Úplný kraviny

Usadili jsme se na svá místa a zalovili v taškách, vyndali jsme si papíry a psací potřeby a po krátkém šustění a počátečním zmatku náš pan profesor spustil na téma… sračky a hovna. Dělám si legraci. Určitě to bylo něco zajímavého, ale než jsem se začala soustředit a než začal mluvit k tématu, pozorně jsem si prohlížela jeho vlasy stažené do culíku a jeho ruce, tlapy, kterými by objal celou půlku mého zadku. Proto tlapa. Ne že bych měla velký zadek, ale je to docela slušná boule, která se jen tak do ruky nevejde, ale tenhle profesor měl mohutné ruce, mohutné nehty a mohutná gesta. Proto jsem ho asi milovala. Nalil si šálek čaje, z jehož hladiny se zakouřilo a rozmáchl rukama. Za ním se projektovala jakási přednáška, kterou jsme všichni zuřivě opisovali na bílá lejstra. Jeho hlas se rozburácel místností a povídal o něčem, o čem povídal už milionkrát předtím, akorát že jsme tam nebyli my. Omílal něco, co mu bylo omíláno před lety. Nasál to do sebe jako houba kapky vody po dešti a chrlil to do nás jako zmije jed do oběti.
Moc se mi ty jedy nechtěly vstřebávat, ale prý je to potřebné pro to, abych byla chytřejší. Prý musím hodně číst, abych měla velkou slovní zásobu. Prý musím hodně číst, abych měla dobrý přehled o věcech, o lidech, o náboženství, o historii, o kopulaci, o morfologii, o stavby věty, o filosofii, o psychologii, o antropologii, o zeměpisu, o lásce, o nemocech, o didaktice, o pedagogice, o matematice, o hovnech, chcete-li. On je tak chytrý, protože přečetl trilion knih. Všechny je přelouskal a vždycky se pořádně nadlábl, takže mu vyrostlo těhotenské bříško a pásek u kalhot volal o pomoc, až nakonec určitě praskl. Ale já u toho prasknutí pásku nebyla, to fakt ne.
„V roce xxxx se narodila xxxx a vytvořila úplně nový styl xxxx, který se rozšířil po celém světě rychlostí blesku. O pár století později na ní navázal xxxx, který vytvořil xxxx a vymyslel úplně nové metody, které se rozšířily po celém světě rychlostí blesku. O pár století později se na scéně objevil xxxx a předělal tyto metody xxxx, které propracoval a nazval je xxxx. Tyto nové metody se rozšířily po světě rychlostí blesku…“
Psala jsem jako ďábel, ruka bolela, prst se mi tlačil na propisku, měla jsem tam důlek, ale psala jsem dál horlivou rychlostí, nečitelným písmem, krčila jsem obočí a kroutila jsem se na nepohodlné židli.
Pak jsme se narodili my, a protože nám chybí určitý druh mozkových závitů, nevymyslíme již žádné nové metody, jen se ty zkurvené staré metody budeme kurva hezky učit, abychom složili zkoušku, abychom byli o něco chytřejší. A stejně jdu po ulici a kolem prochází dvě holky a já slyším: „ Do prdele, to nemůže bejt pravda, to je zmrd zasranej.“ – „To máš kurva pravdu…..“ Tak proč se učit? Sofistikovaný světe!
Ale dobrý, nic proti, já se ráda budu učit, protože nemám nic jiného na práci. Jsou jen určité činnosti, které člověk dělá od svého narození po smrt, ale nepotřebuje k tomu žádné vysokoškolské vzdělání, aby si to sám odvodil. Tak ze srandy si to dáme dohromady:
Člověk se narodí jako tupé sající uřvané usrané uslintané hladové náročné závislé děcko, které se dívá na rodiče – na tvory, které stejně zprvu vidí jen rozmazaně – a pěkně vychcaně se naučí řvát, když má hlad, když se posere, když chce pozornost, když se chce pomazlit, když kurva něco zase chce… V další fázi svého života má tolik energie a tolika zvědavosti v té své zpropadené hlavičce, že dělá kraviny od rána do večera. Jakou povahu mají kraviny, které dělá, nechám na vás, ale postupně se samozřejmě mění s přibývajícím věkem. Chodí do školy, vysává rodiče, poznává své tělo, sportuje, dělá hudbu, sbírá různé nesmysly, dělá pokusy, myslí logicky nebo nelogicky, užívá si s přáteli různých legrácek, pracuje (myslím tím na školských záležitostech – ovšem, do jaké míry pracuje, nechám na vás). Postupně se odděluje od rodičů, kteří v nevědomí považují dítě za slušné, ale ono není. Dítě vyrostlo, kravin nebylo ještě dost, protože těch nikdy není dost – jen se mění jejich povaha. Dítě není dítětem, ale najednou se mu říká termínem ´dospělý´. Hledá si partnera. Hledá si partnerku. Má chuť taky založit rodinu. Pracuje (tentokrát skutečně vydělává peníze, aby si mohl koupit rohlík se salámem a zajít na drink s přáteli). Zakládá rodinu. Mění se tělesné rysy, mění se psychika, sem tam nějaká nemoc – tohle mě bolí, tudle mě píchne, támhle to svědí. Stárnu. Vrásky se prohlubují, bolesti se přiostřují, pohyby se zpomalují, kraviny nabírají jiných spádů. Pracuje, ale přituhuje. Nakonec je tu takzvané stáří. Tohle bolí ještě víc, támhle to píchá nesnesitelně. Nevidí, neslyší, zuby nemá, kousá s potížemi, čůrá si do kalhot, třese se, divá se na televizi, chodí do kroužku pro staré lidi, vzpomíná na kraviny, které dělal, a které už ho/ji moc nelákají. Umírá.
