Láska po vesnicku

Praha je, jak známo, městem študáků. V celičkém Česku zde naleznete nespočet středních škol a především hodně škol vysokých. Studenti se sem sjíždí ke studiu z celé republiky, jsou uchváceni kouzly Prahy, kouzlem študáckého života a pochvalují si neomezené možnosti, které v metropoli mají. Rádi se pak vrací domů- do svých rodných městeček, či vesnic.

Nesmíme však opomenout ty, jež do škol dochází přímo ze svých domovů. Ano, mluvím o Pražácích. Ti jsou přímo narozeni k tomu, aby v tomto městě studovali. Málokdy se stává, že Pražáci odjíždějí do škol někam jinam.

Dnešní podoba Pražáků je známa po celé republice. Mnoho lidí je pozná díky řidičským dovednostem nebo podle poznávací značky. Dalšími znaky jsou třeba dlouhé černé kabáty, které jiné skupiny obyvatel nosí jen na významné příležitosti. Pražácký trend- neustálé žvýkání se již přemisťuje dál do okolí. Takových znaků je velmi mnoho a já zde nesepisuji encyklopedii o Praze, nýbrž jeden krásný příběh o jednom právě takovém Pražákovi, v jaké podobě jsem vám ho teď popsal.

Adam Hlaváček byl již dospělý student. Přesněji řečeno- dosluhující student. Státnice a promoce ho neodvratně čekala, ale moc si s tím starosti nedělal. Většinu večerů trávil po hospodách, či klubech s přáteli. Doma se ukazoval zřídkakdy. Taky bodejť by ne, když jeho rodina měla honosný byt nedaleko centra s veškerým přepychem. To pak máte kousek ke kdejakému dění.

Tatínka má soudce pro pražský obvod 2. To se to pak žije. Adamova maminka pracuje jako sekretářka v jakési významné firmě. Rodiče, vědomi si svých velkých příjmů a významného postavení, vychovávali Adama od mala tak, aby na prvním místě měl kariéru, pak sebe a dále následují ostatní věci, pro něj zbytečné. Vlivem této výchovy, se taky takto choval- v Praze se však nesetkal s někým, kdo by mu to vyčiňoval. Naneštěstí pro něj, bohužel jinde než v Praze nebyl a v zahraničí, kam každý rok jezdili na dovolenou, by stejně nikomu nerozuměl.

Tento Adam tedy studoval na Univerzitě Karlově, obor sociologie. Sám ani nevěděl, jestli je to, to co chce studovat. A jsme opět u vlivu rodičů, že.

Několik měsíců před ukončením studia, dostal Adam jako seminární práci sociologický výzkum. Spočíval v několika dotaznících, které se měli předložit obyvatelům na vesnici a mimo dosah vlivu Prahy.

Místem přímo stvořeným pro tento výzkum byla vesnička ne zas tak vzdálená vesnička Velenice. Adam na týden odjel z Prahy, moc potěšen z toho ale nebyl. Jel společně se spolužákem Martinem, jenž dělal průzkum, v nedalekých Lipolticích. Z peněz, které obdrželi, se ubytovali v malém penzionu. Bědovali nad nuzotou, kterou jim toto ubytování přinášelo a zastesklo se jim po jejich domovu.

První den si oba jen pročítali pokyny a příkazy. Snažili se přijít na význam některých otázek- a ty byly opravdu zajímavé. Adam se rozvaloval ve čtvercovém tvrdém a hrubém křesle. Všelijak se kroutil a občas si i zanadával.

„ Blbej krám, to si sem nemůžou koupit třeba něco z Ikeii. To je mnohem lepší.“

Martin ho moc nevnímal a po chvilce zdvihl hlavu od papírů: „ Ty hele, co to má k čertu znamenat tahle otázka- Používáte raději vlhčené ubrousky nebo obyčejný ručník?.“

„ To je fakt postavený na hlavu. Vždyť ty nebudou vůbec vědět, o co se jedná. Když jsem tady viděl nějaké místní v hospodě, tak na mě koukali jak na individuum. To bude tejden!“

Mladíci se večer stavili do hospody na jídlo a opět čelili několika nepříjemným pohledům, po kterých následovalo šeptání mezi místními. Raději odtud tedy Adam s Martinem odešli.

Druhý den Martin stěží zastihl nějaký autobus do sousední vesnice. Adam pak zůstal sám napospas venkovu. Jal se obcházet domy a stavení. Když se mu podařilo někoho přimět, aby s ním mluvil, zaznamenával poznatky. Po několika hodinách ho to přestalo bavit a rozhodl se, že si zajde na pivo. Hospoda pro něj představovala jediné záživné místo v tomto zapadákově. Vešel dovnitř a přišlo mu zde něco divného. Ano ve změti ušpiněných a zamračených štamgastů se něco blýskalo a vyjímalo. Jako když v týmu basketbalistů naleznete sto padesáti centimetrového hráče. Tímto hráčem byla půvabná a okouzlující dívenka. Opravdu k pohlazení. Adam se zastavil ve dveřích a s úžasem na ní hleděl.

