Slzy,smrt,přátelství a čas,který už se nevrátí

Tak jako každé všední ráno mám sraz s mojí nejlepší kámošku Sabinou na našem místě.Jelikož jsem dneska zaspala přišla jsem pozdě,ale přesto jsem se šla kouknout,jestli tam na mě Sabina náhodou nečeká jsme totiž domluvené,že když se tam nesejdeme včas jde ta druhá sama do školy a tam se sejdeme.I přesto jsem se tam šla tedy podívat,ale nic nebyla tam jdu tedy do školy.Běžím abych tam byla v čas než zazvoní.Přiběhnu do školy odemknu skřínku,ale zarazím se.Říkám si…“to je divný kde asi může být nemá tu věci“??No i přesto jdu do třídy,vstupuji do ní s úsměvem na rtech,ale co,co se to děje je tu nějakej až moc divnej klid.Zpomalím jdu ke své lavici a posadím se,tašku hodím na zem.Všichni se na mě otočí,smutek jim přímo tryská z očí.Polknu a mám nepříjemný pocit,že se stalo něco vážného.V tu chvíli mě napadá Sabina co se jí stalo??Ale rozhlídnu se po třídě a vidím že chybí ještě někdo.V tu chvilku si říkám:“Ne co mě to napadá to je blbost“.“No tak co se stalo“ zařvu na celou třídu ale nic žádná odpověď prostě nic nikdo nic neříká začínají se mi lesknout oči.Pořád mám v sobě naději že je všechno ok a nic se nestalo,ale co k čemu je moje naděje k ničemu není k ničemu.Najednou se ze židle zvedne Pavel jde ke mně.Po tváři mu stékají slzy,klekne si ke mně skloní hlavu a jen zašeptá „je mrtvá“.Nemůžu uvěřit jeho slovům a třesoucím se hlasem odpovím „cože je“?? Cože??“proč mi lžeš co si vymýšlíš“?Připadá mi,že se celý svět zastavil všichni se najednou otočí a Pavel se zvedne a odchází si sednou ještě jednou mi zašeptá ty děsivá slova „slyšíš dobře je mrtvá promiň“ a na stůl mi položí nějaký dopis.Z očí se my vyvalí studené slzy,v hlavě se mi přemítají vzpomínky na naše společné chvíle.Seberu všechny svoje síly a otevřu dopis.Nevěřím řádkům,které v něm stojí.Dopis zněl:

Milá Lucko
Tím,že jsem tě poznala se mi změnil život,našla jsem tebe mojí nejlepší kamarádku byla jsi promne všechno celý můj život.Nikdy jsem ti nechtěla ublížit,ale přesto to teď udělám.Věděla jsi o mě všechno všecičko se vším sem se ti svěřovala,byly jsme jako jedno tělo a jedna duše navzájem jsem o sobě věděli všechno mohla jsem ti věřit věděla jsem totiž,že mě niky nezklameš.Tvoje podpora mi dávala sílu žít dál.Řídila jsem se tvým hesle:“Přijímej život jaký je a nesnaž se ho změnit.Nikdy nad osudem totiž nevyhraješ je,totiž každému z nás souzen“ tyhle tvoje slova mi dávali sílu žít díl a brát osud takový jaký je.Ale přesto dneska už prostě nemohu,nemohu dál i když strašně chci,chci být s tebou to ty si mi ukázala i ty lepší stránky tohodle života.I když promne moc znamenaly už nedokázaly změnit moje rozhodnutí.Proto tě prosím o jedno o jedinou věc „ODPUSŤ MI“.Já odcházím a budu ti dávat sílu žít dál.Ty totiž musíš žít musíš žít za nás obě i když já už tu nejsem promiň.Nesmíš mě zklamat.
Tvoje Sabina.Mám tě moc ráda!

Stále nemohu uvěřit.Dopis pěvně sevřu v ruce,která se mi třese strachem,svírám ho tak pevně jako bych jí tím z toho dopisu chtěla vrátit živou.Nechám tašku na zemi a vyběhnu ze třídy seběhnu ke skřínkám vezmu bundu a boty.Vybíhám ze školy a dopis pořád pevně svírám v ruce.Běžím,běžím tak rychle a v hlavě si přemítám naše společné chvíle běžím stále pomaleji už nemůžu nemám už síly.Ale přesto doběhnu domu.Odemknu dveře vlezu do předsíně,opřu se zády o dveře a pomalu sjíždím k zemi.Usednu na studenou zem a utírám si slzy.V hlavě mi proběhne myšlenka.Ne,ne to nemůžu,nemůžu jí to udělat věřila mi,že jí nezklamu,že jí nezradím,ale co naplat srdce je silnější než rozum.Sundám boty a jdu do pokoje na papír napíšu vzkaz:“Teď promiň ty mě,musím tě zklamat i když nechci“.Vezmu vzkaz s dopisem od Sabiny.Jdu do koupelny pomalu napouštím vanu horkou vodou.Vana se plní tak rychle jako Sabina zmizela z mého života.Ze skřínky beru žiletku,položím jí na kraj vany a začnu se svlíkat.Ve spodním rádle vlezu do vany natáhnu ruku pro dopis a žiletku.Pevně v ruce sevřu dopis a levou rukou vedu žiletku po mém předloktí až k zápěstí.Horká krev se valí tak rychle jako země odchází můj život.Ruka se pomalu uvolňuje a do krvavě zbarvené vody padá dopis,ve vaně se rozmočily dva lidské životy.Odcházím s tím,že jsem zklamala jako kamarádka nežila jsem dál za nás obě,ale zbaběle jsem utekla ze života který mě zradil.Ještě slyším bouchnutí dveří a kroky,které mají namířeno zamnou,ale je pozdě slyším jak mamka volá:“Néééééééééééééééééééé“.Sehne se ke mně a vezme mě do náruče naposledy zašeptám „ODPUSŤ“ a vydechnu.Všude spousta krve,vody,matka,které tečou slzy,které ale už čas nevrátí.Svírá svou mrtvou dceru v náručí a na zemi leží vzkaz: :“Teď promiň ty mě,musím tě zklamat i když nechci“.