Povídka

Byl to takový snadno přehlédnutelný den, zarovnaný, splývající s ostatními, zastrčený mezi ostatními. Jenže pak mi někdo studeně dýchl do zátylku a já se otočil. Stál tam můj anděl strážný, ve tváři obvyklý cynismus nadřazeného tvora a vychutnával si můj úlek. Jsem toho názoru, že nebeští poslové by měli být nad podobné schválnosti povzneseni. Můj anděl si takový způsob příchodu nikdy neodpustil, ale na druhou stranu také nikdy nechodil z malicherných důvodů. Pokývl jsem hlavou na pozdrav. Při jeho návštěvách jsme nikdy nevedli plané řeči, ani teď ne.

 

„Mám zprávu, a co bych ti lhal, líbit se ti nebude,“ řekl anděl. Vůbec mě nenapadlo o jeho slovech zapochybovat, na to u mne vykonal až příliš mnoho pracovních zastávek. Anděl se zeptal: „Máš tady kalendář?“

 

„Za tebou,“ řekl jsem a anděl se otočil ke stěně, kde visel krásný kalendář „Jihočeské chalupy a statky“. Anděl zabodl prst do jednoho políčka a řekl: „Takže k věci, tady jak ukazuju, to je dneska. A teď počítej se mnou: jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, a jsme u dvacátého tohoto měsíce, tak tohle datum si něčím zakroužkuj, protože dvacátého umřeš.“

 

V uších mi zalehlo závanem leknutí, ten samý závan mi potom projel břichem a nechal po sobě čistý a rovný řez. Jestli anděl řekl, že dvacátého umřu, nebylo o čem diskutovat. Přirozeně jsem už dlouhou dobu svého života obcoval s myšlenkou, že jednou budu muset odejít, a nebyly to chvíle vůbec rozverné, ale co je takové neurčité strašpytlování proti tomu, když vám někdo ukáže políčko v kalendáři!

 

Když anděl viděl, že se ke kroužkování nemám, řekl: „S dovolením,“ vzal ze stolu fixu a do čtverečku s dvacítkou nakreslil lebku se zkříženými hnáty. To byl přesně jeho styl, věcný a cynický. Ať se nikdo nenechá klamat barokními obrazy růžových andělíčků, rozesmátých či s udiveným výrazem v obličeji. Andělé jsou všechno, jen ne dobrácky vypadající kudrnáči, jsou ledově chladní, nezúčastnění, strozí a výkonní. Z kalendáře na mne civěla lebka, patrně moje vlastní. A tu jsem zpozorněl, neboť anděl k lebce přikreslil otazník. Teprve potom fixu zavíčkoval a vrátil na stůl. Ten otazník mi pofoukal řez v břiše.

 

„Takže to není myšleno jako definitivum?“ zeptal jsem se a zavěsil se andělovi na rty.

 

„Ne, není,“ odpověděl. Spadla ze mne děsivá tíha a světu se vrátily jeho syté barvy. Ne však v plné míře. Anděl mi nekreslil do kalendáře jen tak pro radost z výtvarného umění. Ve vzduchu byla cítit podmínka.

 

„Tak ven s tím, co za to, když neumřu na Den lebky?“ zeptal jsem se, protože jsem věděl, že andělovi se líbí černý humor. Pokývl na znamení porozumění a odpověděl: „Je to trošku jinak, než si asi představuješ, nemusíš nic, vůbec nic. Situace se má tak, že pokud se rozhodneš pro…Den lebky (můj název se mu zamlouval), odejdeš tak, že ti to každý bude závidět. To znamená v klidu, tiše, bezbolestně, ani o tom nebudeš vědět. Tohle ti zaručujeme.“ Věděl jsem dobře, kdo jsou to ti „my“…a že mi to opravdu jsou schopní zaručit.

 

„Řekněme, že se mi nebude toho dvacátého chtít. Jak to bude vypadat potom?“ zeptal jsem se. Tušil jsem, že za tím datem už pro mne nejsou připraveny žádné příjemné alternativy.

