Pejsek

Konečně si oddychnu, pomyslela jsem si, když jsem přišla utahaná domů z brigády. Překvapilo mě, že nebyl nikdo doma. Nevadí, aspoň jsem si lehla k televizi a odpočívala. Najednou ale někdo zazvonil. Copak si rodiče nevzali klíče? Otevřela jsem a za dveřmi stála ubrečená sousedka. "Co se stalo?" podívala jsem se na ni nechápavě. "Pojď se mnou hledat psa. Naši nejsou doma a nevím, co mám dělat." Nadšená jsem z toho moc nebyla, nebylo to poprvé, co jí utekl pes. Copak nemá vodítko? Chvíli jsem váhala, ale pak jsem na sebe hodila bundu a šla.
Hledaly jsme dlouho, už mě to nebavilo. Ale když jsem viděla sousedčin výraz, tak jsem to přece nemohla vzdát. Dorazily jsme až ke kolejím. Najednou jsem uviděla jejího obrovského psa. A kolem něj spoustu krve. Běžela jsem k němu. "Proboha Brede, Bredíku. Co se ti stalo?" Pohled na jeho nohu mi dal odpověď. Přejel mu ji vlak. Konečně doběhla i sousedka. "Ježiši, co budeme dělat." "Prosím tě, hlavně nepanikař, musíme ho donést domů." Sundala jsem si bundu a zavázala mu zkrvavenou nohu. Držela mu jen na vlásku a měl ji zvláštně ohnutou, a tak jsem musela opatrně. Jeho oči jako by mi říkaly: "Nemá to cenu, nech mě umřít." Ale nevzdávala jsem to. Sousedka mi ani nepomohla. Jen vyjeveně koukala. "Zavolej sakra někomu a nestůj tady! To je jedno komu! Hlavně ať pro nás přijede nebo něco!" histericky jsem na ni zařvala, až se lekla a začla vytáčet. Snažila jsem se vzít Breda do náručí. Vážil kolem 28 kilo, takže asi polovinu mojí váhy. Ušla jsem pár kroků a už jsem nemohla. Cítila jsem, jak se mi jeho krev vpíjí do kalhot. "Prosím tě zahoď ten telefon a pomoz mi! Vždyť nám tu vykrvácí!!!" "Já nevim, jak ho mám chytnout! Nikdo to nezvedá, co mám dělat, poběžím pro pomoc!" řekla sousedka a běžela. V tu chvíli jsem měla chuť ji zabít. Snažila jsem se přidat, ale nešlo to. Pořád jsem na Breda mluvila. Nevím, jestli mu to pomáhalo,ale pořád jsem ho chlácholila. Konečně! Po půl hodině jsem uviděla náš barák. Tam už někdo čekal, a tak jsme nasedli do auta, já úplně zplavená, a jeli jsme k veterináři. Ten nám řekl, že buď mu dá injekci, aby se netrápil a nebo mu vezme nohu a bude to padesát na padesát, jestli bude žít nebo umře. Tohle rozhodnutí ale musel udělat prý někdo dospělý. Sousedka zavolala rodičům. Ti řekli, ať ho utratí. Řekla jsem, že by mohl třeba žít i bez jedné nohy. Ale na mě nedali. Brečela jsem. Zvlášť když jsem viděla ty psí oči. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Bylo vidět, že je mi vděčný. Brečela jsem. Tak moc, jako nikdy před tím v životě. Sousedka neuronila ani slzu. Pak nám veterinář řekl, že je potřeba ho někam donést, aby se "zbavili jeho těla." Řekla jsem, že ho tam donesu. Vzala jsem ho. A najednou mi tak ztěžkl pod rukama, vážil snad o polovinu víc než normálně. Dala jsem mu pusu a i přes tu tíhu jsem ho nesla. A slzy se mi linuly po tváři...