Já se tam vrátím.....

Je pozdní odpoledne. Dívka v orvaných džínách, černém tričku a snad se sty náramků na pravé ruce, se právě snaží vyšplhat na starou půdu jejich domu. Ostatně tak jako každý den touhle dobou. Když se konečně dostane až nahoru, což jde dost těžko na tak rozviklaném žebříku, opatrně přeskočí malou mezeru v podlaze - mírně zavrávorá, ale nakonec se udrží na nohou. Vyhne se kupě starých hadrů povlečených do pavučin a zamíří k téměř rozpadlé knihovně. Poslepu odpočítá dvacátý svazek a vytáhne zaprášený blok. Přitiskne si ho k tělu a trochu se zasní.
Nevadí jí, že si právě to značkové tričko nyní zašpinila. Otočí se a udělá přesně jeden a půl kroku - tak daleko to má k dubovému, vyřezávanému stolku s malinkou lampičkou. Rozsvítí. Vyzná se tu dobře, zná každičký kout, dobře ví, kde co najde. A nakonec usedne do houpacího křesla, stojícího pod střešním oknem.
Otevře ten počmáraný blok se samolepkou Barta Simsona na hlavní straně a mírně se usměje. To byly časy - její blok s honosným názvem Deník. Jak dlouho ho již má? Pět, šest let. Vždy do něj píše jen pár myšlenek - pár vět, žádný sloh. Ten ji nikdy nebavil.
Pamatuje si přesně, kdy ho otevřela poprvé. "Jsem sama uprostřed všech. Přišla jsem o kamaráda, vzalo mi ho stěhování. Jediný, kdo mě bral takovou, jaká jsem. Nenávidím to tady - jediná a sama," - tenkrát si tak vážně připadala. A snad i byla. S dalším zažloutlým listem - další střípek jejího zatím ne moc dlouhého a šťastného života. "Jizva - ne na těle, nýbrž na duši. Mám ho ráda - on mě ne. Bohužel." Z oka jí najednou začala stékat slza - vzpomínky. Bylo jí čtrnáct. Všechny holky ze třídy někoho měly, ona ne. Čekala na svého prince, jenže princové nejsou.... -měl jsem rád tvůj počítač, ne tebe- Jeho poslední slova. Dál raději nečetla. Nač se zbytečně trápit, všechno si to stejně připouští k tělu až příliš.
Našla novou stránku a napsala dnešní datum. Tak vzdálené od tohohle zápisku. "Dnes jsem ve škole dostala dobré známky, a to hned ze dvou předmětů." Jak rychle přišla na to, že by měla raději psát ty pozitivní věci, i když je jich zatraceně málo. Lépe se čtou a nebrečí se u nich.
Vstala a odnesla blok zpátky na své místo. Pečlivě ho schovala. Jako by to byla nějaká vzácnost. Zlato, peníze. Pro ní byl víc. Podívala se na své švýcarské hodinky a i přes pokročilou hodinu, posečkala pod oknem. Dívala se na hvězdy, tady na půdě jim byla blízko. Stačilo natáhnout ruku.
Kdybyste právě tuhle dívku potkali, určitě by vám svým zjevem nepasovala právě sem. Určitě ne. Červené vlasy s černým melírem, tlusté linky a značkové oblečení. Drahé náramky a luxusní hodinky.
Jenže jí je právě tady nejlépe. Bez lidí, kteří závidí, pomlouvají a kteří jí nemají rádi. Nerozumí si téměř s nikým. A to díky všemu, co má tam dole pod sebou.
Překonala cestu zpět, nyní už bez jediného zaškobrtnutí, a slezla po žebříku, který se pod ní co nevidět rozpadne. Prošla ještě jedním poschodím a zamířila do luxusně vybavené haly, po cestě pozdravila jediného člověka, kterého potkala - služebnou Anku. Tohle všechno jí zničilo život. Luxus. Byla odmalička zaškatulkovaná, všichni za ní viděli právě ty statky. Ne ji samotnou. Až na jediného člověka.
Nemůže a nikdy nemohla to tady ani vystát - už jen pár měsíců a odejde pryč. Těší se. Možná se zdá být nevděčná.
Celý život měla všechno - jenže cd se oposlouchají, z věcí se vyroste a na plochou televizi začne padat prach. Počítač od jisté doby nemůže ani vidět.
A tohle všechno by ostatní chtěli... jí by však stačil přítel. Jeden jediný, který by nekoukal na to, odkud pochází..... chápete, jak se cítí? Jak strašně sama si v tom všem připadá? Úzkost, smutek. Raději jde spát, aby druhý den mohla opět vyjít jako ta silná. Ta, na které byste nepoznali, že po večerech stojí pod oknem a při pohledu na hvězdy sní o kamarádech, která po nocích brečí do polštáře. Přetvářka je na denním pořádku, jinak by neobstála - bohužel.
Konečně je tu ten den. Poslední list jejího blok.... poslední!!!!!!
"Je mi osmnáct. Čekala jsem dlouho. Vrátím se. Vrátím se tam a najdu ho. Najdu svého jediného kamaráda z dětských let - jsem rozhodnutá - zítra jedu!"
........a nikdo mi nebude moct zabránit - nikdo se mě neptal, zda se chci narodit zrovna v tak nadměrně bohaté rodině (nikdo mě nevaroval před narozením), a tak mi teď nikdo nesmí říkat, jak mám žít. Konečně už je to můj život!............... Do velkého kufru srovnala jen pár věcí, ale hlavně nový blok. Blok, ve kterém už snad budou jen ty krásné a veselé zážitky. Kdo ví. Snad.