 

„Pokud se rozhodneš ten den prošvihnout, bude se ti přičítat každý započatý den navíc. A za každý takový den ti přibude bolest umírání. Jinými slovy, za každý den navíc tě bude umírání víc bolet,“ odpověděl anděl a zahleděl se na mne mlčky, na znamení, že bylo řečeno vše potřebné. Já ten pocit neměl.

 

„Tomu rozumím. Ale abych řekl pravdu, tak mi to přijde trochu neurčité, nebo spíše nenormovatelné. Copak se bolest dá změřit?“

 

„Takže ty tomu rozumíš? No dobrá, když rozumíš, tak rozumíš. A s tím normováním si nedělej starosti, my na to máme tabulky,“ řekl anděl. Nehýbal se, to znamenalo, že mi dává prostor na další otázky. A já měl další otázky.

 

„Takže dejme tomu, že se, čistě hypoteticky, rozhodnu přetáhnout o týden. Kolik mě to bude stát utrpení?“

 

Anděl se krátce zadíval ke stropu, jako když školák počítá příklad z malé násobilky, a potom řekl: „Tak čistě hypoteticky, pokud to bude o týden, bude to bolet příkladmo jako když se škrábneš o trn.“

 

To mi nepřišlo až tak zlé, ale pouhý týden navíc také nebyl důvodem k optimismu. Bylo to prostě málo. Anděl se stále nehýbal, vzhledem k vážnosti situace byl patrně více nakloněn k diskusi než obvykle. Zkusil jsem přidat.

 

„Dobrá, zapomeňme na týden a zkusme něco delšího, řekněme takhle letní prázdniny, čili dva měsíce. Jak bys znázornil dva měsíce přes čas?“

 

Anděl opět zamířil ke stropu, tentokrát na delší dobu. Dokončil výpočet, a já ocenil, že to zvládl bez tabulek, jen z hlavy. Řekl: „Takže tady to vychází přibližně, jako když ti do dlaně zatlučou hřebík. Plus mínus, ono se to může trošku lišit, ale nijak dramaticky.“

 

„Třeba jako když přibili Ježíše,“ řekl jsem, abych si u anděla udělal oko.

 

„Jo, třeba,“ odpověděl bez zájmu. Chvíli o něčem přemýšlel a potom dodal:„A ještě něco, maximum, o které lze překročit stanovené datum, činí čtyři měsíce. Potom ti bude naúčtováno utrpení v nejvyšším možném rozsahu. A to bych ti nepřál.“ Strach šel z toho, co říkal, ale i jak to říkal. Jen na jednu věc jsem se ještě potřeboval zeptat.

 

„Jak mám případně deklarovat, že jsem se přiklonil k prolongaci?“

 

„Stačí, když škrtneš původní symbol a nakreslíš nový. A abych předešel dalším dotazům na toto téma, tak dodávám, že škrtat můžeš jakýmkoliv psacím nástrojem, postačí jeden tah úhlopříčně a symbol se nemusí nutně přesně shodovat s původním, který jsem kreslil já. Stačí to takhle?“ Opět jsem musel obdivovat duchovní podstatu mého konzultanta, znal mne, znal mne od narození a od této znalosti se odvíjela veškerá jeho komunikace se mnou. Za ta léta ušetřil tímto způsobem velké množství času.

 

„Nemám další otázky,“ řekl jsem tedy. Anděl přikývl a zmizel. Dokud byl se mnou, dařilo se mi nést tíhu jeho sdělení s jistou noblesou, jako by se mne přidělená smrt vlastně netýkala, ale po jeho odchodu na mne padla nevýslovná hrůza. Z kalendáře se na mne usmívala lebka s otazníkem a já tu stál, ponechán sám uprostřed líté bitvy mezi strachem z bolesti a hrůzou ze smrti. Nebo to není hrůza ze smrti, ale láska k životu? Stojí ten život za to, aby byl milován? Když otočím pákou, teče voda, když stisknu vypínač, svítí světlo. A když se poprvé nadechnu, běží mi život. Čert vem vodu a elektriku, ale život mi nikdy neměl zevšednět. Ta lebka v kalendáři mne kárá kvůli rozmařilosti, se kterou jsem svůj život nechal protékat mezi prsty. Nezůstanu tady s ní ani vteřinu!

