Utopenci

Utopenci

Řeknete si: no, bože, to je téma!... ale jen počkejte, co se z toho vyvrbí! Jednou totiž jsme cestovali s kamarádem po noční oslavě vlakem z Litoměřic domů, unaveni, což je po noční oslavě normální, hladoví, což je také poměrně běžné. Ke všemu není nenormální ani to, že jsme oba svorně měli chuť na něco ostřejšího a padaly nápady: česnečku - jé, to by bylo! maďara (rozuměj maďarský guláš) - mňam!, zavináče, topinky, špek a feferonky a  - a o tom je řeč - utopenci! Byl to Vencův nápad, který jsem okamžitě trochu zpochybnil: Jó, utopenci, jó! Ostrý, to by byli, najmě, když je někdo nakládá i s feferonkou, ale samozřejmě taky s cibulí a já bych vůbec nechtěl mít v puse jak na záchodě a dech jako tygr. Chvilku jsme ještě rozebírali vztah mezi chutí na utopence a neodmyslitelnými následky a jak jsme tak byli otupení nevyspáním ani jsme nezpozorovali, že nás se zájmem poslouchá starší pán, asi tak v mém dnešním věku, který - když jsme se pro vyčerpání tématu odmlčeli a přemýšleli, který závažný problém řešit dále (protože na spaní už pro blízkost domova nebylo ani pomyšlení).

Pán tedy využil pauzu a vstoupil nám do rozhovoru jednak nenásilně, jednak zajímavě: "No - není nic snažšího, než si udělat utopence bez cibule!" Bum! Chvilku jsem to trávil - snad deset vteřin - a pak povídám: "Je pravda, že ona ta cibule smrdí z pusy, ale jinak je dobrá; neumím si nějak představit utopence bez ní..." Pán se drobátko uchechtl a pokračuje (asi na tu mou námitku čekal): "Ono mně to taky poprvé nějak nesedlo do ucha, ale když jsem to zkusil a ochutnal, tak mi to náramně sedlo na jazyku." Václavík povídá: "Tak už nás nešponujte a povězte, jak se dělá ten váš zázrak!" 

Pán si poposedl a spustil: "Nic na tom není, dokonce je to jednodušší, než nakládat utopence klasicky. Vezmu tolik buřtů, na kolik mám a na kolik mám chuť, oloupu je (není to nutné, ale je to prospěšné), trochu je po straně podélně naříznu, aby lépe prosákly nálevem, naskládám do sklenice  velikostí  odpovídající množství buřtů. Nastrouhám křen, který obrácenou měchačkou našťouchám mezi ty buřty. Případně pokračuji další vrstvou a nakonec to zaliju octem ředěným jedna ku dvěma, tady asi dvaapůlprocentním. Dbám, aby byly buřty
potopený a dám je na dva až tři dny odležet na chladné místo - do sklepa, do lednice a pak už dobrou chuť..."

Já jsem průzkumník - to už neříkal on, to píšu já - zkusil jsem to ještě týž den, odpoledne, když jsem se trošičku prospal. Sedm buřtů - pro štěstí a taky proto, že to přece byla jen zkouška. Přitom jsem si vymýšlel co podniknout s takto upravenými buřty, pokud to snad  nevyjde. Jenže vyšlo to - a jak!  Vzpomněl jsem si na to po letech, když už jsem dávno pracoval v jednom podniku a pochopitelně taky v jisté partě. Náhodou přišla řeč na utopence, tedy jak již každý ví vuřty naložené s cibulí a kořením v octovém nálevu, nebo... Přišel jsem ve vhodný okamžik se svou troškou do mlýna a haha! setkal jsem se se stejnými pochybnostmi, jaké jsem měl kdysi  i já.

Tehdy jsme se na pracovišti scházeli jen na dva až tři dny na konci měsíce, jinak jsme pracovali samostatně každý na jiném konci Čech a tak někdy okolo pětadvacátého jsem nakoupil tři kila špekáčků, vykopal na zahradě čerstvý křen a dal se do díla. Výsledkem byla nacvaknutá třílitrová zavařovací láhev, uložená na čtyři dny do lednice a jedna menší, která měla za úkol zůstat doma.  V pátek, třicátého, jsem asi hodinu před svačinou beze slova vyndal v kanceláři sklenici na svůj pracovní stůl. Po asi půlhodině jsem řekl: "Něco jsem před měsícem utrousil o utopencích bez cibule. Protože jsem věděl o čem mluvím, přinesl jsem malou ukázku - kdo bude mít chuť." -  Sám jsem si vzal dva kousky a s chutí snědl. Ostatní nic. Já taky nic, znal jsem své prožrané kamarády. Než jsem stačil přiložit polínko do skomírajícího ohýnku zájmu, zavolal mne k sobě šéf k záležitosti, která nás zdržela možná skoro půlhodinku. Když jsem se vrátil, bylo vymláceno: špekáčky snězeny, křen taky, voda vypita a na stole trůnila prázdná, samozřejmě neumytá, sklenice s jen několika málo vlákny strouhaného křenu na stěnách...

Kdo nevěří, ať to zkusí !