Život posmrtný

     Probudil se. Nebo probudila? Nevědělo. Poslední, co si pamatovalo, než  přišlo k sobě, byla strašlivá bolest zezadu na krku.

     Ale počkat! Kde to jsem? Ze všech stran proudilo bílé oslnivé světlo. Nebyla ani zima, ani teplo. Nefoukal vítr. Nic. Zmateně se rozhlíželo.

     „Zemřela jsi,“ pravil příjemný hlas a jeho ozvěna poletovala kolem.

     Aha, takže jsem ona. Ale počkat, zemřela?

     „Kde to jsem? Co se stalo?“ zeptala se s naléhavou zvědavostí v hlase a otáčela se, aby spatřila, komu patří druhý hlas.

     „Tvá hlava byla setnuta,“ zahučela ozvěna.

     „Setco?“ nechápala.

     „Usekli ti ji. Jedna stará paní,“ vysvětloval trpělivě hlas.

     „Ale proč?“ nechápala. Instinktivně si chtěla křídlem přejet přes krk. Ale počkat! Žádné nemá! Ani žádné tělo! Začala se rozpomínat.

     „No, nejspíše na polívku. Ale uklidni se, slyšíš? Vše ti vysvětlím,“ začal slibovat hlas, když spatřil, jak je Ona vystrašená. Tady to tak prostě bylo. Buďto On nebo Ona. Nic jiného. Žádná těla, žádné tvary. Žádné rozdíly.

     „Zemřela jsi. Nyní se nacházíš mimo prostor a čas. Čeká tě posmrtný život,“ vysvětlovala ozvěna příjemným hlasem.

     Ústa, která neměla, se jí v úžasu otevřela: „Takže je to pravda? Posmrtný život opravdu existuje?“ Byla si jistá, že ozvěna bez těla pozvedla v divadelním gestu ruku a ukázala na nekonečný prostor kolem.

     „Aha. Čekala jsem něco trochu jiného.“

     „Ale toto ještě není ono. Musíš se do něj teprve dostat. Pojď se mnou,“ pravila ozvěna. Ona se vydala za ní. I když si nebyla tak docela jistá, jestli se vůbec pohybuje. Oslnivé světlo nadále pulzovalo ze všech stran a vše vypadalo pořád stejně. Bíle.

     „Jistě víš,“ vyplňoval hlas cestu, „že každé zvíře, které zemře, čeká posmrtný život. Ti, jež ho prožívají, si říkají lidé. Moc dobře je znáš, vždyť i tebe lidé vlastnili. Avšak v posmrtném životě si nepamatují, čím byli dříve. Škoda. Třeba by se poté chovali ke zvířatům lépe. Aha, už jsme tady,“ dopověděla ozvěna.

     Ona - vědomí jejího starého těla, jak si uvědomila - s údivem pozorovala velká dvoukřídlá vrata z tmavého dřeva, zavěšená v mramorových sloupech. Je zajímavé, že vůbec věděla, co to vrata jsou. Za celý svůj krátký život se s něčím takovým nesetkala. Uvědomovala si mnohem více věcí, než předtím. Zvláštní.

     „Tudy musíš projít,“ povzbudil ji hlas.

     „Ale, to si také nebudu nic pamatovat? A co bude pak, až znovu zemřu?“

     „Jednu smrt podruhé, prosím. Dočkáš se. Až se tu ocitneš znovu, na vše si opět vzpomeneš.“

     „Budu se mít alespoň lépe?“ snažila se vyzvědět co nejvíce.

     „Víš, s posmrtným životem to máš tak. Tvoje duše, tvé vědomí, bylo zvyklé na jisté tělo. Na jistý intelekt. Kdyby se v posmrtném životě dostalo do zcela odlišného těla s odlišným, nedej bože o mnoho vyšším intelektem, byl by to pro duši takový šok, že by se z toho zbláznila. Nebo ještě hůře. Vrazi, násilníci, tyrani, ale i duševně postižení nebo zaostalí lidé. Ti všichni se nevyrovnali se svojí přeměnou.

     S tělem toho mnoho nenaděláme. Kromě primátů si nejsou lidé s ostatními zvířaty tělesně podobní. Upravujeme tak alespoň tvář, kterou budeš nosit. Někdy i celé tělo. Vezmi si takového vepříka. Celý život ho vykrmují. Co by se asi stalo, kdyby se změnil ve štíhlého atleta? To ne! Dostane tělo odpovídající váhové kategorie a kulatou hlavu. Najdou se i jedinci se zapadlými očky a zploštělým nosem.

Bohužel, moc inteligence nepobereš. Ale zas tak špatně se mít nebudeš. Vysoká, hubená, sice hloupá, ale krásná,“ uklidňoval jí hlas.

     „No, tak to doufám, že budou pro změnu zobat z ruky oni mě. Nemůžete alespoň napovědět, co budu dělat?“ žadonila.

     „Mohu ti jen říci, že tam budou mola.“

     „Tak to nebude tak špatné, mám vodu ráda,“ rozveselila se.

     „Když myslíš. Už máš načase. Na mě čeká další duše. Tak nashle za spoustu let,“ rozloučil se hlas a pozvolna se vytrácel.

     Ona se podívala na bránu. A, protože nevěděla jak lépe to nazvat, vykročila kupředu. Mohutná křídla se rozevřela a z prostoru za nimi vytrysklo zlaté světlo, které ji celou pohltilo.

     Nejprve měla hemživý pocit, vystřídaný zdáním klidu a pohodlí. Náhle se s ní začalo vše třást a táhlo jí to kamsi do neznáma.

     Záblesk světla, lidská tvář v roušce, plesknutí přes zadek. Uvítání do života si uměla představit i lépe. Ještě štěstí, že si na nic z toho nebude pamatovat.

 

 

     O dvacet čtyři let později…

 

     „Dámy a pánové, přivítejte královnu večírků, majitelku nejluxusnějšího poprsí severní polokoule a přítelkyni nejlepšího fotbalisty na planetě. Dívku, kterou snad ani není třeba představovat… “ pokračoval komentátor.

     Vyšla po schůdcích a ihned jí oslnily desítky fotoaparátů. Rozhlédla se po davu jásajících lidí. Zlaté vlasy jí povlávaly v uměle vytvořeném větru. Cítila se jako královna. Elegantní chůzí, oděna do těch nejkrásnějších šatů, vyrazila vpřed.

     Ano, mola tam skutečně byla.