„ Maruško, přijde dneska táta do hospody?“ ozvalo se od jednoho ze stolů.

„ Nevím, pane Jedlička. Teď musí zůstávat v pozoru doma, když naše kráva čeká telátko,“ dívka vzala od hostinského džbán a odešla směrem k východu. Adam se rozhodl využít svojí situace a krása Marušky ho ponukla ke lži. Odstoupil ji z cesty a usmál se tak, jak balil holky v pražských klubech. Maruška však nebyla žádná holka z klubu a sotva si ho všimla. Neměla ponětí o lásce, klucích a všech těch věcech s tím spjatých. Určitě víte, na co narážím. Byla to prostá vesnická holka, která měla hlavu plnou starostí typu- aby slepice měli co jíst.

Adam vytušil, že na ní bude muset jinou cestou. Na vteřinu zapřemýšlel a poté k ní přiskočil.

„Ehm… dobrý den slečno, říkala jste, že vaše kráva čeká tele?“

Maruška se lekla a podivila. Pohlédla na Adama a snad jí taky okouzlil, neboť na něj chvíli hleděla a usmívala se.

„ Ano,…to jsem říkala. A vy jste kdo, pane?“

Adam chvíli zapřemýšlel a při tom hleděl Marušce do očí a prohlížel si její sličnou postavu. Ono toho moc přes ty potrhané a ušpiněné hadry, ale Adam měl až příliš vyvinutou představivost a fantazii.

„ Já jsem čerstvě diplomovaný zvěrolékař,“ řekl uhlazeným hlasem, poté následoval upřímný úsměv.

„ A jak to prosím vás souvisí s naší kravičkou?“

„ No,…já vlastně dělám takový průzkum. Jedná se o chování chovatelských zvířat, v době kdy jsou březí, to jest- když čekají potomka. Vskutku zajímavá studie.“

Při této rozmluvě už kráčeli směrem k Maruščinu domovu. Slušná dívenka se Adama vyptávala na další věci a on těžce nacházel odborné výrazy, týkající se zvířat na statku. Bereme však v potaz Maruščino základní vzdělání, působil Adam velmi přesvědčivě. Po chvilce pak došli až k statku.

„ Já se s vámi budu muset asi rozloučit. Tady to je naše skromné stavení. Nashledanou a děkuji, že jste mě doprovodil,“ jemný hlásek už mizel za časem poznamenaným plotem.

„ Víte, chtěl jsem se otázat, jestli bych třeba nemohl zítra k vám přijít se podívat na tu vaši krávu, určitě by mi to v studii velmi pomohlo.“ Maruška se na Adama pouze usmála a odešla. Mladík to pochopil jako částečný souhlas a zamířil do penzionu. Na svém notebooku si studoval něco o dobytku a o zvěrolékařině a pevně doufal, že Maruščiny rodiče budou stejně tak lehkomyslní a nechají se obalamutit. On ji pak může v klidu navštěvovat a pokusit se do konce týdne i o něco víc.

Dalšího jitra nechal veškeré své dotazníky doma a Martina vesele doprovodil na autobus. Vyčkal na stejnou dobu, kdy včera Marušku zastihl v hostinci. Podařilo se mu jí spatřit zrovna, když už kráčela s džbánem piva do kopce. Přicupital za ní:

„ Platí váš včerejší slib,“ začal mile hovořit.

Dívka se na něj pousmála: „ Já vám ale nic neslíbila.“

„ Ale slíbila, z toho vašeho krásného úsměvu já poznám všechno, to si nemyslete. Říkal přesně „Ano přijďte“. A třeba teď jak se uculujete, tak to je mi taky vše jasné,“ Adam lehce, leč opatrně laškoval. Maruška vycítila, že se mládencovi líbí a od té chvíle na něj neustále zahlížela, úsměvy, jež mu darovala- z nich by snad každý vypozoroval, co naznačují.

„ To jsem nevěděla, že vy zvěrolékaři, dokážete být tak mazaní. Prokoukl jste mě, už jsem tatínkovi o vás povídala, pojďte dál.“

Adam s rozrušením v duši vešel na dvůr a prohlížel veškeré okolí. Oba pak vešli do domku, kde je čekal Maruščin tatínek. Byl takový bodrý chlapík v neustále báječném rozmaru. Ačkoliv pupek mu zabraňoval ve výhledu na jeho nohy, pohyboval se poměrně hbitě.

„ Á, vy jste jistě ten študovanej zvěrolékař, nebo jak se tomu dneska říká,“ zatřásl Adamovi rukou, do slova.

