Kdo slibuje, miluje?

Dívka jemná stojí na hrázi hledíc do kalné vody tam daleko pod ní. Vítr jí cuchá vlasy a ona poddává se tomu laskání. Lístek zelený kolem smutně krouží, po vlnách větru pluje statečně a vzdouvá se, leč chce zůstat u dívky.
Lístek zelený houpá se před ní a na svém drsném povrchu s sebou plno slibů přináší. Pohledem nenávistným jej dívka sleduje a přeje si jediné: Odleť pryč a nikdy víc se neukaž, moc dobře vím, co jsi zač; neseš s sebou jen samé sliby, činy však žádné a mně je z tebe mdlo!
Ruku svou dívka natáhne a odhání lístek Slibů, on se však vrací zpět a pustit nechce se ji. Špatný to lístek je, jak řekla, slibů mnoho, však činy žádné; mdlo je každému, komu je slibováno a u srdce pak velmi bolí, když slib zůstane jen pouhým slibem a nedojde naplnění.
„Leť, leť pryč a nevrať se nikdy víc! Už nechci Ti naletět a věřit všemu, co slibuješ, když teď už oba víme, že byla to jen pouhá lež a velké hrdinství bez činů. Proto, lístku Slibů, vrať se tam, odkud jsi přišel, vrať se k Němu, jenž tě za mnou poslal, aby hlavu motal mi znovu, vrať se a vzkaž, že už nenaletím zas a On, ať motá hlavu jiné a stejně vřele líbá její líce!“
Lístek zelený, hromádka slibů nešťastných, houpá se ve větru a pryč neodletí. Když dívka se otočí a utíká pryč před tímto Slibem, lístek ji nepustí se. Musí splnit úkol, jenž mu dal jeho majitel: Slibuj, slibuj, však činem se nikdy nestaň.