Pozdě Je Milovat

Jde ulicí, tmou, nic kolem sebe nevnímá, na nebi hvězdy jasně září a Měsíc zrovna dorůstá. Svůj cíl má jasný – dorazit za město za svým milým. Vlastně ne, není to její milý. Půlnoční schůzka za městem má být začátek jejich vztahu a ukončení všeho trápení, jež si způsobili. Dnešní noc má být naplnění jejich velkého snu. Na tento okamžik čekala dlouho, předlouho, než on se konečně rozhoupal.
Od chvíle jejich seznámení uběhla spousta dnů, přesto spolu zažili jen málo na to, aby jejich láska byla pevná a nic ji neroztrhlo. Byla příliš tenká na to, aby ona mohla odolat jinému a on jiné. A přesně to se stalo. Podlehli. Ona se však vzpamatovala a dávala mu čím dál víc najevo svou lásku. Ano, vnímal ji, ji i tu lásku, stále ale nebyla v jeho životě jedinou dívkou, které naopak on rozdával lásku svou.
Vystupuje pěšinou na lehký kopec a Měsíc jí svítí na cestu. Dodává jí odvahu na to, co přijde, jakmile se s ním setká. Už se nemůže dočkat toho okamžiku a toho, co ji tolik na srdci trápí. Chce mu říci jednu jedinou větu, jež změní vše, co ji doposud tak trápilo, tu větu, která tomu trápení dá konec a zachrání i tak málo štěstí, které v dívce zbylo.
Proč on měl v záloze ještě další dívku? Hned po ruce, která mu byla rezervou pro případ, že by to s tou první nevyšlo. Jemu se však v hlavě rozjasnilo dřív, než bylo pozdě a udělal tomu STOP! Rozhodl se podle srdce pro dívku, s níž se má dnes o půlnoci sejít a jen Měsíc bude svědkem jejich lásky. Učinil jsem dobře, myslí si on, jak netrpělivě čeká na kopci na dívku, udělal jsem dobře, když jsem se rozhodl pro tuto, s níž chci momentálně být a stačil jsem to ukončit s druhou dřív.
Ona pomalu vystoupá na vrchol, kde spatří jeho, jak stojí v romantickém svitu Měsíce. Srdce se jí rozbuší nervozitou a na první okamžik strne. On se k ní rychlým krokem přiblíží, nejprve ji beze slov obejme, pak uchopí její tvář do dlaní a promluví:„Jsem rád, že jsi dnes přišla, jak dlouho jsem na tuto chvíli čekal, abych Ti směl do očí říci, co k Tobě cítím a jak jsem rád, že Tě mohu mít ve svém náručí. Včas jsem si uvědomil, že druhou již nechci, když jsem s ní prve byl a zjistil jsem, jak moc mi chybí Tvůj krásný hřejivý úsměv a celá Tvá přítomnost.“
Zahledí se jí do očí a uvidí v nich slzy dojetí. Teď už na nic nečeká a něžně přitiskne své rty na její.
„Miluji Tě,“ poví jí slova s největší láskou, jakou jí může nabídnout. Pak začne ji líbat směle a vnímá jen její přítomnost. Ale, co to?
Ona se vymaní z jeho objetí, ustoupí o krok dál, pohlédne na něj a řekne tu jedinou větu, jež ji zbaví toho trápení.
„Promiň, ale já už Tebe nemiluji.“
Ta slova ho zasáhnou do srdce jako blesk z čistého nebe. Ta slova zaplavila jeho celé tělo a on se topil v neštěstí. Oněměl.
Dívala se na něj a věděla, že teď je konec. Spatřila jeho slzy, jež po tváři stékaly jako perleťové kapky vody. Žádnou lítost však necítila, cítila jen úlevu. Chvíli ho pozorovala, pak se otočila a se svitem Měsíce na zádech odcházela od něj pryč s vědomím, že dnes se naposledy jejich cesty střetly.
Bez jakéhokoliv začátku byl konec…