Když svět pláče...

Sedím tam a dívám se na ní, jak tam leží, ztracená ve všech těch přístrojích. V jejích očích je prosba, prosba o život. Tak moc nechce zemřít. Taky nechci, aby zemřela. Ale já nic nenadělám, nic nezmůžu a to mě tolik ničí, jsem bezmocný. Má strach, vidím to na ní. Chci se na ní povzbudivě usmát, být silný,ale nejde to. Chce mi něco říct, nahnu se k ní.
„Bolí to.“
Podívám se na ní, z očí mi ukápne slza, proč jí ti zatracení doktoři nic nedají, copak nestačí, že umírá? To jí to ještě musí bolet?
„Já věřila, do poslední chvíle jsem věřila.“
Teď už brečíme oba. Já proto, že jí ztrácím, že mi mizí před očima. Ona proto, že věřila, že právě teď ztratila ty iluze, v tuhle chvíli si to naplno uvědomila. To co já vím už dva měsíce. Umírá. Bojuje, vidím to na ní, jak se snaží. Ale já vím, že je to ztracený boj, ale ona se nevzdává. Také jsem podvědomě věřil, že tohle není pravda, také jsem věřil...
„Nechci zemřít.“
Přeruší můj tok myšlenek, naposledy...nic nevnímám, jen ty slzy, které mi stékají po tvářích. Jen tu bolest, co mě uvnitř ničí.
***
Sedím na židli a rozhlížím se. Její pokoj, je to už týden a já začínám už nějak žít. Musím se naučit žít bez ní, nic jiného mi teď nezbývá. Protože ona už tu není. Vstanu a dotýkám se věcí, které měla ráda. Najdu její deník. Chvíli se na něj dívám. Neodolám, musím ho otevřít, i když vím, že mě to bude bolet. Její poslední myšlenky...

Prší, já miluji déšť. Usmívala bych se, ještě před dvěma měsíci bych se usmívala. Kdybych tak mohla vrátit čas. Je jen jedna věc, kterou bych změnila, z celého mého života jen jedna věc. Tak proč mi to někdo neumožní? Nikdy nezapomenu na ten den, co jsem zjistila, že umírám, že zemřu. Neměla jsem to slyšet. Byla to ta blbá náhoda, díky které jsem zjistila, že asi za dva měsíce zemřu. Slyšela jsem to přede dvěma měsíci. Čehokoli jsem se od té doby dotkla, s tím jsem se loučila. Sakra, musela jsem rozloučit i s osobami, které miluji. Snažila jsem se všechno napravit, všechny ty chyby...Někteří lidí to vědí, musela jsem to někomu říct, těm nejbližším, nešlo to dusit v sobě. Ničí mě, že už je asi nikdy neuvidím. Já je chci ještě vidět, chci s nimi být. Tohle není fér. Byly časy, kdy jsem chtěla umřít, ale já to překonala. A teď umírám. Mám strach. Ale přesto věřím. I přesto, co říkám těm okolo. Je to nevyléčitelné, nikdo to nepřežil. Ale já věřím a věřit budu do poslední chvíle...věřím, že je to omyl. Protože tohle nemůže být pravda. Tohle se mi nemůže stát, možná někomu jinému ano,ale ne mně. Věřím, že každou chvíli zavolá ten doktor a řekne mamce, že to byl omyl, že se omlouvá. Vždycky, když zazvoní telefon, běžím pro ní. Protože já přece nemůžu zemřít. Je mi sedmnáct. V tomhle věku se prostě neumírá, ne když chceš žít. Tak to nechodí. Proto se to nemůže stát, mám všechno před sebou. A já to chci zažít. Ještě jsem přece nic nedokázala. Já nechci, aby se na mě zapomnělo, ne tak brzo. Já se chci dočkat dětí, vnoučat...chci ještě žít. Chci se rozběhnout do deště a tančit v něm. Já chci zažít ta zklamání i radosti, co život přináší. Nechci zemřít. V sedmnácti se neumírá. Nikdo tohle nebude číst, protože ten doktor každou chvíli zavolá. Já tohle pak roztrhám a půjdu ven. Nebude to nikdo číst, protože já nezemřu, já budu žít...já musím žít, protože já chci žít. Budu žít, protože já chci. Nezemřu ve chvíli, kdy jsem vyhrála. Já ne, já jsem připravená na další boje v životě, na mě nikdo nezapomene, protože já chci vyhrát. Chci zažít ty další boje, proto budu žít, proto na mě nikdo nezapomene. Protože já chci žít. Nemůžu přece zemřít, ne já. Je mi jedno, co lidi říkají, já žít budu.

Opět slzy. Měla pravdu, svět není fér. Já musím jít dál, ale nezapomenu. Za nějakou dobu budu zase normálně žít. Zní to tak strašně,ale je to tak. Svět se točí dál, nezastavil se kvůli ní. Ani já se nemůžu zastavit. Ale nezapomenu na ní...na to, jak se prala se životem. Co na tom, že prohrála. Život jí nedal šanci vyhrát. Přesto bojovala...