 

Vyšel jsem přes zahradu a skrze branku na chodník. Ulice směrem vpravo mírně stoupá a stáčí se do oblouku. Dal jsem se do kopce, směrem k nebi. Byl letní večer, teplo, stromy podél silnice voněly a mlčky, pečlivě plnily svůj plán výroby stínů. O několik domů dál jsem musel zastavit. Nějaká žena s krabicí v rukou se pokoušela loktem stisknout kliku u branky. Krabice byla podle všeho těžká. Znám ten dům, několik měsíců byl prázdný a na prodej. Takže nová majitelka. Stála zády ke mně, proto se trochu lekla, když jsem branku otevřel. Ulehčeně se zasmála, tak trochu jako na omluvu za svůj úlek. "Děkuju," řekla a nesla krabici po betonovém chodníčku k domu. Na ulici stálo její auto, plné věcí a otevřené. Čekal jsem, až se žena vrátí. Vyšla na chodník a dívala se na mne s očekáváním věcí příštích.

 

"Tady se nekrade," řekl jsem na vysvětlenou, proč jí hlídám auto.

 

"Jsem si jistá," odpověděla zdvořile. Čekal jsem, že se ponoří pro další krabici, ale zůstala stát vedle mne. Rozhlédla se na obě strany, potom se obrátila ke mně.

 

"Je to klidná ulice?" zeptala se.

 

"Byla, než jsem tady začal bydlet," řekl jsem vážně a soucitně.

 

"Hhhh...!" udělala a pobaveně se na mne podívala. Bylo to takové dětské zasmání, ale k ní se hodilo. Líbilo se mi.

 

"Smí se vám pomáhat?" zeptal jsem se. Zavrtěla odmítavě hlavou a udělala mi místo u otevřených dveří do auta. Vytáhl jsem další krabici. Vzala velkou tašku a šla za mnou. U branky mne předběhla a otevřela mi. Šli jsme po chodníčku, za sebou jsem slyšel tiché šustění a lehké našlapování. Dodržovala právě takovou vzdálenost, abych neměl pocit, že se na mne tlačí. Došli jsme k domu. Dveře byly dokořán, v předsíni už stály nějaké krabice. Zůstal jsem stát na prahu a podíval se na ženu. Pokývla na souhlas. Vešel jsem dovnitř a položil krabici vedle ostatních. Uložila svou tašku na zem a potom jsme se vraceli k autu. Šla vedle mne s dokonalou samozřejmostí, stěží jsem si vybavil, že ji znám teprve jednu cestu od branky do předsíně.

 

V autě byla na sedadle položená ještě jedna taška a vedle stál napěchovaný igelitový pytel, převázaný tkaničkou. Naklonil jsem se dovnitř a zavolal jsem přes rameno na ženu, stojící za mnou: "Chceš vzít pytel nebo tašku?" Něco mi na té větě nehrálo a vzápětí jsem věděl, co to bylo. Narovnal jsem se a řekl: "Promiňte, tohle beru zpět a zase vykám." Zasmála se a napřáhla ke mně ruku k potřesení. A tak jsem se seznámil s Klárou. Když bylo auto prázdné a předsíň plná, rozhodla se Klára, že pro dnešek už nebude nic dělat.

 

"Kromě toho, že bychom se mohli něčeho napít," doplnil jsem ji.

