Maturita

Učil jsem tři roky na soukromé střední škole.
Zážitky by vydaly na tři knihy.
Velmi brzy jsem zjistil, že pravým smyslem existence této soukromé školy není žáky( nechci používat slovo student) něco naučit, ale udělit jim po čtyřech letech vysedávání a předstírání studia maturitu. Na tu školu chodili ti, které nevzali nikam jinam nebo je odevšud vyhodili. Bylo to poslední útočiště flákačů, lemplů, hlupáků, lidí s mentální retardací, feťáků a různých jiných pochybných existencí.
Ti všichni tamchodili a pokud na to jejich rodiče měli finance, mohli po čtyřech letech vysedávání ve škole obdržet to, co nikde jinde, totiž maturitu. Tedy do školy chodili a vysedávali tam ti poctivější nebo chudší. Velká část žáků chodila do školy značně nepravidelně a ti nejbohatší vůbec. Majitel a ředitel školy v jedné osobě byl rád. Pokud totiž počet odsezených hodin klesl pod jistou mez, musel žák skládat postupovou zkoušku, za kterou platil 500kč, což byl příjemný dodatečný příjem pro školu vedle mastného školného. Jestliže žák nechodil vůbec a skládal postupovou zkoušku ze všech předmětů, utratil za každé pololetí několik tisíc korun.
Škola v době, kdy jsem tam nastoupil jako učitel českého jazyka a občanské výchovy, měla za sebou víc než deset let úspěšné existence a není známo, že by za tu dobu někoho ze školy vyhodili z jiného důvodu než že by dotyčný neměl na školné.
Třetí týden mého pracovního poměru mě na chodbě potkal ředitel. „Zítra budou maturity. Nezapomeňte na to. Jste jmenován jako člen komise“ řekl mi a pospíchal do ředitelny.
To mě překvapilo, neboť o této skutečnosti mě nikdo neinformoval do onoho náhodného setkání. Na začátku září, když jsem nastupoval, jsem se zeptal, zda někdo náhodou nedělá maturitu v září a na to, zda mě v takovém případě budou potřebovat do komise. „Ano, někdo dělá v září, ale nebojte se, když vás budeme potřebovat, včas se to dozvíte“.
Myslel jsem si naivně, že šéf školy, která má za sebou víc jak deset let úspěšného provozu, ví co dělá a pustil jsem věc z hlavy.
Měl jsem souběžně ještě jeden pracovní poměr na učňáku. V den, kdy jsem měl být členem maturitní komise, jsem měl učit tam. Naštěstí to se dalo zařídit. Kolega, který za mě vzal zeměpis a češtinu, byl rád, že si může trochu přivydělat.Tamní ředitelka byla nadšena poněkud méně, ale situaci pochopila. „No jo, tyhle soukromý školy,“vzdychla do telefonu, když jsem jí situaci vysvětloval a já jsem vytušil, že obrací oči v sloup. „Já vás na ten den uvolním, tamtěm dětem to nemůžu udělat. Oni by si tam místo vás do komise pozvali třeba školníka nebo nějakého bezďáka z charity, kterému by za to dali padesát korun a občerstvení, jenže kdyby se na to přišlo, ty děcka by pak z toho měly průser, ta maturita by jim pak nemusela platit. Ty soukromý školy, to je neštěstí, to se nemělo povolovat. Jenže co s tím naděláme, když už to je. Tam nejde o to něco naučit, ale narejžovat prachy. Ty děcka jsou tam až na posledním místě.“
Chtěl jsem jít za ředitelem si vyjasnit, že tohle tedy ne. Že takové informace musím dostat včas, že mám ještě souběžný pracovní poměr atd… Jenže sekretářka mě za ním nepustila. „Pan ředitel te´d parcuje, on si na vás čas udělá později. Později ovšem už ředitel v ředitelně nebyl vůbec. „pan ředitel odejel na jednání“ konstatovala sekretářka.
