Po-blouznění

Ve zmuchlaných peřinách sen se mi zdál... zdál?


Nikdy jsem si nemyslela, že spatřím tuhle krajinu. A přesto tu jsem. Na místě plném oslepující záře bodající do očí zpočátku tak silně a zpříma, že mi je ani nedovoluje otevřít. 
Kolem se rozprostírá široký obzor Severního ledového oceánu a nehostinné, tiché nic. Celá zem je pokryta ledem a z nebe se snášející sněhové vločky se při dopadu na vodní hladinu tříští na několik střípků a mění se v modravé a sladce vonící švestky, mezi kterými dovádí Lochnesská příšera. 
Příšera? Ne, vždyť vůbec nevypadá děsivě, v této chvíli spíše naopak. S dětinskou radostí vyhazuje do vzduchu množství švestek, které se jí po dopadu napichují na volná místa na jejich hřbetních trnech, a radostně přitom výská. 
Jen její rozpustilý smích vyplňuje to ticho křižující touhle podivnou krajinou. To ticho, které si uvědomím, až když mě zpozoruje a okamžitě ustane.

„Ach, tak ty už jsi tady.“ 
„Nechtěla jsem rušit.“ nejistě se na ní podívám.
„Ale to víš, že nerušíš. Čekám tu na tebe. Kdo jiný by si semnou hrál, když ne ty, a kdy jindy, když ne teď?“ vlídně se na mě usměje
„Hrál?“
„No jistě. Co se ti na tom nezdá?“ stále ten úsměv.

Au. Proč ten led najednou tolik pálí? Střelím pohledem po svých bosých chodidlech, která začnu okamžitě zvedat ve snaze uchránit je tomu stravujícímu žáru.

„Co se děje?! Led má být ledem, ale tenhle je rozžhavený jako olovo.“
„Hledej po něm tedy cestu“ ušklíbne se a procítěně skousne švestku mezi zuby. 

No to snad ne? Ona se baví! Ona se baví a já tu mám skákat jako loutka bez loutkaře za posměšného potlesku přihlížejícího publika? Ne! Sbírám veškerou sílu a i přesto, že je daleko ode mě ponořená do chladivé oceánské vody, se odrážím a s hlesnutím dopadám na její hřbet.
Znovu se začne smát, a ten smích mě řeže do uší. Nedokážu mu čelit a nedokážu vnímat nic jiného. Jako by to věděla, jako by schválně používala té zbraně proti mně. Pak zčistajasna utichá a zarazí se, jako by ji něco vyděsilo.Vypadá najednou tak plaše.

„Víš, i já znám ten pocit, když si andělé zasluhují zemřít.“

Ach ne... tohle už nevydržím. Bodne mě u srdce, tohle ne... Bolestně zařvu a prsty si vplétám do vlasů a svírám je, dokud neucítím tu důvědně známou bolest. Tělem mi projede záchvěv nekonečných vzpomínek. Vzpomínek příliš těžkých na to, aby se pod nimi dalo ještě dýchat.

Proč mi připomíná zrovna tohle? Proč mi to dělá? Tak proč sakra?! Zásah a dva body. Jestli chtěla objevit mé slabé místo, má jej.

Zmítám se ve víru svých vlastních pocitů a ona mě zcela bezmocnou shazuje do hlubin oceánu. Také pláče, zřetelně slyším její zoufalý vzlykot, ale odplouvá a nechává mě napospas smrtícím vlnám. Jak sám jen člověk může být?

Zcela ochromena se propadám vstříc temným hloubkám. Ach, jak moc bych chtěla něco udělat, jak moc bych se chtěla alespoň pokusit odporovat té mrazivé vodě, i když vím, že jediné, k čemu by to vedlo by nebyl tolik kýžený nádech, ale jen rychlejší smrt. Nezmůžu se však vůbec na nic, vše mi proplouvá mezi prsty, vše klesá spolu semnou a má bezmoc se pro mě stává více než pomalým mučením.
Nikde není dno, nikde pomoc ani záchrana, jen voda jako by houstla a pomalu se měnila v hořký med, v němž i kolemproplouvající želvy plavou pomaleji. Chytám se své šance a odrážím se od krunýře jedné z nich.
Stoupám. Konečně stoupám, a voda už je opět vodou. Co chvíli se nadechnu. Při tomhle pomyšlení se mi chce smát. Zapomínám na všechno okolo a mířím vzhůru s myslí tak čistou, toužící po nádechu. 

Hladina zamrzla. Bezmocně pěstmi buším o ledovou barikádu s pocitem křivdy. Chladivá voda mi laská plicní sklípky a já mám strach. Začínám panikařit.Ne, takhle hloupě tu přece umřít nemůžu! Musím ještě propíchat spoustu těch hnusných hnisavých balónků, které na mě jistě čekají nahoře, ochránit od nich své modré růže a někomu darovat svou kapku smůly pro štěstí. Já tu prostě umřít nemůžu! 
V do široka otevřených očích mě pálí slaná voda, rozežírá je, ale co na tom? Je mi to jedno. Chci vidět, chci cítit, chci žít...
Jsem už však tolik vyčerpaná od neustálého snažení, balancování na té ledové hranici plné pichlavých stěn. Už ani nevnímám ozvěnu svých tupých výkřiků zanikající v hlubinách neprostupného oceánu, když zpod přivřených víček spatřím cosi zvláštního. Nejprve je to docela nepatrná tečka plující po obloze nademnou, plachtí a krouží v poryvech větru.