„ Velmi mě těší a jsem velmi rád, že jste svolil mým požadavkům,“  Adam se snažil mluvit co nejvíce spisovně, aby působil věrohodně.

„ Kašleme na tyhle formality,…tak co půjdete se podívat na tu naši dojnici? Nebo radši pivo, co?“

„ Obojí zní zajímavě.“

Tatínek se rozchechtal: „ Jo, takže na to pivo. Maruško, nalej nám každému prosím.“

Oba muži proseděli dost času u stolu a bavili se o všelijakých věcech. Bylo vidět, že hlavě tohoto statku chybí v domácnosti mužská přítomnost a ta je, ať chceme nebo ne, občas přímo nutná. V odpoledních hodinách tatínek odešel na vesnici za jistým bratrancem Aloisem. To způsobilo, že Adam s Maruškou zůstali sami na statku. Neváhali tedy a začali ochutnávat všechny plody stromu- který nese název Láska, či chcete‑li Rozkoš.

K večeru, když už byli oba nasyceni, Adam zašel do chlíva a předstíral, že krávu zkoumá a něco si zapisuje. Chvíli na to odešel na penzion.

Takto si počínal každý následující den a vždy se oběma mladým dařilo zůstat v utajení. Tatínek často podnikal výpravy pryč ze svého pozemku.

Páteční večer byl však jiný, obtloustlá překážka v plodech lásky Adama a Marušky zůstala celý den doma. Jenže ani mladík ani slečna už to nemohlo vydržet, a když tatínek odešel do chléva, počali svůj rituál s ještě větší chutí. V těch slastech však nepostřehli dunivé kroky z předsíně. Do světnice se přiřítil tatínek a lekl se toho, co viděl. Zlost v něm naštěstí utlumila mnohem důležitější starost.

„ Pane zvěrolékař, pojďte honem. Kráva se telí.“

„Jo…aha…ano už běžím,“ Adam byl v koncích a vůbec nevěděl, co má dělat. Maruška, zapínajíc si oblečení, ho postrčila a on pln rozpaků utíkal do chléva. Zvíře bučelo a ze zvuků byla cítit jistá bolest a trápení.

„ Rychle, nesmí se to pokazit. Vždyť ta kráva si dává už druhý týden na čas,“ bručel tatínek.

„ Co mám dělat?“ Adam koktal.

„ No nekecej mi, že jste tohle nebrali v tý vaší škole.“

„ My měli, jaksi jen teorii, praxi zatím ne.“

Tatínek vyděšeného Adama neposlouchal a přispěchal ke krávě, přikázal Adamovi, aby šel do zadu a pomáhal teleti ven. Problém byl v tom, že Adam se veškeré této práce štítil. Nebyl na nic takového z Pražských ulic zvyklý. Chvíli tam jen tak postával a tele už se dralo ven. Náhle se ale zastavilo. Tatínek zvolal na Adama.

„ Strč tam ruce a tahej ho ven, jinak to nejde.“

„ Jako dovnitř, a…proboha jak?“ Adam se zděsil.

„ Nemel a strč tam sakra ty ruce!“

Mládenec si ohrnul svůj svetřík a zavřel oči, strčil dovnitř ruce a tahal. Dělalo se mu při tom velmi zle. Jeho utrpení ještě nějaký čas trvalo a ke konci, když se podařilo telátko dostat ven, byl Adam ohozen vším tím, co kráva při porodu vylučuje.

Adam se ihned zvedl a běžel se do studny omýt. Byl celý zděšený. Pohlédl na krásnou a vyděšenou Marušku a spatřil v ní snad tu krávu, že se tak lekl. Nahodil utrápený výraz a utíkal pryč, co nejrychleji mohl.

 Tatínek po několika minutách přistoupil ke své dceři. „ Mám takovej divnej pocit, že to zvěrolékař vůbec nebyl. Chlapi v hospodě říkali, že to jsou nějaký Pražáci, co tu provádí nějakej ten,…socia…sociologickej výzkum. Pěkný párátka to jsou leda tak. Pojď, dceruško, v životě potkáš ještě tolik lepších chlapů.“

Adam přiběhl celý zděšený do penzionu. Srdce mu bušilo. Rychle se osprchoval a začal si balit. Martina pak přesvědčil, aby co nejrychleji odjeli a také tak den na to učinili.

Tak se náš Adámek z pražského centra naučil něco málo do života, aniž o tom věděl. Doma se pak hodil marod a dotazníky doplňoval celý týden smyšleně, zatímco stále přemýšlel o těch všech událostech. S potěšením pak konstatoval, že přežil svůj první infarkt a že hovězí maso si pěkných pár let nedá.

To je asi tak vše o této vtipné příhodě, a ježto bylo mým posláním vám ji povědět, nelituji toho.