Koleje

Vlak uhání noční krajinou. V kabině strojvůdce se ozývá monotónní tudum tudum. Strojvůdce usrkává z kávy a dívá se na hodinky. Rozmrzele uvažuje, jak mu jeho život ubíhá, rok za rokem, pražec za pražcem. Čeká na svoji poslední zastávku a nenapadá ho proč. U dráhy dělá deset let a nikdy neměl odvahu zkusit s tím stereotypem něco udělat. Na peníze nikdy nebyl a jeho plat mu bohatě stačí na těch pár zájmů, které udržuje, asi aby měl život nějaký smysl. Sám neví. Na většinu otázek by odpověděl, že neví. Je to tak jednodušší.

Strojvedoucí je v kabině sám. Dělí se o svou noc se zvuky pražců pod koly lokomotivy. Tudum tudum. Tudum tudum. Pořád dokola. Uklidňuje ho to. Rutina mu připadá jako nezbytná součást života. Potřebuje ji. Přemýšlí, co ještě potřebuje, že se poslední dobou necítí spokojeně. Má se snad špatně? Spoustu lidí nemá domov, to vidí denně kolem železničních stanic. Spoustu jich kleslo na dno a neví jak z něj nahoru. On přece není na dně. Má práci, splácí byt a dvakrát týdně chodí na šipky s partou železničářů. Proč ale najednou vidí svůj život očima televizního diváka?

Na palubní desce v kabině strojvedoucího svítí červeně trojciferná číslice s jedničkou na začátku. Zbytek čísel se mění v závislosti na aktuálním úseku trati. Rychlost je závislá na čase, uvažuje strojvedoucí. Na čem je závislý on? Někde vzadu jsou stovky cestujících, někteří štastní, jiní méně nebo vůbec. Záleží jen na dráze, kterou si vybrali. Strojvůdce je nezná, zná jen dráhu, kterou se ubírá vlak a fakt, že jejich životy má v tuhle chvíli v rukách on. On je ten, na kterém jsou závislí ostatní. To je zodpovědnost, kterou na sebe bere každý den už deset let.

Souprava se blíží do stanice a strojvedoucí automaticky chytá rukojeť brzdy. Náhle mu však hlavou projde neodbytný pocit, že už ten nekonečný koloběh nelze dál vydržet. Aniž by o tom uvažoval, mění rukojeť brzdy za regulátor rychlosti a tlačí ho směrem vpřed. Červené číslice mění svůj tvar a cestující na perónu nevěřícně pozororují svištějící vlak, ve kterém měli právě sedět.

V kabině nepřestává zvonit palubní telefon. Strojvedoucí se potí a nechápe, co se děje. Ve skutečnosti to nechápe vůbec nikdo a zběsilá mašina se řítí dál, vstříc katastrofě. Strojvedoucí je v transu a myšlenky mu rotují v hlavě světelnou rychlostí. Vidí kouř, trosky, zpřehýbané kovy a rozrytou zem, ve které se válí kusy těl, jako by to byly jen loutky, se kterými si hrál zlobivý chlapec. Nemůže věřit, že je lidský život tak pomíjivý. Existuje snad přeci jen nějaký loutkař jménem Bůh?

Z transu ho probere rána do čela, kterou mu způsobí palubní deska. Někoho v zadním vagónu konečně napadlo zatáhnout za záchrannou brzdu a kola už svádí s třecí silou brzd souboj dorpovázený nesnesitelným kvílením kovů. Zbytek kávy má strojvedoucí na košili a z čela si utírá krev. Než vlak úplně zastaví, uvědomí si, že je v pořádném maléru. Žádná panika, jen vědomí zákonu akce a reakce. Blíží se různorodé zvuky sirén. Lidé vykukují z okýnek, někteří vystupují ven. Strojvedoucí vidí vše mlhavě a zpomaleně. Neurčitě odpovídá na dotazy policistů, potom nastupuje do auta a mizí z dohledu vlaku, kolejí, jeho života, který neuměl prožít naplno.

Auto se kodrcá po vesnické asfaltce. Vše je zase v pohybu, ale je to jiný pohyb. Všichni mlčí, mluví jen motor a štěrk pod koly auta. Strojvedoucí má v břiše jakýsi dávno zapomenutý pocit, který neumí definovat. Zavírá oči a nechává ten pocit prostoupit celým tělem.