Co je to? Okouzleně sleduju tu krásnou souhru a i přes ledový strop skoro cítím ty něžné doteky větru a přeju si, aby se dostal až sem ke mně. 
Zdá se, že snad alespoň ta věc, se kterou si vítr rozpustile pohrává, slyší mé volání a v pravidelných pomalých spirálách se snáší níž a níž. Tak nízko, až jsem schopná rozeznat sněhobílé okraje papírové vlaštovky, kterou - světe div se - ovládá má malá rozesmátá Nessie z jezera Lochness párem miniaturních otěží. Rozhořčeně si ji změřím. Ona si tu jentak lítá zatímco já... Nechápe snad sakra, co se tu děje?!
Usmívá se. A usmívá se tak, až se mi v žilách rozlije pocit neskutečného klidu a naprosto mě odzbrojí. Tak ráda ji vidím. I kdyby to mělo být mé naposledy. Je tu semnou a to stačí.

Jakmile dosedá na ledovou hladinu, led se tříští na miliony a miliony malých tupých střípků a já se tak můžu konečně volně nadechnout. Okamžitě se vymaním ze spárů ledové vody a lačně zalapám po vzduchu. 
Byla jsem někdy šťastnější? Vyčerpaně ležím na ledové zemi, která už - kdo ví proč - nepálí, a zhluboka dýchám. Zavírám oči, chce se mi spát.

Probudí mě až pocit odporné slizkosti doléhající mi na kůži. Ne, to ty polštářky. Ty malé, žluté, slizké, nechutné a... strachnahánějící polštářky. 
Ač si uvědomuju absurditu svého strachu, zmocňuje se mě natolik, že skoro nemůžu dýchat a v návalu paniky se z nich snažím vyprostit. Máchám okolo sebe rukama. Chci pryč! Ale vše má jen jediný výsledek - potápím se, scénář se opakuje a kolo uzavírá. Potápím se a mám pocit, že je to můj konec.

A teď mě mrzí, že jsem nikdy neškrtala sirkama tak, jak bych měla. Tak, jak jste mi říkali, že bych měla. Vždy jsem to dělala opačně, ne snad proto, že bych vám to dělala naschvál, já jsem to jinak prostě jen nechtěla. Možná bych vás potěšila, kdybych poslechla. Ale mohla bych být šťastná, aniž bych zjistila, že sirka může občas odletět na opačnou stranu nebo se dokonce úplně zlomit?
Z mých úvah mě najednou vyruší soptění mé milé Nessie. Cože, ona je tu semnou? 

Vidím a můžu i cítit jak těch zpropadených balónků najednou ubývá, propichuje je a dává jim své poslední sbohem.
Předtím, než jsem naposledy v uvolnění přivřela víčka, jsem zahlédla její ocas, který smetl poslední balónek a něžně mě obepnul. 
Vrátila se pro mě, neopustila mě, a já vím, že nikdy neopustí. S úlevou se choulím k její horké kůži s vůní kardamonu.

Když jsem konečně znovu otevřela oči, svět kolem se dočista proměnil. Nikde ani stopy po předchozích hrůzách, ale... Ach bože, ne...
Stála jsem na římse pod nejšílenější oblohou celého světa s Nessie schovanou hluboko uvnitř jedné z kapes mé potrhané sukně a na cosi se jí ptala – nechtěla mi odpovědět. Kolem nás jen úzká betonová římsa, propast a nic víc.

Sevřela jsem ji ve své měkké dlani, nedbajíc na krev přýštící mi z čerstvé rány od ostrého okenního rámu. Byla mou nadějí, jen ona - má poslední naděje na život - mi může odpovědět. A já se to musím dozvědět.
Svírala jsem ji tak pevně, až se mi její hřbetní trny jeden po druhém zabodávaly hluboko do kůže a osvobozovaly tak další a další potůčky krve. Bolest mi pulzovala v zaťaté dlani a já najednou netoužila po ničem jiném. Přesně tak, jako tenkrát. Vpíjela jsem se do ní a nevnímala nic jiného.
Co to dělám?! Co to sakra dělám? Vždyť nechci! Ne! Zavřela jsem oči a dlaň před sebe prudce natáhla do tísnivého nekonečna, které se rozprostíralo hluboko podemnou, jako bych se jí snad štítila a styděla se za to, co jsem provedla.

A taky že ano, nenáviděla jsem svou Nessie za to, k čemu mě dohnala a chtěla s ní mrštit daleko, daleko za obzor. Chtěla jsem ji odhodit co nejdál od sebe a přitom vykřičet ze svého nitra všechnu tu bolest, všechnu tu špínu, všechno to, za co se nenávidím. A při té příležitosti rozervat samu sebe na tisíc kousků, které by už nikdo nikdy nemohl najít, poskládat a zahřát, protože zkrátka vím, že si to nezaslouží. 

