Touha po bolesti

,,Kláro! Pojď sem! Hned!'' Řve na Tebe, Tvůj rozčílený otec. Ptáš se ho, co se děje. Otec celý vytočení, chytne tě za ruku začne na Tebe řvát ''Děláš si ze mě p*del?! Co to má znamenat?! Co je tohle za známky?!'' Ty jen tiše odpovíš. ,,Tati,jsou to dvě dvojky, tak co vyvádíš?'' Otec se podívá a hlasitě odpoví.,, Co si to ke mě dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš?! Jsem Tvůj otec! Jak ''jenom'' dvě dvojky?! Nosila jsi samé jedničky, ale teď?! Co se to s Tebou děje?'' Koukneš se na něj, ale nic mu neodpovíš. Otec celý rudý tě pustil, a řekl ,,Táhni do pokoje se učit!'' Ty jsi rychle běžela do pokoje. Zavřela a zamkla jsi si dveře, sedla do rohu pokoje, a brečela. V Tvé mysli se děl strašný bordel ve všem. Kladla jsi si otázky. ,,Proč zrovna já? Co jsem udělala tak zlého? Proč mě můj táta tak ''mučí'' proč?'' Stekla Ti slza po tváři. Zvedla jsi se ze země, a lehla do postele. Když jsi se ráno vzbudila, tak jsi si rychle sbalila věci, a běžela do školy. Ve škole jsi neměla žádné kamarády, z důvodu, že jsi byla nová. Ponižovali Tě. Ale jednou za Tebou přišel jeden kluk, jménem Milan, a začal si s Tebou povídat. Ty jsi znervóznila, a běžela na záchod. Když zazvonilo na hodinu, tak jsi šla do třídy, když jsi tam vešla, tak se začali všichni smát, až na Milana. Vyhrkli ti slzy do očí, ale i přes to, jsi si šla sednout do lavice. Po hodině, za Tebou přišel Milan, zeptal se Tě, co se Ti stalo, proč jsi odešla.? Ty jsi mu utrápeným hlasem odpověděla. ,, Omlouvám se.'' Milan ti odpověděl. ,, Nic se neděje, jen, jestli za to nemohu já?'' Ty: ,, Ne nemůžeš'' Stekla ti slza, Milan Ti ji setřel, a řekl Ti. ,,Neplač''. Ty jsi řekla ,,Ale to nejde!:( Doma na mě táta pořád řve, tady se mi všichni smějí, a ani nevím proč.''Milan Ti řekl, ať se uklidníš, že to bude všechno dobré. Ty jsi jenom řekla ,,Hm'' Tím tónem, že to nechápe. Když bylo po škole, tak jsi šla domu, a na chodbě si Tě stopl jeden soused, že potřebuje pomoct, tak jsi šla s ním do bytu. Řekl Ti, ať jdeš dál, tak jsi šla. On potichu zamkl dveře, a klíče nechal v zámku. (Ty jsi si toho nevšimla) Zeptala jsi se s čím potřebuje pomoct, on Ti odpověděl, ať se posadíš, že Ti to ukáže, odešel na dveře, když přicházel, tak Ti zacpal pusu, a hnusným gestem hodil na postel,. Chtěla jsi se nějak bránit, ale nebylo jak, byl na Tebe moc silný. Strhl z Tebe oblečení, a znásilnil Tě.(Byla jsi ještě panna.Bála jsi se, co se stane) Když bylo ,,po'' , tak Ti řekl ,,Zkus o tomhle někomu ceknout! a zabiji Tě, jasný?! Ty jsi rozklepaným hlasem odpověděla ,,Nikomu nic neřeknu'' Rychle jsi běžela ke dveřím, odemkla a běžela do bytu. Odemkla jsi dveře, hodila tašku na zem, zamkla do pokoje, a brečela. Pořád jsi to měla všechno před očima. Odešla jsi do kuchyně pro pití, vzala jsi do ruky skleničku, napustila vodu a šla do pokoje. Otevřela jsi dveře,a najednou prostě ten ''cvak'' v té hlavě najednou jsi to měla před očima zase, spadla ti sklenička na zem, a rozbila se. Ty jsi sjela po dveřích dolu a začala zase brečet. Koukla jsi se na ty střepy, a vzala jsi jeden do ruky. S jedním střepem, jsi si sjela po ruce. Měla jsi dlouhou krvavou čáru, takhle jsi udělala další dvě.. Ostatní střepy jsi uklidila, ale ten jeden,jsi si dala na stůl. Obvázala jsi si ruku, aby to nebylo vidět. Druhý den jsi šla do školy s pocitem jiným. Když jsi vešla do třídy, tak jsi si šla sednout do lavice. Přisedl si k Tobě Milan, a zeptal se Tě . ,, Jak se máš?'' Ty jsi mu řekla že se máš fajn. Ale řekla jsi to tou falešnou řečí, že Ti to neuvěřil . Odpověděl: ,, Kláry, tak povídej, můžeš mi to říct, nikomu nic neřeknu'' Ty jsi mu řekla, že to říct nesmíš. Milan Ti řekl, že jemu ano, že si to nechá pro sebe. Ty jsi mu řekla, tak teda dobře. Řekla jsi mu, co se Ti včera odpoledne stalo, s tím sousedem. Začala jsi znova brečet. On Tě chytil za ruku, a řekl Ti, že s Tebou odpoledne půjde domu. Ty jsi mu odpověděla: ,,Nemusíš to pro mě dělat, nějak to zvládnu:('' Milan: ,,Ale já chci, takže ticho;)'' Ty: Dobře, děkuju.'' Po škole, s Tebou šel domu, vešli jste do baráku, a před dveřmi byl soused. Když viděl Milana, tak zase rychle zašel. Milan se Tě zeptal. ,,To byl on?!'' Ty: ,, ano, byl':(.. Milan: ,,aha'' Ty: ,,půjdeš se mnou, nebo jdeš pryč?'' Milan:,,jdu s Tebou, jestli mě tedy pozveš dál:)'' Ty:,,Pozvu''. Šli jste na horu. Pozvala jsi ho dál, šli jste rovnou do pokoje. Ale Tobě tu chvíli nedošlo, že jsi se řezala, a vyhrňuješ si svetr, pak si na to rychle vzpomeneš, a zase rychle shrneš dolů, jenže Milan si toho všiml, šel blíž k Tobě, a koukl se na to. Zeptal se ,, Co to je? Proč jsi to udělala? Co blbneš?'' Ty: ,,Já nevím, prostě jenom tak, chtělo se mi''. Milan: ,,Nedělej to'' Ty: ,,Chvíle touha úp bolesti'' Milan: ,, Už to nedělej prosím, jsem tu pro Tebe!'' Ty: ,,Nebudu'' Pomalu jste se k sobě přiblížili, a políbili jste. Ty jsi ale uhnula. Milan se Tě zeptal: ,,Co se stalo? Něco špatně? Promiň'' Ty:,, ne, vlastně ne'' . Objal Tě, a pošeptal Ti ,,Jsem tu navždy pro Tebe, miluji tě'' :)