Snílek

Ležím. Jen tak ležím ve své posteli. Půlnoc dávno za mnou. Slyším jen tikot hodin, pozoruju hvězdy. Auta venku nejezdí, v žádných domech už se nesvítí. Vychutnávám si symfonii ticha. Tak elegantní, strohá a přímočará. Přece je v ní tolik volnosti. Stačí pouze zavřít oči a jste pryč. Pryč ode dne, od noci. Od čehokoli, co chcete. Od všeho na čem jste závislý... se teď odprostíte. Možná poletíte na měsíc, vyhrajete Wimbledon. Co já vím... Třeba uzvednete náklaďák. Políbí vás božská spolužačka, kterou všichni zbožňují. Teď jste snílek a jedno vám řeknu: není na tom nic zlého. Potkáváte Janu z Arku. Střílíte si z premiéra. Smějete se - daňová reforma? Chlapče, chlapče... Není tu nikdo, kdo by vás zastavil. Snad jen létající krocan machájící domovními dveřmi. No co, prostě vezmete raketové boty. Odletíte. Odletíte do neznáma. Není to nekonečno. Není tu bílo. Je to prázdnota, nic v ní není a vy to nejste schopni popsat. Procházíte se po ničem. Nic necítíte, nic nevidíte, i když se rozhlédnete. A tak prostě jdete dál. Možná pláčete, možná naopak. Ani nevíte. Prostě se v mžiku dostáváte do kokpitu. Jako byste se v něm narodili. Japonské stíhačky jsou vám za zády. Stejně jako v počítačové hře, kterou jste dostali k vánocům. Šipka nahoru a letíte dolů. Šipka dolů, čumák se zvedá. Mezerníkem se střílí a rakety? Klávesa Control nefunguje - asi to chce přenastavit ovládání. Cítíte touhu pomstít Pearl Harbour. Bylo to... 1942? Ani vlastně nevíte kdy. Možná to je ten důvod, proč se na vás z oblak mračí učitelka dějepisu. Nevadí. Stočíte doleva, setřásli jste je. Palte, palte! Z letounu se čoudí. První sestřel na vašem kontě a diváci šílí. Jste tak šťastní. Celá aréna blázní. Vítězné kolečko. Nakonec už jen autogramiáda s Janem Železným a přátelské objetí. Jste ten s medailí na krku. Zástupce země, která neexistuje. Přátelé vám tleskají. I ti moji. Jsou tu všichni: Tomáš, Vašek, Martin... A hele, hele! Támhle je Tereza. Hned mi skočí kolem krku. Dívám se do jejích očí a ona do těch mých... Nakloním se blíž a zavřu oči...
"Píp, píp, píp!" říká budík.
"Mlč," říkám já.
Vstávám a rozhlédnu se. Rychle se zas zabořím mezi polštáře. Sny vždy končí v nejlepším... Chci se vrátit, zavírám víčka. Ale neusínám. Žádná medaile na mém krku. Žádná kráska po mém boku. Jen slunce, prosvítající skrze žaluzie. Jen další školní den. Mrknu na hodiny. Jen další... pozdní příchod.