Ale když jsem znovu otevřela oči a upřela je na to malé křehké stvoření... Ach, jak bych mohla ublížit? 
Choulela se mi v dlani, na sobě skvrnky od krve, která byla snad má, snad její. Vypadala tak nevinně a křehce, přestože se k mým uším nesl její jasný a zvonivý smích s kapkou citronové šťavy a vyzývavým nádechem. Jakkoli mi dřív vadil, teď jsem mu zcela podléhala a nemohla jsem si ho nezamilovat. Oči se mi zalily slzami a já najednou pochopila.

„Nessie, já...“ nemůžu najít vhodná slova „omlouvám se“
„To nic“
„Můžeš mi to odpustit?“
„To musíš přece ty sama.“
Zmateně se na ní podívám “Dobře. A teď už mi tedy můžeš odpovědět?“
„Ano, jestli o to stojíš“
„Vždyť víš, že bych si to moc přála“
„Ale jsi na to připravená?“
„Myslím, že jsem...“
„Dobře tedy. Tak mi důvěřuj. Vidíš tu propast, co máš pod sebou?“
„Nejde přece vidět temnotu, jen její ostře řezané obrysy. A ano, ty vidím.“
„Máš pravdu, ta propast je velmi temná. Temnější než temná a černější než cokoli si dokážeš představit, než kdokoli dokáže. Není v ní však nic, co by nebylo v tobě, v nás. Skoč.„

Řekla to tak nenuceně, tak samozřejmě, až se mi zatajil dech. Zbláznila se snad?

„Ne, to víš, že ne.“ ušklíbla se
Jak? Nemůže mě přece slyšet!
Pobavený pohled. Dobře, rezignuju.
„Ty to myslíš opravdu vážně, viď?“
Opět pohled. Kolik pocitů a slov do něj dokáže ještě vtěsnat?
„Ale já...“ oči sklopené, upřené na malou ranku na své dlani, která stále, avšak nijak dotěrně, krvácela. Konečně je dokážu zvednout a přiměju se pohlédnout do těch jejích. Propíjím se do nich s veškerou svou upřímností.
„Já mám stach Nessie, obrovský strach.“ Jak prosté je to teď přiznat, jak jednoduše to najednou zní.
„Já vím maličká, já vím... To je přirozené. Každý ho máme, každý se bojíme. Ale jen toho, kdo si to nepřizná, jen toho má strach šanci ovládat.“

Zamyslím se.

„Co je tam dole?“
„Vždyť už to vlastně víš, jen spíš i když bdíš, tudíž to nevidíš. Nemusíš se ničeho bát.“
„Ano... a ty jsi já, a já jsem ty.“ dodávám zastřeně a usměju se sama pro sebe, tohle jsem už někde slyšela, kde jen to bylo?
„Vidíš, už tomu začínáš rozumnět. Nezapomeň - hrajeme hru. No tak, věř mi.“ zvedá mou hlavu a zahledí se mi až do nitra. „Věř mi...“

Zavírám oči. Vím že můžu, já vím, že můžu, ale bože... ten strach, ten dechberoucí svazující strach vrývající se až do morku kostí. Už dost... dost!
Prudce otevírám své slzami zalité oči, rysy ztuhlé napětím a sebezapřením.

„Dobře, věřím ti.“

Jen pokývne a stále se na mě upřeně dívá, čaká na každý můj pohyb a já vím, že i kdybych se teď rozhodla zůstat, přijme to se stejnou samozřejmostí, jako když jsem se rozhodla skočit.

Zlehka se sunu k okraji římsy, stále blíž a blíž k nekonečnosti té černi. Už jen kousek a prsty na nohou už cítím okraj chladivého betonu.

„Věřím ti... věřím ti... věřím...“ slzy mi stékají po tvářích a kanou na rty, můj šepot se ztrácí v poryvech větru a zaniká v ozvěnách. Pohlédnu na ní a pak naposledy zavřu oči a stisknu čelisti co nejvíce k sobě. Poslední krok, už jen poslední krok.
„Věřím ti... Věřím, tedy padám!“ Přes všechen svůj strach se vydávám napospas temnotě.

Propadám se s neuvěřitelnou rychlostí a svět kolem mě se mění stejně tak. Nezadržitelně se vpíjím do obrazů, kterých jsem buď součástí nebo jen jejich němým pozorovatelem. Už necítím bolest, smutek, strach nebo zášť, ač slzy se mi v očích nepřestávají lesknout a napovrch se dere vše, co je ve mně. A i přesto, že něco bolí, jsem najednou tak šťastná, tak volná a bezstarostná. 
Na svou milou Nessie jsem v tu chvíli dočista zapomněla, dokud se mi k uším nedoneslo její sladké broukání.

                                                                „Tak řekni kouzlo
                                                                 když padáš dolů
                                                                 spadneš do náruče
                                                                 konkrétního někoho...

                                                                                   ...už chápeš maličká?“