Druhý den byla maturita. Prvním předmětem byla informatika. Hned první otázka, kterou si vytáhla maturantka, mě překvapila. Zněla takto:Co je to počítač. Druhá otázka byla: K čemu lze počítač použít. Maturantka dostala za svůj výkon jedničku, nemůžu říct, že neoprávněně. Řekla toho dost, vyjádřila přesně, co je počítač i k čemu se používá, sám bych to lépe nedokázal, ale přece jen jsem čekal poněkud náročnější maturitní otázky, které by mířily k hlubším vědomostem v daném oboru. Ale nejsem informatik a kritizovat práci kolegů mi nepřísluší. Dalších několik studentů, kteří následovali po této šťastné dívčině, obdrželo otázky jako: Co je operační systém, co je to textový editor a k čemu slouží, co je to internet, k čemu může internet sloužit, co je to hardware, co je to software, apod…
Všichni samozřejmě maturitní zkoušku s úspěchem složili. Jeden žák ruské národnosti, který velmi špatně hovořil česky, nepochopil text a museli jsme mu dvakrát vysvětlit otázky, potřetí mu to vysvětlil ředitel rusky, načež dotyčný adept maturity konečně pochopil a jal se nesrozumitelnou kombinací ruštiny a češtiny vysvětlovat, k čemu slouží textový editor. Vysvětlil to správně, alespoň podle ředitele, který té svérázné hatmatilce údajně rozuměl.
Následoval můj předmět, tedy čeština.
Prvním maturantem byl třiadvacetiletý mladík s brýlemi. Jeho výkon byl naprosto perfektní a jedničku by dostal snad i na státní škole. Řekl jsem, si že tahle škola nemůže být snad až tak špatná, jak vypadá.
Druhým adeptem maturitní zkoušky z jazyka českého byla dívka, jež se mu nemohla rovnat. Dostala otázku: Česká literatura v boji proti fašismu. V tématu evidentně tápala:nejprve hovořila o Karlu Hynku Máchovi, když jsem ji upozornil, že Mácha žil ve zcela jiné době a s tématem jeho osobnost ani tvorba nesouvisí, převedla řeč na Komenského. Opět jsem ji přerušil, nyní už poněkud podrážděně. Začala hovořit o Haškovi. Ten podle ní bojoval proti válce a fašismu. Chtěl jsem ji zase přerušit, tentokrát už potřetí. Začínal jsem toho mít dost.Jenže předsedkyně volební komise mě pod stolem jemně nakopla. To nakopnutí znamenalo: nech ji být, ať mluví. No tak koneckonců, až tak moc se nesekla, Hašek žil i ve dvacátém století,zemřel pár měsíců po nástupu Mussoliniho a pár měsíců před Hitlerovým pivním pučem. S fašismem ani nacismem se osobně setkat nestačil, natož aby proti němu bojoval. Ale ta holka se sekla jen o pár let. A kdyby se vzestupu fašismu a nacismu v Evropě dožil, pravděpodobně by proti těmto zlům asi skutečně bojoval, i když s jistotou to nemůžeme vědět. Není navíc možná jen její chybou, že má ta dívka tak velké mezery ve znalostech, říkal jsem si. Možná za to zčásti mohou mí předchůdci, uvažoval jsem. Navíc: U maturity se obvykle nehledá,co žák neumí, ale co umí.
Dívka převyprávěla obsah Švejka, jak ho zřejmě znala z filmového zpracování. Protože do limitu patnácti minut ještě zbývalo hodně času a ona vlastně žádného antifašistického autora neřekla, snažil jsem se jí napovědět Karla Čapka. Hovořil jsem o Bílé nemoci, vztahu s herečkou Scheinpflugovou, bratrovi spisovateli a malíři. Nakonec slavnostně vyhrkla s rozzářenýma očima jméno, na které si vzpomněla: Václav Havel. Už jsem to i já vzdal, neboť kolegyně mě pod stolem tak kopala, že se mi bolestí už skoro křivil obličej. Dívka hovořila o tom, že Havel bojoval proti komunismu a proti neonacismu, že psal romány(tuto informaci, jsem chtěl uvést na pravou míru, což vedlo k dalšímu kopanci pod stolem), že se stal ředitelem Divadla na zábradlí a Národního divadla (už jsem nereagoval snahou o přerušení a v Národním divadle prezidentem republiky, potlačoval jsem smích). Jelikož stále zůstávalo trochu času i po této odbočce od boje proti fašismu k boji proti komunismu, následoval větný rozbor, během něhož adeptka maturity zaměnila podmět s přísudkem. Už mi to bylo jedno. Jak jsem řekl, u maturity se nehledá to, co zkoušený neumí, ale to, co umí. Když dívka odešla, navrhnul jsem čtyřku. Ostatní kolegové mi vysvětlili, že tahle holka pravidelně chodila do školy, na rozdíl od jiných nerušila ve škole, neurážela učitele, nehádala se s nimi ani s vedením školy, včas a pravidelně její rodiče platili školné a vůbec měla celkově vzorné chování. Takže proti mé čtyřce zvítězil návrh šéfky maturitní komise a holka dostala dvojku.
