Černé Vánoce

Anotace: Ne, nejsem blázen abych psala v březnu o Vánocích. Povídka byla do literární soutěže, ale porotce neoslnila dostatečně, abych se nějak umístila. Třeba ale oslní vás :)

Konečně nastal Štědrý den. Den, na který se všechny malé děti, Anežkou nevyjímaje těšily. Oblečena do slavnostních šatů se dostavila ke štědrovečerní tabuli. Udiveně vyvalila očka na matku, kterak přichází ke stolu sama.

      „Kde je otec?“ otázala se Anežka. Její matka, madam DiMoodeová na mě vrhla významný pohled. Opatrně jsem opustila své stanoviště u dveří vedoucích do jídelny a vydala se k jídelnímu stolu. Madam zvedla svou půvabnou dlaň, aby mi dala najevo, že blíže se přiblížit nesmím.

    „Váš otec je… nemocný, Anežko. Velmi vážně nemocný“ řekla jsem tiše a sklopila jsem oči pod pohledem její matky.

   „Co je s ním? Chci ho vidět! Že ho můžu vidět, matko?“ dožadovala se Anežka

    „Anežko, jak ti již tady Erika řekla, tvůj otec je vážně nemocný. Není možné, abys ho viděla“ madam považovala toto téma za ukončené.

     „Anežko, jestli chcete a pokud vaše matka dovolí, připojím se k vám“ navrhla jsem opatrně. Její matka v tu chvíli vypadala, že každou chvíli omdlí. Já i Anežka jsme na ni hleděly. Čekaly jsme na svolení.

      „Pokud ti to udělá radost, Anežko, nechť se k nám Erika připojí“ svolila po chvíli madam a věnovala podívání mým prostým šedým služebnickým šatům. Poděkovala jsem a připojila se k jejich hodování. Marie, dívka o tři roky starší než já mě od jídelních dveří závistivě pozorovala. Byla jsem si vědoma cti, které se mi dostalo. Prestiže, o níž všichni ze služebnictva pouze tajně sníme.

  „Jak je na tom?“ přitočila se ke mně během hodování madam.                              

„Nebudu vám lhát. Nevypadá to s ním dobře. Podle mého už mu nezbývá mnoho času“ Na konci se mi hlas zlomil. Rychle jsem vytáhla kapesníček a utřela si slzy, které se mi nahrnuly do očí. 

„Neplač, Eriko. Vždyť je Štědrý den. Půjdeš se mnou a Anežkou ke stromečku. Slyšela jsem ržát koně ve stáji, že prý bude pro každého ze služebnictva pod stromečkem nějaká ta drobnost“ pohladila mě madam po vlasech a utřela mi poslední osamělou slzu, co se mi koulela po tváři. 

Po večeři jsme se odebraly spolu se všemi ze služebnictva do tanečního sálu. Pro dnešek mu vévodil masivní vánoční strom. S úsměvem jsem vzpomínala na předcházející týden, kdy Anežka a několik „vyvolených“ ze služebnictva, mezi nimi i já stromek zdobili. Anežka klesla na kolena a s posvátnou bázní vzala do rukou nejbližší dárek.

„Mylady nerad to říkám ale… osud se naplnil.“ zašeptal kuchař Bedřich. Anežčina matka si přikryla ústa dlaní.

„Patriku…“ zašeptala. I Anežka vycítila, že něco není v pořádku. 

„Co se děje? Co je s otcem?“ pohlédla na mě v naději, že jí to vysvětlím. Ale ani já jsem nebyla schopna slova. Anežka odložila dárek a došla ke dveřím a nakoukla do chodby zrovna ve chvíli, kdy kuchař Bedřich s podkoním Jakubem nesli bezvládné tělo jejího otce Patrika z patra dolů. Vyšla za nimi ven a já ji pro jistotu následovala. S otevřenými ústy hleděla na dveře označené červeným křížem a nápisem: „Ať se pán slituje nad námi“ před kterými stál lékař, jenž měl na sobě ochranný lékařský oblek proti moru. Směrem k nám právě přijížděl kočár ověšený rolničkami, kterými byl z důvodu Vánoc takto ozdoben. Kočí jednou rukou držel otěže dvou vraníků a druhou zvon, kterým máchal ze strany na stranu.

       „ Vyneste své mrtvé! Vyneste své mrtvé!" hlaholil s pokusem překřičet rolničky a zvon. 

    „Tatínku! Tatínku!“ křičela zoufale Anežka. Položila jsem jí dlaně na ramena. Vůbec poprvé jsem od ní slyšela oslovení ‚tatínku.‘ Když přihlížela, jak nehybné tělo nedbale hází kočí spolu s Jakubem na masu těl na kočáře, rozplakala se. Objala jsem ji a přivinula si ji k sobě. Drobné tělo se jí pod vzlyky otřásalo. Dovolila jsem svým slzám, aby jí padaly do vlasů a mísily se s vločkami padajícími z nebe.

Pokud se dnes projdete kolem panství kdysi patřící rodině DiMoodeových tak spatříte před vchodem do sídla sochy dvou dívek v objetí. Jestliže přijdete blíž, zjistíte, že mají obě dívky ve skutečných, živých očích opravdové slzy a že podle šatů nepatřily ke stejné společenské vrstvě. A proč pláčou? Protože na to, abychom zapomněli na někoho, kdo měl pro nás v životě místo je navždy až příliš brzy. Že nikdy úplně nezapomeneme. Ale to už je jiný příběh…