Prokletá

Díváte se na ni a chtě či sebevíce nechtě si říkáte: „Híml hergot, sakra donrvetr helement (případně libovolné jiné kletby), tohle je abnormálně krásná ženská. A máte pravdu. Bez debaty, bez diskuse. Je krásná, je překrásná, hedvábné, husté vlasy do půli zad při každém kroku jiskří, jak se jimi stěží prodírá slunce a zlatí je, čelo jako rozkošná přehrada, klenoucí se nad údolím, pod přehradou hluboké oči, plné medu a smoly, rty, usmívající se v tisíci významech, vše usazeno uměleckým způsobem do jemně tvarovaného obličeje, nic neruší, nic nepřebývá, všechny ty součásti tváře, dokonalé samy o sobě, jsou rozmístěny v magických poměrech jedna k druhé. Skvostná žena.

Potom jednoho dne šla kdesi po ulici, čistě pro ten pocit, že se všichni otáčejí, muži s námahou zatahujíce břich, ženy poměřujíce svůj vzhled s jejím a plny závisti beznadějně prohrávajíce. Znenadání stála krasavici v cestě postava. Nehnutě, trochu vyzývavě, trochu zlověstně. Byla rodu ženského a nepěkného. Nepěkné, šedivé šaty, koudelovité vlasy, vodnaté oči, rozpraskané rty, tenké ruce i nohy. Kráska se před ní zastavila, nehodlala ji obcházet jako někdo podřadný. Její krása ji koneckonců opravňovala k volnému průchodu kamkoliv. Avšak šedivá žena se nepohnula, neustoupila z cesty. Uprostřed chodníku stály proti sobě postavy tak protikladné, až to téměř působilo fyzickou bolest. Chvíli setrvaly nepohnutě, potom kráska promluvila: „Takže paní snad abyste uhnula, co říkáte?“

„Přijde na to… Záleží, jestli mě poprosíte,“ zasmála se paní sebejistě.

„To má být vtip? Kdo si myslíte, že jste? Můžete být ráda, že se s vámi vůbec bavím! Podívejte se, jak vypadáte, a jak vypadám já!“

A kráska se rozhlédla kolem sebe a zavolala: „Prosím vás, buďte někdo tak hodný a vysvětlete téhle paní, že mě nemá obtěžovat!“ V jejím hlase byla všechna jistota, nasbíraná z obdivných pohledů, kterými si ji muži vždy měřili. Nezmýlila se. Ihned přiskočilo několik chodců různého věku, strkali se, tlačili se, vystavovali na odiv to nejlepší ze sebe, žárlili jeden na druhého, nenáviděli se. Oč více byli podbíziví a sladcí ke krásce, o to méně byli ohleduplní k šedivé ženě. Neurvale ji popadli za ramena, hrubě ji odstrčili k okraji chodníku a počastovali ji mnoha nadávkami. Ani jeden z nich netušil, oč ve sporu jde, to však nebylo vůbec důležité. Měli jasno. Každý jeden z těch mužů potají doufal, že zrovna jeho si kráska všimla, že sledovala jeho mužné počínání, jeho rozhodnost a nekompromisní postoje. Každý z nich měl jinou představu, jak zapůsobit na krásnou ženu, všichni ovšem bezchybně věděli, že ta nehezká a šedivá ženská je v neprávu a zaslouží si trest. Kráska se celou dobu mírně usmívala, vše se událo tak, jako vždy, když potřebovala, aby za ni někdo něco udělal. Chodník byl volný. Muži se natřásali, pohlíželi na krásku okouzleně a na šedivku u zdi s opovržením. Ale šedivka neměla v úmyslu vzdát se jen tak snadno.

„Mě jen tak snadno z cesty neodklidíš, moje milá. Já vím dobře, čeho si ceníš nade všechno. A říkám ti, že o to přijdeš. Já nejsem jen tak někdo, když chci, prokleju. A tebe proklínám, přijdeš o všechnu svoji krásu, budeš stejná, jako já, nikdo se za tebou neotočí, leda by si odplivl. Jen se usmívej, usmívej se povýšeně, budeš totiž plakat a naříkat, budeš vzpomínat a při těch vzpomínkách tě bude bolet. A ti, kteří teď loudí o tvůj pohled, projdou kolem tebe bez povšimnutí. Nezbude ti vůbec nic, vůbec nic, jen pláč a moře smutku!“

Tak to řekla ta šedivá žena, přesně takhle. No a věřte nevěřte, kletba se začala plnit. Ne tedy hned, koneckonců nikde není napsáno, že když někoho proklejete, tak to nabude právní moci do osmačtyřiceti hodin. Tady to trvalo celé roky, pár desítek let. A pak začalo plnění. Přesně jak ta žena stanovila, krásce začaly krabatět vlasy (musím si potom zjistit, co znamená slovo „krabatět), dostaly nepěknou šedivou barvu, prořídly jako les, napadený kůrovcem. A vrásky a vrásky, všude samá vráska, zhoubná eroze obličeje. Oči se jakoby scvrkly, jejich tmavost někdo rozředil vodou, obličej, dříve nádherně oblý, zhranatěl a celý zdrsněl. Barva pleti: popelavá a nepěkná. Kráska přišla o všechno, co pro ni mělo smysl.

Ven chodí jen zřídka, většinu času pláče a vzpomíná. Případně vzpomíná a potom pláče. Je nad čím. Všechno pryč, všechno. Obdivné pohledy, nekonečný boj mužů o to, aby přijala jejich úsluhy, nabídka za nabídkou, dary a ústupky, žadonění a žebrání, to všechno je pryč, úplně pryč. A žena chřadne ve smutku, bojí se podívat do zrcadla, pokaždé ji sevře hrůza z toho obrazu ošklivosti, který se jí zjeví. Nemá už ani sílu si lhát, že to není ona, že je to nějaká jiná žena, nějaká z těch, na jejichž závisti se dříve s klidným uspokojením pásla jako na něčem, co jí po právu náleží. Teď nenávidí mladé ženy a ani nemusí být krásné, nenávidí je k smrti, závidí jim až k uzoufání, závidí jim, je zlá a je bezmocná, protože je zakleta do stáří.

Vyšel jsem ven a rozhlédl se. A v davu jsem uviděl pár takových žen, které si to kdysi rozházely s tou šedivou paní, která jim jednoho dne zastoupila cestu. Prostě ji odmítly vzít na vědomí, a to byla chyba. A teď je mi jich skoro líto, i když prvoplánově bych je litovat neměl, protože dělají mladým holkám ze života peklo, asi se mstí. Prokletí, kterým je šedivka kdysi počastovala, je zničilo, ne zvenku, čert vem vrásky a šediny, ale uvnitř nadělalo paseku. Jde z nich až strach.

Rozhlédl jsem se ještě jednou a spadl mi kámen ze srdce. Viděl jsem nejednu ženu, nemladou již, která kráčela po ulici, a na první pohled bylo jasné, že je s šedivou paní zadobře.