu s větrnými oři.
Pousmála jsem se nad tím představením a vnořila své prsty do zelené srsti země. Byla vlahá a něžně se lísala. S každým okamžikem se kraj rozezpívával a přibral k sobě i strážce noci. Nebeskou dvoranu protnul let puštíka a bylo slyšet tichounkého pískání netopýrů.
Stromoví po chvíli utichlo, aby mohlo v dalším okamžiku vyprávět, co vše již zažilo a nebo to, co mu vyprávěli ptáci. Jeho hluboký hlas plný moudrosti ještě podtrhlo táhlé zavytí vlka v dáli.
Bylo to jako by se zastavil čas, či že vteřina byla věčností. I přesto však vše ponáhlu utichlo, když úplňková luna shoulila se do měkkých peřin oblak a její příliv stříbrné záře vystřídal černomodrý odliv.
Kraj spolu se všemi svými krásam opět na chvilku usnul...