Smutná Samota

Rozhlédnu se kolem sebe a povzdechnu si .. zase se sama potloukám ulicema a přemýšlím jak dospělák .. zvolila jsem si to sama, docela mi to i vyhovuje, ale občas v skrytu duše zatoužím po společnosti .. ve třídě můžu stát před tabulí a nikdo si mne nevšímá, můžu stát uprostřed davu a ostatní mě jen míjí .. vlastně nevím proč jsem si zvolila samotu. Nenávidím jí a zároveň miluju ..asi se vám to zdá nepochopitelné, ale nevím jak ot jinak říct. Toužím po společnosti a zároveň ji odmítám když se mi přiblíží na dosah .. nejdříve mám pocit že se zcvoknu z ticha pak z hovorů kolem mne. Já už nevím jak říct "já jsem tu taky, všímejte si mne taky!" už nevím a vlastně ani nechci, ale přecejenom .. už sem zas zpátky kde sem začala ... njn, nemění se to .. ať už du kamkoliv, nakonec skončím na letné .. nevím proč mě tam nohy neustále vodí .. tedy vlastně ano, kvůli tomu že jsem tak chodila s Jimmym a s Ondráškem. Já si připadám tak sama ... co až se najde někdo ochotný mi pomoci ven z tohoto začarovaného kruhu? Budu vůbec schopná přijmout nabízenou ruku a jít dál? Já nevím. Tyhle dvě slovíčka mě děsí, ale používám je až moc .. JÁ NEVÍM copak to něco znamená? nic a přec tolik .. nevyznám se ve vlastních pocitech, kdo mi poradí? Najde se vůbec někdo takovej? Ou tak těžké, těžké je žít. a když člověk žije jako já, tak vlastně žije jen napůl .. copak je tohle život? Vnímám více vzpomínky než přítomnost .. radši se upínám na minulost - i když není veselá připadá mi smyslnější .. pamatuju si jak mi někdo řekl "Je mnohny težší svůj názor změnit než si za ním plně stát" ale mám já nějaký svůj názor za kterým si mohu stát? Já nevím... všechno okolo mě děsí - lidé, auta, modernizace, změny, tma.. Jak já se bojím, ten strach mě ničí ... a přitom si pokládám otázku "Mám vůbec důvod se bát?" Ale já nevím odpověď ... poradíte mi někdo? copak jsem v tomhle světě jen jediná černá slza?