Štěně

Už jsem byl na odchodu, když v tom zazvonil telefon. Chvíli jsem zvažoval, jestli jej mám jít zvednout. Nakonec jsem přiložil sluchátko k uchu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to je moje největší chyba v životě. „Kdo volá?“ Telefonát jsem chtěl co nejdříve ukončit, čas mě tlačil a práce volala.
„Názdárek, Jaku, tady Harry. Jsi už v práci? Máš zájem o osm štěňat foxteriéra? Mohl bych ti je dneska ráno přivést.“ Měl jsem radost. Vlastnil jsem obchod s domácími zvířaty a různými potřeby pro ně. Plno malých dětí každodenně chodilo do mého obchůdku se zájmem o štěňata. Jojo Jaku, penízky se tento týden pohrnou. „Díky Harry, můžeš je přivést v deset.“
V tu dobu tam pravdu byl. Přijel malou dodávkou. Než jsem jsem si šel vyzvednout „zboží“, zkontroloval jsem plakát, který jsem vyvěsil za výlohu. Vyšel jsem ven a Harry mi předal štěňata. Už už jsem zalezl do dveří mého obchodu, když mě ještě Harry upozornil: „Jo, a Jaku, jeden má nemocnou nohu. Narodil se se srostlou kolenní jamkou, takže asi nebude moct pořádně chodit.“
Jen jsem kývl hlavou a zalezl dovnitř. Položil jsem ty malé tvory do dvou pelíšků, přichystal jim misku s vodou a nasypanými granulemi, a uložil je do „kutlochu“, jak jsem říkal malému prostoru za místností prodejny.
Netrvalo dlouho a už jsem prodával první štěně. Mladá maminka jej kupovala svému synovi k narozeninám. Teprve až odešli, zamrazilo mě. Při vyplňování papíru jsem ani nevěnoval pozornost datu. Teď mi to však došlo. 28.10. Před pěti lety mi umřela matka. Tento rok bych měl vyplnit její přání.
Když mi bylo 10, měla autonehodu. Od té doby musela žít na vozíčku. Hrozně jí to ubíjelo a mě taky. Když umírala, její poslední slova mířila na mě: „Jaku, přeji si, abys se alespoň jednou za život cítil volný, jako pták.“ Potom umřela. Každý rok jsem si připomínal její slova. Každý rok jsem snažil vyplnit její přání. Jenže jsem nevěděl, jak. Tentokrát však na to jistě přijdu.
Stmívalo se a já se chystal zavřít. Přišel však ještě jeden zákazník. Byl to malý chlapec. „Dobrý den,“ oslovil mě slušně „máte ještě nějaká štěňátka?“
„Máš štěstí. Ještě mi tu zbyla dvě.“ Chlapec se radostně usmál a chvátal za mnou. Obě dvě štěňata spala. Avšak jedno z nich, ten s tou nemocnou nohou, vstal a přišel ke chlapci. Klouček měl obrovskou radost. „Vezmu si jej.“ Najednou se však zamračil a smutně se na mě podíval. „Víte, pane, já mám u sebe jenom padesát korun. Když mi to štěňátko ale dáte, slibuji vám, že za vámi budu každý měsíc chodit a dávat vám celé své kapesné. Prosím, pane.“
Co mu jen na to mám říct? „Víš, chlapečku, to štěňátko má nemocnou nohu. V budoucnu nebude moci běhat, možná ani chodit. Vlastně jsem ho chtěl nechat utratit. Ale jestli o něj stojíš, dám ti ho zadarmo.“
Chlapec se mě zůstal chvíli koukat a pak řekl. „Víte, pane, myslím, že si budeme rozumět.“ Vytáhl si pravou nohavici a já spatřil umělou nohu. „Tvorové, s postižením jako já, mají také právo žít.“ Poděkoval, rozloučil se a odešel, spolu se štěnětem.
Zůstal jsem na místě stát. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Cítil jsem se hrozně. Posadil jsem se na židli a seděl tam až do rána. Celou dobu jsem přemýšlel. Vzpomněl jsem si na maminku. Už vím, jak vyplnit její přání.
Vstal jsem na nohy. Popadl jsem poslední štěně, které zbylo, do náruče a zavřel svůj obchod. Přišel jsem ke své bytovce a zazvonil u sousedů. Byla to slušná rodina. Moc dobře si pamatuji, že měli rádi zvířata. Nabídl jsem jim štěně. Vzali si ho.
Nasedl jsem do svého auta. Stále jsem myslel na to stejné místo. Tam, Jeku, můžeš splnit přání tvé maminky. Cestou jsem nic nevnímal. Dokonce jsem ignoroval dopravní značky, semafory. Po půl hodině jsem tam konečně dorazil.
Byl východ slunce. Sedl jsem si na okraj skály. Pode mnou byla propast, ani nevím, jak hluboká. Chvíli jsem tam jen tak seděl. Pak jsem však vstal. Nasál jsem vzduch do plic. Připomenul jsem si obličej maminky, chlapce s umělou nohou a jeho psa. Postoupil jsem k okraji skály, zavřel oči, a převážil se dopředu. V tu chvíli jsem se cítil volný, jako pták.