Quo vadis tu?

Quo vadis tu?

Jsem sám a všude kolem tma. A mrtvé ticho. Ale jen na chvíli. To ticho už není. Něco ho ruší. Nějaký šepot či padající voda v dáli. A možná obojí. Někam kráčím. Pohlcen tmou, přesto bez náznaku pochybnosti. A tma se ztrácí. -- Přede mnou dlouhá tmavá chodba. Skrze okna sem proniká matné šero z venku. Nikde nikdo. Jenom já. A já mířím do útrob chodby. Něco mě k tomu nutí. Asi Ten hlas. Hlas, co mi něco našeptává. Ale já mu nerozumím. Mimo něj neslyším nic. Ani své kroky. Jenom tlukot svého srdce. Tluče hodně pomalu. Celý tunel zaří namodralým zelenavým šerem. To dělají napravo ta okna, jejich otvory sem pouštějí bledé světlo z venku. Jinak v nich nic není. Kráčím dál tmavou chodbou a Ten hlas vnímám stále zřetelněji. A srdce se ozývá stále slaběji. Jako duch míjím bílé otvory ve stěnách, které mi pod nohy hází bledé paprsky světla. Na mnoho však nestačí. Chodba se ztrácí v dáli v matném šeru a rouška tmy vyplňuje každé volné místo kolem. Naproti oken nespočet velkých dveří hlídá to tajemno ukryté za jejich zámky. Nikde se nezastavuji. Po chvíli dveře končí a místo nich se otevírá malý výklenek. Je v něm schodiště. Chodba pokračuje dál, já však poprvé zastavuji. Dotknu se zábradlí. A srdce se mi skoro zastaví. Skoro ho už neslyším. A hlas se znovu ozval. Daleko hrozivěji než předtím.Na schody vedoucí nahoru si postupně sedá ticho a prach a zpočátku ho obaluje jemná vrstva šera. Tudy už dlouho nikdo nešel. Schody se v půlce lámou, nevidím do dalšího patra. Vypadá tom že tam září bílé světlo. Jinak tam asi není nic. - A jsou tu i schody dolů. Tam je dusivá tma. Bez jediného náznaku světla. A vychází odtamtud i Ten hlas. Zve mě dál. A já jdu. Srdce mi už skoro nebije, hlas se ozývá jakoby ze všech stěn. A já schůdek po schůdku klesám za...

      „... slyšíš? Probuď se! Poslouchej. Tohle nemůžeš!”

Pomalu otevírá oči.

      „Srdce ti už skoro netlouklo; nemůžeš teď odejít. Nesmíš usnout.”

      V ponuré zšeřelé světničce nepraská ani oheň. Asi se blíží večer. Hodiny chybí. Na krají místnosti se krčí dřevěná postel. Její bílé povlečení propůjčuje světnici aspoň trochu barev. V místnosti jenom dva lidé. Jedna se krčí nad postelí, druhý v ní leží. Asi už dlouho. Tváře bledé, jakoby ztratily veškerou krásu života. Osoba nad ním tváře ustarané a hluboké lesklé oči jakoby snažící se vdechnout nemocnému jiskru života. Zdá se, že marně, stačí sotva na sebe.

      Nad postelí, na bílé stěně visí velký černý kříž a tvář mučeného nehybně shlíží na postel trpícího.

      „Matko, hranice stále hoří?”

Vyhlédne z okna. Těžké šedivé cáry mraků se sotva drží na nebesích, jako by měly každou chvíli spadnout a zadusit všechno živé živořící pod nimi. Nefouká vítr, ani list se nepohne. Jak je to dávno, kdy bylo naposled vidět slunce, kdy jeho zářivé paprsky dávaly světu naději a barvy. Stromy a tráva usychá. Vše dostává hnědavý nádech, žádná jiná barva tu není k mání. Asi se stmívá, je husté šero, přesně takové, jaké následuje na konci podzimního deštivého dne, kdy slunce odchází bez toho, aniž by se celý den objevilo na obloze. A odnáší s sebou i poslední zbytky světla. Tam kdesi při obzoru, v nekonečných rovinách mlhy a šera plápolají ohně. Hoří na několika místech. Některé hoří krátce, jiné už dohořívají a nechávají po sobě pouze uhlíky dřeva a spálená těla.

      „Nejsou stále blíž?”

Žena neodpověděla.

      „Měl jsem zase ten sen, matko. Ten, co se mi zdál už několikrát. A dneska jsem došel zase dál. Skoro až ke...”

      „Ne, nemluv o tom! Říkala jsem ti, že nesmíš jít dál. Nesmí se ti to zdát! Proč ti to nedá pokoj? Nesmíš usnout...”

      Žena se rychle odvrátí a nechá chlapce v posteli samotného. A ten si znovu lehá.

      Jen černý kříž stále bdí a zrak mučeného padá na bytost trpící pod ním.

Pomalu a tiše se tma rozpouští a mění se v dlouhou chodbu miřící zdánlivě do nekonečna. Slyším čísi hlas. A kráčím za ním. Bledá světla za okny, ztichlé dveře a nekonečná prázdnota kolem mne. Neslyšně, jako vánek procházím chodbou doprovázen děsivým tichem a hlasem, který mě přitahuje. Na jedné straně se otevírá výklenek se schodištěm. Chodba pokračuje dál, ani odtud nevidím její konec, ale má cesta končí tady. Dotknu se zábradlí. A srdce se mi skoro zastaví. Ze schodů nahoře se line letmý náznak bílého světla, já však musím dolů. Ten hlas mě tam zve. Slyším ho zespodu spolu se zvuky třískajících kovů, hrozivých smíchů a zmučených výkřiků. Mířím dolů. S každým krokem se mi tep zpomaluje. Už jsem skoro v půlce, v místě, kde se schody lámou a Ten hlas už je blízko. Tma mne začíná pohlcovat a cosi...