 

"Ale já tady dneska nic nemám," odpověděla. Šel jsem domů pro víno. Když jsem se vrátil s lahví, postávala u okna a dívala se do zahrady. Postavil jsem lahev na stůl, kolem kterého chyběly židle, a čekal. Nechtěl jsem rušit. Otočila se a usmála se.

 

"První večer ve svém domě," řekla a dodala, "a ty jsi nevzal skleničky." Hledali jsme v krabicích a našli plastový kelímek a skleněnou odměrku. Nalil jsem víno. Kelímek a odměrka o sebe ťukly, do té neuspořádanosti kolem se to hodilo víc než dobře.

 

"Tak a půjdu," řekl jsem a postavil kelímek vedle lahve. Šla mne vyprovodit k brance. Když zavírala, ještě za mnou křikla: "A děkuju...!" Takže o čtyři domy dál od mého bude bydlet tahle Klára. Šel jsem a prstem kreslil po zídkách a plotech dlouhou, předlouhou čáru.

 

Jak ale spojit ono sladké poznání něčeho nového a blízkého se zlověstným znamením na zdi? Kalendář s nakresleným symbolem visel na svém místě a venku se stmívalo. Čas se kolem mne řinul a táhl mne sebou. Za několik hodin se posune celé soukolí vesmíru, otočí se obří kola, jejich ozubení do sebe zapadne v nové pozici a bude se počítat čas dalšího dne. Co zmůže lidská larva proti takovému gigantickému stroji? Udělal jsem to, co lidé dělají od pradávna, protože člověk vyniká schopností sebeklamu. Žádný konec neexistuje. Jsem vyňat ze všeobecné zkázy. Žiji ve zvláštním režimu věčnosti. Zamkl jsem místnost a rozhodl se, že uvnitř jsou jen holé stěny bez nejmenšího vztahu k mé existenci. To, na co dokonale zapomeneme, se nestane. Z čeho mám vlastně strach? Vždyť nedaleko odtud je Klára. Musím ji zase vidět, už zítra, zítra ráno.

 

Ráno druhého dne jsem se vydal znovu ulicí mírně stoupající vzhůru, jakoby směrem k nebi. Všude polehávala sobotní ospalost. Její dům byl tichý a klidný, okna zavřená, žádný pohyb, žádný hlas. Zazvonil jsem u branky. Teprve teď mne napadlo, že snad není doma, možná odjela, třeba ji dnes vůbec neuvidím, dům mi z dálky zahrady hrozil nehybnou prázdnotou. Potom se ozval klíč v zámku a dveře se otevřely. Klára vyšla ven na schody a slunce ji do pasu zalilo zlatým světlem. Nedala sebemenším gestem najevo překvapení či radost, šla mi po chodníčku otevřít. Měla manžestráky a bílé tričko, přes ramena přehozený modrý svetr a na nohou pantofle. Před ranním chladem se chránila rukama, založenýma na prsou, šla pomalu a vlnivě, mírně se usmívala. Nikdy předtím jsem neviděl podobný obraz zralého klidu a něžné krásy.

 

Odemkla branku, otevřela ji dokořán a zůstala stát bokem podél chodníčku. Vešel jsem od zahrady.

 

„Vítám tě,“ řekla, zavřela branku a vydala se úplně samozřejmě zpátky k domu. Vešli jsme a Klára se ke mně obrátila: „Dáš si kafe?“ Přikývl jsem.

 

„Máš židle,“ řekl jsem. Stůl v kuchyni už nebyl osiřelý. Klára musela včera porušit závazek a pracovat dlouho do noci. Krabice z předsíně zmizely. V policích bylo nádobí, na okně visely záclony. Nic z toho tu včera nebylo. A voněla tu káva.

 

„Přišel jsem ti být užitečný,“ řekl jsem. Zasmála se.

