Prší

Prší a je tma. Zpátky už nemůžeme. Zní to jako kdyby byla válka, ale ta přece je!
Už několik dlouhých dní se dívám z okna na ty davy lidí chodící ulicí pode mnou. Jsou spokojení, jako dobytek, co dostal lepší trávu před porážkou. Nikdo z nich nevidí jaká je skutečnost. Možná to jen nechtějí vidět, protože pak by nemohli mlčet a skončili by jako já a mně podobní.
Všichni lidé jako já, ti co procitli, jednou zemřou. Víme, že vedeme prohraný boj pro jedince, ale ne pro velkou věc. Naše věc znamená lásku a naději – věci, co neumírají.
Odmítám žít naprogramovaný život jako ostatní miliony lidí. Odmítám poslouchat takzvanou politiku tolerance. Hnusí se mi. Nejsou sice už války, vraždy a krádeže jako kdysi. Ovšem má to jednu nevýhodu. Podstatnou nevýhodu.Už neexistuje svoboda.
Lidé mají danou každou vteřinu svého života. Kam půjdou vaše děti studovat? To rozhodnou ti nahoře. Kde budete pracovat? To rozhodnou ti nahoře. Co si koupíte za knihy nebo hudbu? To rozhodnou ti nahoře. Co můžete vidět v televizi? To rozhodnou ti nahoře. Co bude zítra v novinách? To rozhodnou ti nahoře.
Naše vláda se řídí tím nejjednodušším heslem: „Svoboda je poznaná nutnost.“ Nutnost poslouchat, aby vše klapalo. To je jejich „perfektní“ systém.
Můžete jejich dílo vidět na každém kroku. Většina to považuje za normální. Ale my nejsme většina. My jsme ti, kteří to vidí, nenávidí, chce se nám z toho zvracet! A hlavně - my se vzepřeli!
Tuhle pravdu hlásáme lidem, aby pochopili a podívali se skutečnosti do očí. Sem tam se někdo přidá, přesto je nás čím dál méně.
Občas se totiž stane, že někdo z nás beze stopy zmizí za bílého dne z hlavní ulice a potom najdou jeho tělo plavat v řece nebo ležet pod skálou. Všechny takové případy jsou označeny za jasné sebevraždy. Jedině tohle malé procento „záhadných sebevražd“ paradoxně kazí panenskou neposkvrněnost jejich systému.
Umí proti nám používat jedinou zbraň, jenže ona je dvousečná. Tato skutečnost mi poskytuje malé zadostiučinění.
Déšť zesílil a v dálce se zablesklo. Ještě jednou zkontroluji samopal a nasazuji svůj jediný zásobník. Modlím se, aby fungoval.
Dnešek udělá za mojí existencí tlustou čáru.
Dnes poprvé pochybuji. O nesmrtelnosti naší věci. Naším cílem bylo říkat lidem pravdu a probouzet je, ale proč? Proč, když jsou svým způsobem šťastní? Kdyby jsme nic takového nedělali, nezemřelo by tolik lidí. Moje vlastní děti by mne milovaly. Díky systému už žádné nemám.
Tak, teď to víte. Každý má svou vlastní Velkou Věc, tohle je ta moje a zbytek jsou řeči, kterým se dobře věří. Proto jsem v odboji proti vládě a její politice. Hlavně proto říkám lidem, že sami svojí pohodlností, touhou po jistotě a bezpečí, kopou hrob lidské svobodě a stloukají jí rakev.
Proto tu čekám několik dní. Přišli na mě, ale nechci se jen tak nechat bez odporu sebrat jako ostatní. Chci jim vrátit něco z toho, co mi provedli. Už žádné ideály nemám. Sebrali mi je. Ukážu alespoň všem, že nejen systém umí způsobovat utrpení a bolest, že i hloupé ovce nenávidí.
Znovu se zablesklo. Hrom následoval vzápětí. Tentokrát to bylo blízko.
Slyším dupání po schodech. Už pro mě jdou. Schovávám se za odtaženou ledničku. Dočasně poslouží jako úkryt i proti průrazné munici. Ještě jednou kontroluji svoji zbraň a odjišťuji ji. Nedostanou mne, jedině přes moji mrtvolu. To myslím doslova.
Na poslední zúčtování se zubatou jich s sebou vezmu co nejvíc. Mám strach, ale zároveň i vztek a trochu radost. Těším se, až definitivně skončí to ukrývání, ohlížení se přes rameno, jestli mě náhodou nesledují. Konečně se zbavím pocitu štvané zvěře.
Samopal studí. Snažím se uklidnit srdce, dech i myšlenky.
Dupání ustalo.
Vteřina ticha...