Následovala jiná dívka, která vytrvale mlčela během celého průběhu maturitní zkoušky. Vytáhla si téma Romantismus v české literatuře a nebyla schopna slova. Ptali jsme se ji na dobu, kdy romantismus vznikl a dobu, v níž dominoval. Konečně odpověděla: patnácté století, řekla s nadějí v hlase a já jsem obrátil oči v sloup.
Ať jsem jí pomáhal, jak pomáhal, nevěděla nic. Nakonec, když se blížila chvíle, kdy měla maturitní zkouška skončit, kolegyně se jí zeptala, kdo to byl Alois Jirásek. Holka chvíli přemýšlela a pak odpověděla, přičemž v té odpovědi byl slyšet otazník: „Spisovatel?“ Jistá si tím evidentně nebyla, ač bylo při maturitě z českého jazyka a literatury pramálo pravděpodobné, že bychom se jí ptali například na basketbalistu nebo slavného pornoherce.
Pak dostala ještě větný rozbor a mlčela. Ptali jsme se, napomáhali, ona však mlčela jako hrob. Zřejmě introvertka.
Když odešla, bylo pro mě těžké navrhnout pětku. Já u maturity velmi nerad tuto známku navrhuji a za předchozích osm let jsem ji navrhnul pouze jednou. Přesto jsem tuto známku byl nucen navrhnout.
„Ale toho Jiráska věděla“, řekl ředitel. „Ano, já se také domnívám, že čtyřka je adekvátní“, pravila předsedkyně komise.
Holka tak dostala čtyřku za to, že odhadla, že Jirásek je asi spisovatel. Jeho konkrétní díla ani nic dalšího k němu ovšem neznala ani nevěděla. Též jakékoli jiné znalosti neprojevila.
Následoval kluk, který mi trochu zvedl náladu. Jeho výkon nebyl špatný, aspoň v porovnání s dívkou předchozí. Řekl toho poměrně hodně a většina byla k tématu. Navrhnul jsem s relativně čistým svědomím dvojku.
K mému překvapení předsedkyně volební komise navrhla v součinnosti s ředitelem čtyřku.
Vysvětlili mi, že dotyčný měl během studia kázeňské problémy, neučil se, vyrušoval během vyučování, odporoval učitelům, tudíž líp než za čtyři by neměl dostat. Ne že by na učňáku, kde jsem učil, na vztazích s učiteli úplně nezáleželo a ne že by kantoři v maturitní komisi nevraceli žákům dluhy ať už v kladném nebo ve zlém, ale tohle už mi připadalo fakt moc. Tenhle kluk byl nejen neporovnatelně lepší než holka, co před ním dostala čtyřku,ale také výrazně převyšoval svým výkonem onu holčinu, která ještě předtím odcházela s dvojkou. Nicméně hádat se na novém pracovišti o poměrech na něm nebývá rozumné, tak jsem se nakonec podvolil a s konečnou čtyřkou jsem souhlasil, byť jsem z toho měl pocit podivný. Jedna věc jsou menší nároky než jinde a druhá nároky přizpůsobené podle toho, jak dobře učitelé se zkoušeným vycházejí.
Následoval holka, která bylampodobný případ jako tenhle kluk. Také celkem dobrý výkon, také znalosti odpovídající maturantům i na státní škole a také nakonec čtyřka.
Pak přišel onen Rus, který příliš neuměl česky.
Po celou dobu zkoušky vytrvale mlčel. Možná nerozuměl otázkám, ale spíš to měl na háku, jak říkáme my kantoři, resp. v piči, jak říkají naši žáci.
Když jsme mu řekli, celí zoufalí, ať tedy řekne něco o nějaké knížce, kterou četl, pokrčil rameny a pravil, že české knihy on nečte, že ho nezajímají. A co čtete, zeptal jsem se ho: Ukázalo se, že četl jen sci-fi. Moc se mu nechtělo mluvit, na maturitu kašlal. Už si ji zaplatil ve školném, věděl, že na téhle škole vždy každý maturitu dostal a nepokládal za důležité se připravit. Já a předsedkyně komise jsme mu navrhli pětku. Ředitel s námi souhlasil s tím, že bude záležet na výsledcích dotyčného v dalších předmětech. Takže bylo jasné, že nakonec mu maturita udělena bude. Také to tak nakonec bylo.
Pak následovalo několik dalších zoufalých výkonů odměněných čtyřkami. Tím čeština skončila.