Jak jsem ulovil svého prvního mamuta

Ahoj, jmenuji se Hupa a budu vám vyprávět, jak jsem před třemi lety – to mi bylo patnáct let – ulovil svého prvního mamuta. 

      Stalo se, že jednoho rána 3 miliony let před vaším letopočtem – vy tomuhle období říkáte doba kamenná – mě vzbudila jakási osoba a já jsem po otevření očí zjistil, že je to moje maminka. Cosi jsem rozespale zamumlal, ale ona mě popadla za loket a trhnutím donutila vstát. Vedle ní se nečekaně objevil můj otec. Píšu otec, protože z něj sálá síla a mnoho mých kamarádů i já se bojíme ho neuposlechnout.

      „Synu“, řekl táta „dnes se z tebe a tvých stejně starých přátel stanou muži.“

   Nechápavě jsem se na něj díval, ale když mi vložil do ruky oštěp, tak jsem pochopil.

Budu lovit mamuta, pomyslel jsem si.

„Hu“ pozdravil jsem Akona, chlapce který je o tři roky starší než já a s kterým naštěstí vycházím v dobrém.

„Huja“ pozdravil na oplátku.

 „Těšíš se?“ zeptal se Akon. Nestačil jsem odpovědět, vše by přehlušilo pravidelné dupání, takže jsme šli k příbytku Velkého otce. Velký otec je nejstarší a nejmoudřejší muž naší tlupy.

   „Dnes čeká většinu z vás první lov. Nechť při nás stojí naši předci, nechť je náš lov úspěšný“ řekl obřadně.

„Nechť při nás stojí naši předci, nechť je náš lov úspěšný“ opakovali jsme a vydali se na zdlouhavý a únavný pochod, o kterém jsem si myslel, že nikdy neskončí. Když jsme dorazili na místo, padal jsem únavou.

„Dělej to co já“ zašeptal Akon a já jsem unaveně přikývl. Teprve teď jsem se začal rozhlížet a uviděl jsem mamuta. Muži a chlapci zvíře obklíčili, začali křičet, až uši zaléhaly a oštěpy divoce mávali nad hlavami.  Mamut se podle očekávání vyděsil a bezhlavě se řítil přímo ke srázu. Náhle ztratil půdu pod nohama a bezmocně naposledy zařičel.

     Všichni se radovali, objímali se, měli radost z úspěšného lovu.

  „Jsem na tebe pyšný“ řekl táta a dal mi ruce na ramena.

    „Kdyby tu byl tvůj dědeček s námi, vsadím se, že by byl stejně pyšný jako já“ dodal. Můj dědeček, tátovo tatínek, zemřel, když mi bylo jedenáct let.

To já bych se vsadil, že sotva to dořekl, vítr v korunách stromů zašeptal dědečkovo hlasem: „Jsem na tebe pyšný Hupo.“