Vítej zpět v realitě

Vstal jsem z gauče a spokojeně se protáhl. Tohle bylo moc pěkné zdřímnutí. Co mě vlastně vzbudilo? Blikající mobil naznačoval, že patrně příchozí sms zpráva. Ále, ta počká.
Miláček seděl v křesle a četl si. Ani nezvedl hlavu.
Mávl jsem rukou a na spánkem trochu ztuhlých nohou se vydal do koupelny. Potřeboval jsem se pořádně probrat, opláchnout si obličej...
V předsíni jsem se zarazil. Něco bylo špatně. No, vlastně toho bylo víc. Za prvé, bylo tu to podivné šero, a to i navzdory faktu, že jsem rozsvítil. Za druhé, od dveří obývacího pokoje se po dlaždičkách vinulo něco, co nápadně připomínalo červený koberec. A to něco končilo u zrcadla, které velmi nápadně svítilo.
Šel jsem po červeném koberci, neodolatelně přitahován tím světlem. Sklo jako by se změnilo v tekutinu, vlnilo se a třpytilo...
Natáhl jsem ruku a dotkl se překvapivě teplého povrchu.
Najednou mnou něco trhlo, celý můj svět se zatměl a zatočil... A já stál uprostřed typického amerického bistra. Podlaha byla typicky černo-bíle kostkovaná, stejný vzor se v menším provedení objevoval i na některých stěnách. Byly tu malé stolky a u nich červené koženkové sedačky. Ale žádní hosté.
Posadil jsem se k nejbližšímu ze stolů a váhavě natáhl ruku k jídelnímu lístku. V tu chvíli se nade mnu ozvalo odkašlání.
Zvedl jsem hlavu a spatřil osobu v obleku servírky. Soudě podle ňader se patrně jednalo o ženu. A zřejmě by to byla žena poměrně obyčejná, kdyby jen neměla dvě hlavy a tři ruce. Na uniformě měla připnutou cedulku, na níž stálo: 'Nejmenuji se Zafod Bíblbrox.'
Zamrkal jsem.
"Přejete si?" zeptala se žena podivným elektronickým hlasem.
"Ehm, já..." odkašlal jsem si. "Vlastně ani nevím. Je něco, co mi můžete doporučit?"
"Jistě," kývla prkenně. "Můžete si dát polévku."
"Polívku," zamračil jsem se.
"Polévku," pronesla se zvláštním důrazem na písmeno E.
"Polévku," opravil jsem se. "A jaká že je to... polévka?"
"Je to polévka."
"Ach. Jistě," odtušil jsem. "No, jestli v ní nebude plavat moucha..."
"Vystoupení muších akvabel je za příplatek."
Nevěřícně jsem na ni vytřeštil oči.
"Muších akvabel?" zopakoval jsem.
"Ano," přisvědčila servírka. "V nabídce jsou též akvabely komáří a švábí."
"Ehm, děkuji. Myslím, že polévku si nedám. Co máte dalšího?"
"Mohu doporučit steak z fialové krávy s čokoládovou omáčkou."
"Raději ne."
"Pak máme lívance s černými borůvkami a jahodovou šlehačkou přímo od růžové krávy."
"Něco... Normálnějšího by nebylo?"
"Káva."
"Výborně. Dám si kafe... kávu."
"Přejete si kávu z Měsíce, kávu ze Saturnu, nebo si vyberete nějakou z jiné galaxie?"
"Ehm... Normální pozemská by nebyla?"
"Ne."
"Ne..." kousl jsem se do rtu. "Víte co? Zapomeňte na to. Myslím, že se radši půjdu projít."
"Přejete si šálu?"
Sklopil jsem oči a zadíval se na svoje džíny s několika děrami (z nichž ne všechny v nich byly i v době, kdy jsem je kupoval) a tenké černé tílko.
"Ne, díky," řekl jsem. "Upřímně pochybuju, že mi šála nějak pomůže, jestli je venku zima."
"Pokud chcete jít ven, musíte mít šálu."
"Ach, no dobře... Chci šálu."
"Prosím, pane."
Náhle na stole přede mnou ležela docela tenká sytě růžová šálka. S úsměvem jsem ji zvedl.
"Jo, tak tohle si dám líbit," zaculil jsem se a omotal si ji kolem krku. "Díky!"
"To bude jeden motýl, pane."
"Jeden..." Kousl jsem se do rtu a strčil ruce do kapes. V jedné jsem, ke svému překvapení, nahmatal jakýsi předmět. Když jsem ho z kapsy vytáhl, ukázalo se, že je to jakási duhová šestiúhelníková mince s vyobrazením motýla. Váhavě jsem ji servírce podal.
"Děkuji, pane," řekla. "Vaše dveře se hned objeví."
Pak zmizela.
Vzápětí se ozvalo tiché 'plop' a tam, kde ještě před chvílí stála, se objevily dveře s velkým nápisem 'východ'.
S hlubokým nádechem jsem vstal ze sedačky a prošel jimi.
