Barový pult, kdybych sakra věděl...

Je to divný. Všechno se zdá být fajn a najednou přijede okamžik, který vám to všechno zpřevrací na ruby. Sesype se to jako domeček z karet a nezbývá než se na to dívat, protože je pozdě s tím něco udělat, čas totiž vrátit nejde. Pak se řekne „z chyb se člověk učí“. Jo, je to pravda. Pokud ovšem nezapomenete, že jste tu chybu už jednou udělaly. Ale jestli je ta chyba v mnoha ohledech osudová, převratná, tak na takovou se nedá asi jen tak zapomenout. Nebo jo? Ne. Já nu tuhle chybu taky nezapomenu… vlastně nevím. Protože situace, ve které se nacházím, nemá pro mě moc dobrých vyhlídek. Jestli teda nějaký jsou? No za tímhle barovým pulte asi ne. Abych upřesnil, nejsem barman, i když jsem si to vždycky chtěl zkusit a to že jsem se najednou ocitl za ním, je následek příchodu čtyř chlapíků, kteří mě tak horlivě toužili seznámit se smrtí. V té chvíli mi ještě přálo štěstí, protože ty ksichty nasraných gansterů mi byly známi z dřívějších dob, takže mi netrvalo ani vteřinku, abych pochopil a hbitě přeskočil barový pult, do toho už mě doprovodil orchestr brokovnic a thomsonů. Jo byla to setina vteřiny, co jsem dopadl na zem a na de mnou prosvištěl první kulky s broky.
Abych byl zcela upřímný. Neměl jsem jim to za zlí, vlastně jsem se do toho průseru dostal sám. Čekal jsem to, když si začnete s cizí ženskou, kterou doprovází dvě gorily, tak nejspíš někomu patří, nebo je z vážené rodiny. Měl jsem to utnou dřív, nenechat to zajít tak daleko. Nad hlavou mi lítají kulky, na mě se sype omítka i sklo z praskajících lahví toho nejdražšího chlastu a sklinek a mě nezbývá než se dál krčit pod barovým pultem, abych záhy jednu nekoupil. Trochu zvláštní shoda okolností, nikdy jsem se barmanem nestal a teď mám chcípnout za barem politej chlastem, i když ve skutečnosti nepiji. Ale jestli to přežiji tak možná začnu. Budu k tomu mít dobrý důvod. To je fakt v prdeli. Čekat tu na zázrak, na to není v hodný čas. Vlastně času není vůbec. To mě dřív vytáhne za flígr slečna smrt. A že by se mi teď osud najednou změnil, když byl celý život jak posraný, tak tomu bych taky nevěřil. Jsem hold na konci … v rukou mám jednu jedinou pistol, v dlani jeden jediný zásobník, před očima černo černou vidinu, v hrudi adrenalin se strachem, v plicích zástavu dechu a do uší mi nepřestává doléhat štěkot zbraní. Když si tak vzpomenu, nikdy mi tak do bot neteklo. V hlavě by se mi měl nejspíš odehrát celý můj život jako poslední sbohem, ale není na co vzpomínat, dětství jsem proklínal … no a od setkání s tou dotyčnou slečnou, jejíž sexappeal praskal ve švech, to nebylo o nic lepší, tohle vzpomínání nechám plavat, ještě bych našel důvod, proč se smrti nebránit. Vždycky se má vzpomínat na to krásné, moc toho nebylo ale určitě to stálo za to. Kdybych ti Bože přísahal, že se změním, ponecháš-li mi život, tak mi stejně nebudeš věřit, viď? Já vím, protože jsem neponaučitelný sobecký ignorant a v tebe nevěřím. Jo, takže nic. Necháme to plavat. Fajn, co teď? Je jasný, že ven se zdravý nedostanu, bůh ví, jestli vůbec živý. Nemám kam uhnout, kam utéct. Jediný, co má je spolehnutí na svoji přesnou mušku, na svou pětačtyřicítku Colt 1911, a přesný odhad situace, kdy konečně přestanou střílet a nechají zbraně klesnout k pasu. To mi dá vteřinu, abych vyskočil, zaměřil a začal střílet, a když štěstí dá, tak možná i přežiji. Škoda, že teorie zní vždycky hezky a praxe s ní má přitom tak málo společného. Je to taková ironie až to bolí. No nic, děj se vůle tvá, osude … střelba utichá.
Zásobník vjel do pistole, ruka natáhla závěr, srdce utišilo tep, smysly se proměnili v dravce. Čtyřka rozžhavených hlavní pomale ale jistě se skláněla k zemi vzduchem, který ztěžkl vůní střelného prachu. Odvedli dobrou práci, rozstříleli, co se dalo, že z baru zůstalo jen ubohé torzo. Naivní myslet si, že by tohle někdo přežil. Ale chyba neověřit si to. Bylo krásný vnímat to ticho, ty kroky. Jasně mi ukázali, kde kdo stojí. Takové malé bezvýznamné plus, které může mnohé změnit. Nikdy jsem si nepřipadal tak zatraceně rychlej. Jenom jsem vstal, vteřinu na mě zírali, jak to že dýchám, než jim došlo, co to znamená, tu vteřinu, která mi stačila … abych první dva poctil návštěvou kulky. Nebyl čas do nich narvat víc, zbývali mi dva další. S opožděnou reakcí sice pobrali zbraně, na víc se ale nezmohly. Mačkal jsem spoušť tak horlivě, že se nestačili ani krýt. Do minuty bylo po všem.
Člověka potěší, když teorie s praxí splynou v jedno, to je pak všechno mnohem hezčí, snazší. Měl jsem z prdele kliku, a vím, že ji víckrát mít nemusí. Z téhle chyby bych se měl ponaučit. Na to si připiji, jestli tu najdu jednu zdravou skleničku a láhev … „ne nenajdu, tak někdy jindy, chlapci. Bylo fajn s vámi pokecat a pozdravujte o de mne Dona.“ To jsem si nemohl odpustit. Přišli do baru jak ti největší frajeři na světě a já, takový malý nic, je pošlu k pánu Bohu. Není to ironie? Ale krásná. Kdyby mě přes nos nepraskl ten smrad smíchaného chlastu, co se táhl z mých kalhot, košile, kabátu i kravaty i z mých vlasů, klobouk nepočítaje, klidně bych v baru ještě chvíli zůstal a kecal s nimi dál. Ale vidina plné vany horké vody byla mnohem lákavější. „Tak se mějte hezky, chlapci, rád jsem s vámi pokecal.“