Ve věcech neživých kus života z nás zbývá

Je to jen panelákový byt. Tak malý, že i jen jeden jediný nájemník si tam připadá stísněně. Není to krásné místo - vlastně je to byt docela ošklivý. A přesto by jeho stěny, tenké jako papír, dokázaly vyprávět sáhodlouhé příběhy. V koberci jsou nasáklé slzy. Tapety potí krev. Stínítko lampy pokrývají žíznivé polibky. Tolik osudů, tolik bolesti i lásky. Stačí se jen dotknout, naslouchat, nadechnout se...Každá věc tu má co říct.

Třeba to zrcadlo, visí v pokoji. Je poněkud opotřebované, léta ho nijak nešetřila. Ale přes nános prachu, přes několik škrábanců, přes zbytky rudé rtěnky, tam pořád čeká obraz dívky. Zrcadla nám kradou duši, říká se. Ale tohle není její duše. Je to otisk, malá stopa v čase. Je to vzpomínka. A ten sotva znatelný přelud si nanáší řasenku. Potměšile se usmívá a mrkne. Kdosi ji obejme, ale jeho tvář není vidět. Nahlavu jí nasadí buřinku. Smějí se. Rám se otřásá jejich radostí, stejně tak se lapavě nadechuje, když dívka pláče. Neznámý odešel. Zřejmě navždy, proto ty vzlyky.

Miloval jsi mě někdy? 
Píše dívka na lesklý povrch křiklavě rudou rtěnkou.
Vrátíš se?
Pokračuje v naději. Nikdo však nepřichází. Pokoj je němý. Usíná.
Měsíce plynou. Venku je slyšet střelbu. Zákaz vycházení, stojí na chodbě, na sloupech v ulicích, všude. Někde v dálce se tříští sklo, je to jako hudba, zmatená kakofonie utrpení. Dívka leží na zemi, tváře si chladí o ledové parkety. Chce se jí plakat, ale oči jsou suché. Křik. Dost daleko na to, aby něco hrozilo, ale moc blízko na to, aby se člověk cítil v bezpečí. Jakýsi blázen v pátém patře provolává hesla, říká věci, které si všichni myslí, ale nikdo se je neodváží vyslovit. Sprška kulek a je umlčen. 
Řev, hlasité kroky. Vojáci vešli do domu a rozsévají zkázu. Prosby, pláč, poslední vzdor. Každý se s blížící smrtí vyrovnává po svém. Ona jen leží. Čeká. Bydlí ve třetím patře, všude po domě se střílí, ale její dveře se stále neotevřely. To čekání je příšerné, skoro se vyrovná té beznaději, jakou cítí, když doufá, že se vrátí on. Snaží se zacpat si uši, ale náhle je ticho - z úst jí unikne krátký sten. Vojáci se řadí a odcházejí. Její byt zůstává nedotčen. Zatím...

Jako obvykle je horko. Suchý pouštní vzduch vniká do pokoje prostřeleným oknem. Umírá. Už je to dlouho, co naposled něco snědla. Údy jí ochabují a konec války v nedohlednu. Víčka má slepená - směs prachu a slz vykonala své. Stejně by neměla sílu oči otevřít. Nemá už sílu vůbec na nic. Povzdechne - dlouze a smířeně. Definitivně.
Ještě téhož dne lidé v ulicích propukají v jásot. Válka skončila. Všichni živí se těší na období míru. To mrtví moudře mlčí. Když nedokážou mluvit činy a jejich těla, těžko se někdy něco změní...

Panelový dům je v překvapivě dobrém stavu. Úřady přesto nařizují demolici a stavbu nového, ale jelikož ještě tentýž měsíc propukají nepokoje, všechny práce jsou odloženy. Dům chátrá a přijímá nedobrovolné uprchlíky. Dívku, které chybí dva prsty. Kulhajícího chlapce. Těhotnou ženu. Celé město brzy zmizí z mapy. Jen trosky připomínají dávnou slávu, všechnu bolest přikryl písek.  A přesto, kdyby někdo hledal, našel by ještě ten dům. Našel by i ten byt - zbyly z něj dvě stěny, po zemi se válí střepy, lampa je povalená, ale drží pohromadě. Koberec je roztrhaný.

Ale kdo by šel po stopách utrpení?