Probudí ho zoufalé výkřiky ženy vycházející jakoby z venku. Chlapec se v posteli vylekaně posadí. Podívá se z okna. Venku je stále stejně. Neví, jak dlouhá doba uplynula, ale venku je stále stejné šero, obloha je stejně nízko, vítr nefouká. Jen stromy vypadají ještě zuboženěji než předtím. Už jsou skoro bez listí. To ale není to hlavní. Kousek od domu vzplála hranice. Uprostřed ohňů se kdosi hýbe. Marně. Může jen křičet.

     Žena stojí u dveří, celá se třese, snaží se je něčím zpevnit. Pak si všimne chlapce. Po tváři ji stékají slzy.

      „Matko, už jsou tady, že?”

      „To nic, to bude dobré.”

Chlapec vypadá ještě mrtvolněji než předtím. Už se nemůže ani hýbat, kůže mu zsinala. Žena si toho všimla a její obličej nápadně zesmutněl. Pochopila. -- Přišla k posteli a vzala dítko do náruče.

      „O čem se ti zdálo synku?”

Chlapec se zarazí. „Měl jsem znovu ten sen. Zase jsem došel dál. Jsem už blízko, už jsem skoro dole..”

      V tom se ozvaly hlasité rány na dveře. A venku děsivé výkřiky. Dveře se začínají prohýbat.

      Chlapec se rozpláče, žena ho obejme.

      „Vyprávěj mi synu o svém snu, kam to vůbec kráčíš?”

      „Je tam chodba, matko, rovná tmavá chodba. A je v ní schodiště. Jsou tam dvě cesty. Nahoře světlo a dole tma. Já už jsem byl skoro dole.”

      Matka se vyleká.

      „Tam nesmíš jít, lásko moje. Musíš jít nahoru, za světlem, pamatuj si to. Tam ti bude dobře.”

Dveře přestávají odolávat náporu z venku, odtamtud se line nepopsatelný řev. Chlapec pláče. A z těla se mu pomalu vytrácí teplo.

      „Měla jsi utéct, mami.”

Matka se usměje.„Ne, neměla. Já jsem ti měla ukázat správnou cestu. -- Už se to blíží, za chvíli přijdeš do té chodby naposledy a pamatuj si, ty musíš jít nahoru. A tam na mě počkej.”

      „A s kým tam budu čekat?”

      Matka pohlédne na stěnu. „S Ním.”

      A chlapec usíná naposledy, matce v náručí.

      Na bílé stěně nehybně se vznáší kříž a tvář mučeného už čeká..

Jsem sám a všude kolem tma. Ta ale dlouho nezůstává a přede mnou se rýsuje dlouhá tmavá chodba. Okna září bělavým světlem, jinak se vše utápí v modrozelených barvách. Slyším Ten hlas. Promlouvá ke mně a zve mě dále. Kráčím tiše jako vánek, jen srdce mi tluče, - i když hodně pomalu. Všechny ty zavřené dveře nalevo asi něco střeží. A svá tajemství nikomu neukážou. Znenadání se přede mnou otevírá výklenek se schodištěm. Ty, co vedou nahoru, jsou zanesené prachem a leží na nich ticho, jen světlo jakoby sestupovalo po jejich stupních. Ale Ten hlas mě zve dolů. Tam je tma a tam i on přebývá. Mířím za ním. Krůček po krůčku, schůdek po schůdku, stále do větší temnoty. Hlas ke mně promlouvá ze všech stěn, obklopil mě a volá mě dolů. Nabádá mě k posledním krokům. Už jsem v místě, kde se schody lámou. Tady končí šero a začíná tma. Zezdola se ozývá hrdelní děsivý smích a výkřiky a nářeky a Ten hlas. Našlapuji na poslední schůdky do temnoty. A ta mě pohltila. Ze všech stran se ke mně řítí...

+++

Je to chvíle, co dveře praskly a rozlomily se vejpůl. Do světnice vtrhla spoušť, vytrhla matku z objetí a vyvlekla ji ven. Je to už chvíle, co mělo vše v místnosti svůj řád. Místnost se proměnila v hromadu zničeného nábytku, rozbitých oken a konce všeho, co tu bylo krásné. Před domem vzplála poslední hranice. Nikdo jiný tu už nezůstal. Jen malý chlapec v posteli pokojně leží, o mrtvého zájem nemají.

Venku je dusivé šero. Stojatý vzduch se tady nehýbe, špinavé cáry mraků obalují krajinu do hněda a šeda. Všude ticho, jen praskání ohně. Nezůstal nikdo, všichni už odešli. Už dávno. Jen poslední hranice tu dohasíná jako mlčenlivý svědek událostí ztracených v mlhách času.

Hluboko ve světnici tak poklidně a tiše spí malý klučina a jen ve tváři má zděšení.

A pod postelí na zemi, v půli rozlomený černý kříž leží a po tváří mučeného stékají krev a slzy.