Tam kde usne kocour

 

 

Nad řekou visela mlha. Poslední sluneční paprsky  se úzkostlivě poutaly ke kalné hladině řeky a paličatě narážely znova a znova na ostré říční kameny. Tříštily se, zvolna se rozlévaly korytem a barvily proud. Byl chladný večer, ale země ožívala, jako by v ní snad prve proudila místo studené vody teplá, sladká krev.

 

Náhle se na protějším břehu objevila mezi nízkými keři zimolezu postava. Její přítomnost v jediné vteřině narušila celý okamžik, jako by snad vstoupila do rámu starodávného obrazu a poškodila plátno. Poslední keř se násilím rozevřel a muž stanul nad korytem řeky. Ta se zdivočele hrnula údolím, převalovala se v mocných masách a zdála se být ještě zlověstnější nežli prve. Strnul, přemožen tou silou pramenící z výjevu, který se před ním rozprostřel v celé své velikosti.

 

Stál s pohledem upřeným hluboko před sebe, s nahrbenými zády a beztvarou povislou tváří, a v rukou mu visel pevný jutový vak, prohnutý pod vahou nějakého těžkého oblého předmětu. Najednou se to něco v pytli divoce zaškubalo. Muž sebou vyděšeně trhl,  s prázdnýma očima pohlédl na své břímě, a pak jím zuřivě, vší silou mrštil přímo do proudu.

 

Údolím se rozeznělo nelidské zavřísknutí, ale ve chvíli kdy řeka pytel pohltila, rozeřvala se tak mocným hlasem, že všechno kolem v hrůze umlklo. Zuřivě si vak přehazovala a několikrát jím bezcitně uhodila o kámen, než jej konečně hladově vtáhla hluboko do svého nitra. Doznívající ryk řeky tak přehlušil i svižné kroky odcházejícího muže.

 

Na dolinu nakonec přeci jen padl chladný večerní stín, ale on si rozepnul kabát a konečně zvolnil tempo chůze. Nyní prostupoval setmělým lesem klidně, téměř slavnostně, a dokonce si začal tiše pobrukovat jakousi vlezlou melodii, kterou sám ani pořádně neznal. To břímě, kterého se konečně zbavil je pryč, a není to jen samotná váha pytle, který se mu cestou k řece celkem pronesl. Šlo se mu lehce, jakoby se poprvé za dlouhou dobu směl hluboce nadechnout, uvolnit stažené plíce a zvednout opět hlavu. Temnota posledních několika týdnů byla pryč, zůstala na dně řeky i s tím vakem, a mužem prostupoval opojný pocit štěstí.

 

Po chvíli se však zazdálo, jako by mu po tváři přeběhl šedavý temný stín. Zamračil se. Stejně by ho zatraceně zajímalo, kde se tenkrát vzal. Prostě jednou přišli domů a on tam seděl za jejich stolem jako novopečený pán domu, s pohrdavým pohledem a neskrývanou arogancí. Od začátku ho děsil. Ale jeho žena, ta si ho hned zamilovala. Lehával jí každý večer v klíně, ochotně se od ní nechával laskat a hlubokým hlasem vycházejícím odkudsi z nitra jeho hrudi předl. Předl, žena se tomu smála, a jen on z toho cítil něco jiného, něco neznámého a podivného, něco z čeho se mu tajil dech. Ten kocour nepředl, ale hrozivě vrčel.

 

Kolikrát ji prosil, aby se ho zbavili, kolik křiku pro tu obludu doma bylo. A ten kocour jen ležel, a s pohodlně položenou hlavou na předních tlapách je z podlahy tiše, zvědavě sledoval. Nedala si říct. Všechno se změnilo, až když přišlo to děcko.

 

Když ho poprvé našla ležet v kolébce u nohou dítěte, neviděla už roztomilého hebkého kocoura jak tiše přede, ale zděšená spatřila číhající nahrbenou bestii, která na dítě hrubým hrdelním hlasem skrz tesáky hluboce vrčí. Celou noc pak proplakali, ona i děcko, kocoura vyhodili před dveře.

 

Seděl tam až do rána, a seděl tam do dalšího večera. Následující den ho našli, jak nehnutě sedí stále na stejném místě. Bylo jí ho líto, a tak kocour opět několik nocí uléhal před dveřmi dětského pokoje, ke kolébce už ho nepustili. Plížil se domem z pokoje do pokoje nepozorován, ale i tak jste mohli každou chvíli cítit v zádech jeho upřené, obrovské, do široka rozevřené oči.

 

Neměli chvíli klidu, stále se ohlíželi, a děcko nepřestávalo a nepřestávalo řvát. A potom, jednoho takového neklidného večera, když si myslela, že kocour tvrdě spí, nechala na chvíli dítě samotné. Když pak vešla zpět do pokoje, uviděla spící dítě a kocoura, který se nad ním tyčil děsivě a tiše jako kat, a jeho dlouhé ostré tesáky připravené k vražednému stisku, jen na dva prsty od voňavého a horkého batolecího hrdla. Popadla děcko, a zabouchla za sebou dveře.

 

Když pak s prázdným pohledem a bledou tváří podávala muži starý jutový pytel, oba věděli, co je třeba. Jak tak nad tím teď přemýšlel, přišlo mu docela divné, jak klidně a ochotně se nechal kocour do vaku zavázat, a jak klidně se celou dobu nechal nést. Nebýt toho drásavého skřeku, myslel by si snad, že pošel už po cestě.

 

Stromy se začaly zvolna rozestupovat a před mužem se objevil nízký domek. V kuchyni se svítí, pomyslel si, a s úsměvem na rtech zrychlil krok. V předsíni rychle odložil kabát a potichu otevřel dveře do kuchyně. Seděla za stolem, hřála si dlaně o šálek s čajem a uvolněně se usmívala. Najednou vypadala o tolik mladší, a tak nějak zdravěji. Ve vteřině byl u ní, poklekl k jejím nohám a s láskou jí položil hlavu do klína. Její jemné prsty mu vískaly vlasy, a on měl sto chutí z plna hrdla příst. „A dítě?“ „Usnul v kolébce, jen co jsi odešel.“ Šťastně se usmála, a on vstal, aby ji mohl vzít do náruče.

 

V dětském pokoji byla tma. Na policích po stěnách upíraly všechny hračky pohledy na dětskou kolébku, která se zvolna houpala uprostřed pokoje. Ve vedlejší místnosti se žena a muž po dlouhé době hladově a vášnivě milovali, daleko odsud řeka splynula s nocí a hladina hladká jako zrcadlo zpytovala své černé svědomí před vrásčitou tváří měsíce, a právě v ten moment, v ten samý tichý a klidný moment, začal černý kocour v útrobách dětské kolébky spokojeně příst.