Mozartovy koule

Procházeli se po kolonádě, kde voněly čokoládové, skořicové, vanilkové lázeňské oplatky, kde se vlnila fontána v rytmu Mozartových tónů, kde skotačily děti, jejichž rodiče na ně ječeli, aby neběhaly tak rychle. „Mařenko, zastav! Kam utíkáš? Musím tě mít pořád na očích! Slyšíš?! Ty jedna uličnice – kde ty děti berou takovou energii!“
A pak jsem tam šla já - dáma v klobouku bílém jako holubí peří - v šatech, které ovívaly mé útlé boky a čerstvě oholené nohy, a ňadra se mi zdvihala při každém nádechu. Obličej mi zářil spokojeností, protože jsem kráčela vedle muže, jehož jsem tuze milovala. V každých skleněných dveřích jsem spočinula pohledem na svůj odraz v nich, abych zkontrolovala držení svého těla a ujistila jsem se, že mi žádný vlas nespadl mimo jeho určenou polohu, že nános očních stínů a vrstva řasenky společně s lehce narůžovělou rtěnkou dokreslují mou přirozenou krásu. Prsa jsem měla jako dva oblázky hezky posazené v košíčkách podprsenky, což se mi tolik líbilo, že jsem si je každou chvilku přejela dlaní nebo špičkou prstů, abych pocítila jejich jemný boubelatý povrch. Voněla jsem jako jarní květinka, která se vznášela vzduchem a má vůně proudila do nosů mužů postávajících kolem … žádné kalhoty nemohly zůstat suché. Nikdo nikam nespěchal a houslí vrzání udávalo tempo našim krokům. Krosun krok, kroksun stranou, úsměv sem a úsměv tam… Hudebníci hráli a já se zastavila, abych si je řádně prohlédla. Tyčili se jako sochy z mramoru, do nichž byl vehnán průvan života, takže se jejich údy kroutily v sehraných pohybech a jejich zadečky se houpaly jako třešně posazené na uších. Moc se mi líbil prostřední houslista, jehož čelo se mračilo a jeho oči se na chvilku otevřely, aby se vzápětí zase zavřely, aby se vzápětí zase otevřely dokořán, aby se vzápětí… zase schovaly za oční víčka… V jeho očích se odehrával milostný příběh dvou lidí vepsaný do notové osnovy, kterou znal zpaměti. Věděla jsem, že hudbu prožívá a proto neustále zavírá oči pro hlubší požitek, přesto jsem se trochu oddala fantazii a představovala jsem si, že jeho oči jsou pódium. Jeho víčka by pak představovaly oponu, která se zdvihala a klesala dle počtu milostných aktů, které neměly být divákům přístupné. Libovala jsem si ve svém denním snění a utápěla jsem se v hloubkách dalekých skoro i mně samotné. Soustředil se na tah smyčce, s kterým si pohrával, jako můj muž si pohrával s mým tělem. Vzrušovalo mě, jak palcem držel krk houslí a ostatní prsty objímal jeho obvod, až se špičky prstů dotýkaly palce a naopak. Vzrušovalo mě, jak otvíral a zavíral oči a sám sebe přiváděl do extáze, ve které se soustředil na každou notu, kterou vyloudil nejmistrnější souhrou smyčce klouzajícím po strunách. Jedna struna pěkně po druhé loudila melodie překrásné, které dopadaly k mým ušním bubínkům a i dále, do mých vnitřních útrob, kde se společně s lázeňskou oplatkou posouvaly níže do břicha, až postupně dorazily do samého středu mého těla, kde rozvibrovaly trochu jiné struny schované pod mými šaty a bílou krajkou kalhotek. Zrovna když jsem se dostávala do naprosté extáze, mě zezadu objal můj muž a přitiskl se na mě celou svou vahou. Hlavu jsem naklonila k pravému rameni, ale oči jsem neustále lepila na houslistu hrajícím přímo přede mnou, oblečeného v úzkých kalhotách, ve kterých se mu boulil ještě další skrytý hudební nástroj, na který bych si bývala velmi ráda zahrála. Vydechla jsem a tělem mi projel elektrizující proud vzrušení poté, co mi můj muž vlhkými rty políbil krk a zašeptal: „Jak se ti tady líbí? Nezajedeme kočárem do mého pokoje?“