 

„Nepohrdnu, ale nejdřív se posaď,“ řekla a postavila na stůl hrnky. Od stolu bylo vidět do zahrady, vysoká tráva se vzpínala po kmenech stromů, v korunách poskakovali ptáci, slunce probleskovalo mezerami v listí, z ulice občas dolehl tichý hukot projíždějícího auta. Mluvili jsme. Klára vyprávěla o sobě, byla rozvedená, s bývalým manželem prodali dům, on šel ke své nové ženě, Klára žila rok u matky a potom se odstěhovala sem. O takovém domku prý vždycky snila. Pro jejího bývalého manžela by byl příliš malý a zahrada příliš neposečená. „Já ale trávu sekat nebudu,“ řekla. Všechno zlé je k něčemu dobré. A k čemu je potom všechno dobré…? Strávili jsme spolu celý den. Večer mi od branky zamávala na rozloučenou a já sestupoval ulicí dolů…do pekla? Nesmysl, o ničem nevím, nic zlého neexistuje, ve vzduchu není cítit žádná hrozba, dveře jsou zamčené a za nimi není nic, vůbec nic…

 

Vídali jsme se každý den, sedávali jsme u Kláry v neposečené zahradě, protože Klára držela slovo. Bavila mne její bezprostřednost a hravá vážnost, se kterou se ke mně připojovala v hloupostech. Od počátečního úžasu, že se někdo jako ona vůbec mohl narodit na stejné planetě a dokonce ve stejném století, jako já, jsem postupně přešel v nespokojené stěžování, že nás od sebe dělí celé čtyři cizí domy a čtyři zahrady. Klára navrhla, že bychom se mohli složit a ty domy odkoupit, potom by mezi námi nebyly ploty. Celé jedno odpoledne jsme věnovali otázce, kde sehnat potřebné peníze.

 

Večer se na zahradě ochladilo, Klára chtěla domů. Vstali jsme, já se chystal rozloučit. Klára řekla: „Nemusíš, jestli nechceš.“ Pohladil jsem ji po vlasech. Usmála se. Vešli jsme do domu a zavřeli za sebou před celým světem. Byli jsme jen my dva, byli jsme u svého vlastního znovuzrození, poznávali jsme jeden druhého, a jedině blízkost druhého měla v tu chvíli smysl, jinak neexistovalo nic. Držel jsem ji v náruči, tiše oddychovala, přitisknutá ke mně. Jak dlouho jsme byli spolu? Pouhá myšlenka na čas probudila v mé hlavě prudkou bolest, jakýsi ohnivý zášleh mi vyrazil před očima, aniž bych tušil, jaký je den a jaká hodina, věděl jsem jistě, že mi odbíjí minuty do nenávratna. Vyskočil jsem a rychle se oblékl. Klára se polekaně vztyčila a dívala se na mne. Otočil jsem se k ní: „Promiň, prosím tě, odpusť, musím pryč, vrátím se, brzy…!“ Běžel jsem domů, jak nejrychleji jsem uměl, bosý, nebyl čas se obouvat. Nezamykám, to bylo velké štěstí. Rozrazil jsem dveře a vpadl do chodby. Další dveře, chytím za kliku, zamčeno. Ano, je zamčeno, já hlupák, obrovský pitomec, idiot jsem zamkl! Klíč, kde je klíč, kde je ten zatracený klíč?! Na háčku na zdi visí klíč od místnosti, na kterou jsem se celý týden snažil zapomenout. Serval jsem jej a odemkl. Skokem jsem sebral ze stolu tužku a dalším skokem jsem se ocitl u kalendáře. Prudkým tahem jsem přeškrtl lebku s otazníkem a ještě jednou a znovu. Celou jsem ji začáral, zuřivě, nenávistně. Takhle bojuje ubohý člověk se smrtí. Vyběhl jsem do kuchyně a podíval se se strachem na hodiny. Ukazovaly dvě minuty před půlnocí. Za sto dvacet vteřin bude dvacátého. Byl jsem vyčerpaný, předklonil jsem se a zhluboka vydechoval. Srdce mi bušilo ve spáncích, byl jsem zpocený. Pomalu jsem se uklidňoval, stál jsem bez hnutí ve tmě, nenapadlo mne rozsvěcet. Do ticha se ozvalo odbíjení hodin. Udělal jsem vše potřebné. Dnes neumřu. Pomalu jsem se vracel ke Kláře. Čekala na schodech, oblečená do županu, ve tváři napjaté obavy. Zatvářil jsem se bezstarostně, mávl jsem ledabyle rukou: „Nic, promiň, že jsem tě vylekal, ale bylo to pořád lepší, než vyhořet do základu. To bych se potom musel nastěhovat k tobě.“ Klára se ještě chvíli vyptávala, něco jsem zamumlal o své hlavě a vařiči a to ji uklidnilo.

