Duch

Najednou se zřítím k zemi, svět se se mnou zatočí. Pociťuji nesnesitelnou bolest, která ale rychlým tempem mizí. Uvědomuji si, co se děje. Umírám. Za chvíli budu vědět, jaké to bude...

Babička má tak pohodlnou pohovku, že se mi vůbec nechce vstávat. Zesílím televizi, abych přehlušil kručení v břiše. Nezabírá to. Vyhoupnutí na nohy mi dá hodně práce, ale hlad, je hlad!
Nechám televizi puštěnou a dojdu do kuchyně. Vytáhnu ze skříňky čínskou polévku a její obsah vysypu do objemné misky. Na babiččino jídlo si budu muset počkat do zítřka, dřív nepřijede. Ale co, alespoň mám byt sám pro sebe! Vyhodím obal do koše a zarazím se. Slyším, jak se televize přepíná. Že by mi snad spadl ovladač na zem a sám přepínal televizní stanice? Přijde mi to divné.
Dojdu do obýváku a zaostřím na stolek. Ovladač tam nehybně leží. Televize se ale opravdu musela přepínat, stanici s filmy pro pamětníky jsem opravdu puštěnou neměl. Přepnu televizi zpět na program s písničkami a vracím se do kuchyně. V půli cesty se ale otočím.
To snad není možné! Jak to, že se to znovu přepnulo?
V tom mi to dojde. Už ani nejsem tak nadšený, že mám byt jen sám pro sebe. „Dědo, já vím, že tu jsi, ale nech mě v klidu najíst!“ vykřiknu. Zamračeně se rozhlédnu po místnosti a odejdu do kuchyně.
Přehrabuji nudle velkou lžící. Přešla mě chuť. Místo toho pozorně naslouchám, jestli neuslyším nějaké zvuky přicházející z obývacího pokoje, které by mi připomínaly přepínání televize. Nic už ale neslyším.
Beru do ruky mobilní telefon. Snažím se uklidnit, ale strach mi to nedovolí. Třesou se mi prsty, takže mi trvá dlouhou chvíli, než babičce odešlu esemesku: „Děda zase řádí.“
Za pět minut přijde odpověď: „Jeď domů, jestli u mě nechceš zůstat.“ Nejraději bych napsal, že je to dobrý nápad a že zavolám rodičům, aby si pro mě dojeli. Připadal bych si ale jako zbabělec. Místo toho tedy odepisuji: „Zvládnu to, zítra dojeď dobře.“ Nejsem si ale zcela jistý, zda-li to zvládnu. Toto místo už totiž moc nemusím.
Před třemi lety se tu stala tragédie. Dědeček se tu oběsil, důvod jsem se ale nikdy nedověděl, rodiče, vlastně úplně všichni, mi to odmítají říct. Od té doby se tu ale dějí divné věci. Přesouvají se různé předměty, otevírají se a zavírají okna. Starožitné hodiny z 18. století, které jsou babiččiným pokladem a které se snažila již tolikrát, ale s neúspěchem opravit, pravidelně každý měsíc odbíjejí, přesně ve tři hodiny ráno. Nemůžu pochopit, jak to tu babička může sama zvládat. Já jsem plný strachu už jen když tu mám spát sám jedinou noc.
V minulosti jsem se hrozně zajímal, jaké je to po smrti. Stane se ze mě duch? Dlouho jsem pátral, ale nedonesly se mi žádné výsledky. Vzdal jsem to, i když i teď by mě to strašně zajímalo.
Babička si samozřejmě k sobě domů pozvala různé exorcisty a čarodějnice a bůh ví co ještě, jenže nikdo jí nic moc neřekl.
Podle mého to bylo úplně zbytečné.
Prostě si myslím, že tu straší. Že tu straší můj děda.
Dělám pěknou blbost, že to tom právě teď uvažuji. Zavřu oči a zatřesu hlavou. Zvedám lžíci, a s „chutí“ se pouštím do jídla. Když dojídám, po otevření mrazničky mi dělá radost vykukující obal od nanuku.
Seberu jej do ruky a odcházím do obýváku, kde usednu do té krásně pohodlné pohovky, a s chutí (tentokrát opravdu s chutí) se do něj pustím.

Otevřu oči. Jsem zmatený. Zvednu se do polosedu a teprve tehdy pochopím, že jsem usnul. Podívám se na hodiny. Dvě ráno! Fakt super! No co, alespoň jsem vyspaný a nebudu se nervovat tím, že se bojím usnout.
Přepínám všechny televizní stanice, jenže nic moc nevysílají. Nechám to nějaké kriminálce a odejdu do kuchyně se napít. Jakmile polknu poslední doušek, z obýváku se to znovu ozve. Televize se zase přepíná.
Rychle doběhnu do obýváku a kouknu se na obrazovku. Vysílají pořad „Věštec“. Zakroutím hlavou a přepnu zpět na stanici s kriminálkou. Chci se posadit, jenže než to udělám, televize se znovu přepne, takže opět slyším ty nesmyslné bláboly o věštění. Opřu se zády o opěradlo. „Fajn dědo, budeme se dívat na Věštce.“
„Zajímá vás vaše budoucnost?“ ozývá se z televize, „Chtěli byste vědět, co se s vámi stane po smrti? Zavolejte Věštci!“
„Kdybych měl kredit, tak zavolám,“ blábolím si ze srandy sám pro sebe. Zazvoní mi telefon. Podívám se na displej a spatřím obálku. Kdo mi v tuto hodinu může psát? Otevřu zprávu. „Vážený zákazníku, Váš kredit byl dobit částkou 200 korun. Váš operátor.“ Vykuleně zírám na mobil. Cože? Kdo by mi v tuto hodinu dobil kredit?
V tom ze stolku spadne ovladač. Na zátylku se mi postaví chlupy. Došlo mi to. Vezmu telefon do ruky a vytáčím číslo, které vidím na televizi.
„Haló?“ ozve se z něj. „Dovolali jste se do studia. Co byste potřebovali vědět?“
„Ehm, dobré ráno,“ začnu nervózně. Chtěl bych vědět, co se se mnou stane po smrti.“
„Dobře, budu k tomu potřebovat vaše datum narození.“
Odpovím a čekám na reakci.
„Podívejte se, řeknu vám to takhle, zjistíte to brzy, ale opravdu brzy. Dobrou noc!“ Zírám s otevřenou pusou a než stačím něco odpovědět, studio zavěsí. To jsou ale podvodníci! Vždyť mi nic neřekla. Co jsem ale také mohl čekat! Třísknu telefonem o pohovku, když v tom se vypne televize.
Zamračím se. Televize se znovu zapne. Přepínají se stanice. Starožitné hodiny začnou odbíjet. Tři hodiny ranní. Spousta věci spadne z poliček. Řítím se pro bundu a běžím z bytu. Mám hrozný strach. Co se to děje? Neodvažuji se jet výtahem. Letím dolů ze schodů, jako by mi šlo o život. Cestou srazím mladý, zřejmě opilý pár. Vyběhnu na čerstvý vzduch. Chvíli se zastavím, abych nabral vzduch do plic, vzápětí však znovu utíkám.
Nohy už mě bolí, strach tu bolest ale překonává. Srážím lidi na ulici, přebíhám silnici a znenadání – buch.
Najednou se zřítím k zemi, svět se se mnou zatočí. Pociťuji nesnesitelnou bolest, která ale rychlým tempem mizí. Uvědomuji si, co se děje. Umírám. Za chvíli budu vědět, jaké to bude po smrti.