Dopis na rozloučenou....

Žila jsem někdy dobře, někdy zle. Brala jsem život tak jak přišel. Milovala jsem lidi kolem sebe, snažila jsem se dát jim to nejlepší ze mne. Chtěla jsem, aby mne taky milovali. Oni brali, ale nic nedávali, málo kdy jsem nalezla pochopení a útěchu, a tak se ze mne stal klaun s namalovaným úsměvem, klaun ochotný splnit přání jiných a pomoci jim, klaun který přestal žít svým životem a začal žít životy druhých, dobrovolně. Bála jsem se, že když tak žít přestanu, ztratím i to málo co mám. Věděla jsem že kdykoli někdo bude něco chtít obráti se na mne. byla jsem ochotná pro druhé i dýchat. Za sebe jsem dýchala sama. Člověk si neuvědomuje co má, dokud o to nepříjde. Přestávám dýchat pro druhé a začínám dýchat jen sama za sebe. Takto se loučím s tímto životem klauna. Možná zůstanu sama,co já vím, ale aspoň budu žít a budu se moci podívat do zrcadla a říct: "Žiješ!"