 

Den zmrtvýchvstání, takový den se musí dít zázraky. Ten den začala doba štěstí a zdálo se, že nebude mít konce. Chodíval jsem ulicí vzhůru, Klára mne čekávala a už z dálky mávala. Vzali jsme se za ruce, šli jsme, kam nás napadlo, žádné plány, žádné domluvy, žádné termíny, my jsme nemuseli, my ne. Večery jsme trávili ve městě, anebo, když nás omrzelo hemžení lidí a zatoužili jsme po samotě, sedávali jsme pod stromy na zahradě a čekali na soumrak. Díval jsem se Kláře do očí a viděl v nich lásku, milovala mne, a já ji nechával číst stejný vzkaz, stejné ujištění. Položila mi hlavu na rameno, objal jsem ji, seděli jsme tiše, nemluvili jsme, nemuseli jsme mluvit. Cítil jsem vůni jejích vlasů, prostíraly se na štíhlém krku, dýchala a ramena se jí mírně zvedala, prsty jsem ji hladil, zavrtěla se a znovu mi přitiskla hlavu na rameno, seděli jsme tiše, úplně tiše, slunce zapadalo, zvedal se větřík, poslední záblesky se mihotaly v trávě, byli jsme spolu, spolu…

 

Kolik bylo takových dní, a já zapomněl na všechno, co se dělo kdesi v pozadí. Jednou se Klára sehnula a na dlani mi podávala uschlý list, žlutý a křupavý. „Vítej v podzimu,“ řekla mi. Byl konec října, toho roku bylo nezvykle teplo. Padla na mne tíseň. Toho dne jsem se rozloučil ještě před soumrakem, na něco jsem se vymluvil. Klára se neptala. Stála u branky a dívala se za mnou, když jsem odcházel. Ohlédl jsem se, zvedla ruku na pozdrav. Zamával jsem a ona se usmála. Potom přišel obvyklý zákrut a ztratila se mi z očí. Přišel jsem domů a dveře do místnosti, kterou jsem stále nechával zamčenou, byly otevřené dokořán. Vešel jsem. Můj anděl strážný stál u stěny a prohlížel si svou přeškrtanou malůvku. Čtyři měsíce, vzpomněl jsem si. Nejdelší lhůta, po kterou se mi bude přidávat bolesti den po dni. Jak to tenkrát říkal? Dva měsíce jsou, jako když mi zatlučou hřeb do dlaně? Jak asi vypadá dvojnásobná bolest? Utrpení se přeci nedá počítat na hřebíky! Anděl se obrátil od kalendáře a pokynul mi s ironickým úsměvem.

 

„Takže ses rozhodl dohnat věc do krajnosti,“ řekl. Pokrčil jsem rameny. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, že jsem se nerozloučil s Klárou úměrně situaci. Vzápětí jsem si za to blahopřál. Bylo by to mnohem těžší, nechápala by vůbec nic, nemohla by to pochopit. Andělé nenavštěvují každého.