Jeho ruce mi sjely po bocích, po břiše a zastavily se těsně pod ňadry. Znovu mě políbil na krk a já si kousla do čokoládové oplatky a chroupala jsem ji a převalovala v ústech, až se postupně rozpadla a obalila slinami. Usmála jsem se a svůdně se podívala na houslistu, který si ničeho nevšiml, protože byl ponořen v úplně odlišných mořích stejně tak divokých a rozdováděných jako moje, avšak nacházel se v jiné dimenzi. Bývala bych se s ním dala do řeči po jejich odehraném výstupu, ale byla jsem jaksi zaklestěná v objetí mého muže a nemohla jsem začít rozehrávat vedlejší symfonie. Kolébali jsme se společně ze strany na stranu a přenášeli jsme váhu dopředu a dozadu, třeli jsme se o sebe jako dva oblázky hlazené mořskými vlnami. „Ještě bych chvíli chtěla poslouchat, jak nám tady krásně hrajou, nevadilo by to?“
Cítila jsem, jak se ke mně ještě více přisál a jak o něco naléhavěji vydechl: „Ale pak už pojedem, nemůžu to vydržet, co na to říkáte moje milá Magmazél?“
Usmála jsem se. „Pak už pojedeme, to je jednou jistý.“
Vzdychla jsem a přejela si prsty po prsou a do škvíry mezi nimi a následně jsem se přistihla… přistihla jsem se, jak mi vadilo, že jsem byla objímaná pažemi, které jsem milovala. Dosud. Do toho momentu. V pár sekundách jsem milovala houslistu, kterého jsem se nemohla nabažit, který mě vzrušil svým hraním a svými pohyby. Dostávala jsem vnitřní záchvaty breku, při kterých jsem chtěla strhnout šaty, odhodit klobouk, a … cokoli … být políbená šarmantním hudebníkem stojícím na dosah mé paže. Jen ji natáhnout… jen se přiklonit… jen se přiblížit… ale něco … mě tlačilo … do mých zad … a něco mě škrtilo … kolem pasu … nemohla jsem dýchat … křečovitě jsem se kroutila, ale nebylo to pochopeno správně. „Počkej tu chvíli, jdu zavolat kočár a domluvit jízdu do apartmánu.“ Něco mě přestalo svírat a odešlo.
„Bravo, krásné, nádherné, překrásné, úžasné, to se vám povedlo, tu máte – na, na, vemte si, velká poklona pro vás, hrejte dál… hrejte... nezastavujte…“
Tleskala jsem ladně, jen lehce jsem v bílých rukavičkách poklepávala pravou dlaní přes levou a s hlavou stále ukloněnou k pravému rameni, pousmívala jsem se a hypnotizovala jednoho jediného jedinečného unikátního hudebníka převyšujícího svou krásou zbylé sochy, jež se pro mě dávno přestaly hýbat, ba i existovat. Jak zlé, jak tyranské stvoření jsem byla - v jak zlé, v jak tyranské stvoření jsem se proměnila - jak zlé, jak tyranské mé myšlenky byly - jak zlé, jak tyranské zvíře se ve mně probudilo a plovalo na povrch. Začalo mě ovládat, začalo se mnou cloumat, začalo si se mnou hrát a rozkazovat a já jsem poslušně šla za svým cílem. Na kousek ubrousku od oplatky, která ležela obalovaná kyselinou v mém žaludku, jsem napsala svou adresu a hodinu k zastižení, své jméno a přistoupila jsem k houslistovi, kterému jsem vtiskla ubrousek za pásek u kalhot a mrkla jsem na něj. Trhl sebou a podíval se na mě, uklonil se, a když jsem mu do ruky nastrčila nějaké drobné peníze, rukou si šáhl ke kalhotám, kde narazil na mou ruku s bílým sněhovým ubrouskem popsaným světle růžovou rtěnkou. Vytáhl moji ruku a místo polibku s ní trhl směrem ode mě, kde zrovna stál můj muž. Dostal ode mě pěkný pohlavek – asi proto, že byl takový osel a nechal mě tam samotnou v myšlenkách souložit s houslistou. Oba dva se na mě podívaly jako na nestydatou kurvu a následné „bravo, krásné, překrásné, úžasné, božské, dobře vymyšlené“ patřilo našemu výstupu, který bych pochopen jako závěrečné vystoupení milostné symfonie.