Octl jsem se na chodníku na jedné straně široké ulice. Kolem mě proudily zástupy lidí. I přes příjemně teplé počasí a svítící sluníčko měli všichni kolem krku omotané šály všech možných barev a materiálů. Skoro všichni šli ve dvojici a drželi se za ruce, ať to byli muž a žena, dva muži nebo dvě ženy. Většina dvojic se na sebe zamilovaně dívala, takže o vztahu mezi nimi nemohlo být pochyb. Občas jsem zahlédl i nějaké dítě.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na nebe. Bylo jasně modré, bez jediného mráčku, ale zato korunované překrásnou dvojitou duhou. Zalapal jsem po dechu.
"Krásnej pohled, co?" ozvalo se vedle mě.
Otočil jsem se. Stál tam mladý blonďák v tyrkysovém tričku a s fialovou šálou. Široce se na mě usmíval.
"Ehm... Ahoj," odkašlal jsem si opatrně.
"Tebe ještě neznám," naklonil hlavu. "Hledáš někomu, komu bys dal svoje srdce?"
"Srdce?" zamrkal jsem. "No, abych řekl pravdu, to už jsem tak nějak... daroval."
"Ach. Tak," našpulil rty. "Takže hledáš růžovou sovu pravý lásky?"
"So... CO?"
"Růžovou sovu pravý lásky," zopakoval mi trpělivě. "Tu, co ti řekne, jestli tvoje láska je ta pravá."
"Aha. Ne, tak tu zaručeně nehledám," zavrtěl jsem hlavou. "Já jsem si naprosto jistej tím, že-"
"No, jak myslíš," pokrčil rameny a otočil se za osamělým klukem s oranžovou šálou, který kolem nás právě prošel. "Kdybys změnil názor, najdeš ji v parku."
Pak se rozeběhl pryč. Nadechl jsem se, abych se zeptal, kde najdu ten park, ale v tu chvíli mi už zmizel v davu.
Mávl jsem rukou a zase se zadíval na nebe. Park?
Kdybych byl park, kde bych asi...
Svět se zase zatočil a já místo na ulici stál na dokonalé, sytě zelené trávě. Kolem mě byly stromy ve všech možných odstínech modré a fialové, květiny hrály psychedelickými barvami a vzduchem poletovali kovově lesklí motýli. A na nebi pořád zářila ta dvojitá duha.
Tiché zašramocení mě přimělo otočit se. Na nejnižší větvi blízkého stromu seděla sova. Každé jednotlivé její pírko bylo sytě růžové a na konci většiny z nich bylo malé červené srdíčko.
"Ty jsi... růžová sova pravý lásky?" zeptal jsem se opatrně.
Sova pohlédla dolů na své tělo.
"Co myslíš?" pronesla pomalým, klidným hlasem. "Samozřejmě, že jsem."
"Já ale řekl, že nepochybuju," konstatoval jsem.
"Otevřít krabici neznamená pochybovat. Otevřít krabici znamená mít jistotu," informovala mě.
"Jakou krabici?" zamrkal jsem.
"Natáhni ruce."
Poslechl jsem. Vzápětí se mi v dlaních octla nijak velká stříbrná krabice převázaná červenou stuhou.
"Ach. Tuhle krabici."
"Tvář, co uvidíš, když krabici otevřeš, patří tvojí pravé lásce," řekla sova. "Otevři krabici. Budeš mít jistotu, jestli tvoje srdce má ten pravý."
"Já ale VÍM, že-"
Jenže sova odletěla.
Zíral jsem na krabici ve svých rukou. Nechtěl jsem ji otevřít. Měl jsem jistotu. Ale hlodala ve mně zvědavost...
Moje prsty samy od sebe rozvázaly stuhu. Pak odklopily víko. Do očí mě uhodila zlatá záře, která mě na chvíli oslepila...

Zamrkal jsem. Nad sebou jsem uviděl miláčkovy šedé oči.
"Vítej zpátky do reality, kotě," uslyšel jsem. "Promiň, že tě budím, ale musíš si vzít antibiotika."
Tvář, co uvidíš...
"Jsi moje pravá láska," zašeptal jsem.
Na jeho rtech se objevil úšklebek.
"No vida. To je značnej pokrok od 'ty zatracenej idiote, málem jsem se dověděl základní otázku Života, Vesmíru a vůbec'," konstatoval.
"Ty... Ty to nechápeš," mumlal jsem. "Jsi moje pravá láska. Měl jsem úžasnej sen a růžová sova mi řekla-"
"Klid, koťátko," pohladil mě ve tváři. "To ta horečka. Ale už klesá, neboj. Už bych na tobě nejspíš neusmažil vajíčka..."
"Nedělej si srandu," napomenul jsem ho. "Tohle je vážná věc."
"Jo. Já vím," kývl. "Pojď, pomůžu ti sednout. A přinesu ti nový pyžamo. Tohle máš příšerně propocený."
"Lásko..." oslovil jsem ho tiše. "Nemohl by sis tu se mnou pak chvíli lehnout?"
"To víš, že jo," usmál se. "Na, vezmi si ty antibiotika. Tady máš vodu. Já jsem hned zpátky s tím pyžamem."