 

„Smlouvat patrně nemá smysl,“ řekl jsem andělovi. Zavrtěl hlavou, zdvihl ruku a roztáhl prsty, tedy vyjma palce. Pochopil jsem význam toho gesta, čtyři měsíce uplynuly, další prodloužení je zamítnuto. Čtyři domy ode mne je Klára, moje štěstí, to nejdražší, co jsem v životě potkal a já tady debatuju o svém konci. Před smrtí přichází strach a smutek, obojí v míře nikdy dříve nepoznané. Já nebyl výjimkou. Tak už dnes, teď, tady.

 

„Kolik bolesti se nastřádá za čtyři měsíce?“ zeptal jsem se.

 

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se anděl a pohlédl na mne úkosem. Měl pravdu, raději nevědět. Snad bych mohl říct něco ušlechtilého.

 

„Ať je to jak chce, zažil jsem jedno velké štěstí a nelituju. Když to nejde jinak, umřu si, a třeba v bolestech podle těch vašich tabulek, ale nelituju, nelituju!“ Znělo to dobře. Uvnitř mne hořel strach a smutek. Anděl zavrtěl nespokojeně hlavou a zeptal se: „Pamatuješ, co jsem ti tenkrát řekl, když ses ptal, co se stane, jestliže odmítneš bezbolestnou smrt?“

 

„Že to moje umírání bude bolestivější za každý den navíc,“ odpověděl jsem. Anděl znovu zavrtěl hlavou.

 

Ne tak docela, já tehdy řekl: „Za každý takový den ti přibude bolest umírání. Jinými slovy, za každý den navíc tě bude umírání víc bolet.“

 

„Ale vždyť to říkáš to samé,“ namítl jsem.

 

Andělovi náhle z tváře zmizel všechen cynismus a namísto něj nastoupil vážný smutek. Podíval se na mne a pronesl: „Umírání tě bude bolet, bude tě nesmírně bolet, ale nikdy jsem neřekl, že to bude tvé umírání.“ A zmizel.

 

Kláru jsem našel ležet v domě na podlaze. Chraptivě dýchala, oči doširoka otevřené, v ústech se objevila krev. Donesl jsem ji na postel. Držela mne za ruku a dívala se na mne prosebně, cítila konec, cítila, jak ji smrt táhne k sobě, viděla, jak se ztrácím ve tmě. Ruka jí slábla, jen když ještě chvílemi nabyla vědomí, stiskla mi znovu dlaň. Vztáhla paži, neměla už sílu, sklonil jsem se k ní a ona se prsty dotkla mých rtů. Na víc už jí síly nestačily. Cosi šeptala, přiložil jsem ucho k jejím ústům a ona se pokusila něco říct. Teprve po chvíli jsem porozuměl, že říká: „Nechci…nechci…“ Po propadlých tvářích jí tekly slzy. Do těch slz jsem přitiskl tvář a křičel bolestí, nevýslovnou, nesnesitelnou bolestí z umírání. Křičel jsem strašlivým utrpením, a když jsem dokřičel, Klára byla mrtvá. Dívala se strnule vzhůru, obličej špičatý a přísný, už to nebyla ona, z mé Kláry nezůstalo nic. Takhle jsem to přeci nechtěl! A bolest mne stravovala, bolest přičtená za každý ze šťastných dnů, které jsem s Klárou prožil, největší bolest, jakou nebesa mohou člověku přidělit. Anděl měl pravdu, raději nevědět, kolik je na světě utrpení.

 

Chodím ulicí tam nahoru, směrem k nebi, vždycky se zastavím před brankou, od které se táhne betonový chodníček k domku na konci zahrady. Zazvoním a čekám, ale nikdo neotvírá. Dům je tichý a nehybný, okna zavřená a slepá. Zahrada je pokrytá zažloutlým listím, neposečená tráva schne, podzim pokročil. Prý mi bolest vzala zdravý rozum, ale já vím své. Já vím, že tou ulicí jednou dojdu až do nebe, kde na mne čeká moje Klára, jen nevím kdy. Proto chodím každý den nahoru a prstem kreslím na zídky a ploty dlouhou, předlouhou čáru…