„Je důležité, abyste si pamatovali tento termín xxxx, protože ten změnil myšlení té doby.“
Stádo běží po louce, jedna ovce se vychýlí a tak ji sežere vlk. Raději budu v tom stádu, nic se mi nestane, raději se ten termín naučím a budu v pohodě, přežiji.
„Víte, on byl génius. On uměl sto jazyků, přečetl mnoho knih, on se celý život jen vzdělával, jeho život byl jen o vzdělávání se. Napište si to do sešitů, prosím vás. Zvýrazněte si to červeně. Nebo jinou barvičkou, pokud chcete.“
Vzala jsem si růžovou pastelku a obtahovala jsem jeho jméno, pěkně jsem obtáčela každé písmenko a jazyk jsem měla napůl vystrčený z úst, div mi ještě nevytekla slina na psací plochu.
„Ještě se hodně kamarádil s xxxx, který byl opravdu nadaný a získal tři sta cen za tu jeho chytrou hlavinku. Dnes můžete vidět jeho sochu, jeho památník, jeho bustu, jeho rukopisy, jeho dům, jeho židli, jeho kalhotky, jeho ponožku právě v jeho rodném městě, které se pyšní tímto neskutečným nadpřirozeným neobyčejně úžasným přeúžasným géniem. Určitě si ho dobře pamatujte.“
Již jsem se snažila vytvořit rýhy v mozkovně, aby tam to jméno zůstalo, ačkoli tam nezůstalo ani do konce hodiny. Po pěti minutách jsem ani nevěděla, že jsem kdy jeho jméno slyšela. Spíš jsem sledovala profesorovo pohyby. Pravou rukou si mnul bradu, prohraboval si vousy, kdežto levou rukou zajel do kapsy u kalhot a palec nechal trčet ven. Nemohla jsem se trochu neodchýlit a nezabloudit hned vedle od kapsy do rozkroku, kde se rýsovala boulička, která byla poměrně nepatrná ve volných kalhotách. Zastyděla jsem se a sklopila zrak, který jsem ihned zvedla k jeho očím, které se setkaly s mými. Ovšem se záměrem informovat mě, nás, že „písemný test se bude skládat ze všech těchto géniů a mnoho dalších géniů, kteří na nás ještě v tomto semestru čekají“. Usmála jsem se, myslela si něco o prdeli, možná ještě o nějakém hlubším místě, znáte-li nějaké, zaklapla jsem svůj psací blok, a vypadla jsem na další přednášku.
Paní profesorka se malinko potila v podpaždí. Toho si každý hned všimne, jak kdo vypadá, jak se potí, jak smrdí, jak prská, jak mrká, jakou má barvu očí, jaké má vady a nedostatky, jaké má přednosti, jak se pohybuje, jak si sedá a zvedá se, jak se jí/mu pohybují ústa, když mluví. Tahle profesorka měla špinavé blond vlasy, její oční víčka byla lehce povadlá přes modře zabarvené oči, rty měla lehce obtažené červenou rtěnkou. Když se postavila před třídu, stehna se jí dotýkala až ke kolenům, kde se rozjížděla a vytvořila písmeno x, které končilo u kotníků a docela pěkných bot. Prsa měla dobře schovaná se špeky pod volnějším tričkem, a – jak jsem řekla – v podpaží měla dva půlkruhy potu. Nevím. Nezdálo se, že by byla nervózní, jen se jí trochu třásl hlas.
„Víte, pro nás xxxx měl velký dopad, protože on byl někdo, kdo přišel na nový způsob vyjadřování svých myšlenek. Víte, ta jeho genialita je schovaná v jeho dílech, které vám doporučuji si přečíst. Neříkám, že se vám bude líbit, já ho také moc nemusím. Ale získat tolik ocenění, to se jen tak nevidí.“
Jí se to taky nelíbí, nám se to taky moc líbit nebude. Tak kurva, pojďme si to všichni přečíst a být v úžasu z toho, jak to pěkně xxxx vymyslel. Já si tady taky naťukám sračky, které ale nikdo nikdy neocení, protože nemám v hlavě génia, co by mi našeptával, jak správně psát, nemám v rukou cit pro volbu správných písmenek, takže co z toho sakra bude? Jen hovno žvást a žvást a hovno.
„Opravdu doporučuji, abyste si přečetli xxxx, xxxx, xxx, xxxx, xxx, xxxx. Vím, že máte také knihy na jiné předměty, ale pokud si přečtete tato díla…“
Bla bla bla bla. Dobře se učila na vysoké škole, papouškuje to celkem fajnově. Taky bych chtěla něco papouškovat. Já mám ráda určité autory a jejich knihy, které napsali. Ale kdybych dostala do ruky knihu, která by byla bez obalu, jen by byla popsána, ráda bych si ji přečetla. Ráda bych v ní listovala, dočetla ji a nechala v sobě rašit ten pocit, který by z toho plynul. Jméno a titul a génius mi nepomůže tyto pocity dál ještě okořenit a přivést mě do úplné extáze. Za prvé je tento génius pravděpodobně mrtvý. Za druhé si mohu přečíst jeho jméno a uznávat jeho osobnost, ale krmí mě něčím, co mám jíst a já to dělám. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí mě krmit, já jsem ho nenutila, já jsem mu nenašeptávala: dělej, piš, ať mám co číst a ostatní se také baví. Pokud se teda nikdo nebude zlobit, nebudu si pamatovat jeho jméno, ale jen jeho myšlenky, jeho nápady, jeho příběh. Když mě nikdo nebude nutit, asi si budu pamatovat i jeho jméno.
Den skončil, šla jsem na kolej. Sedla jsem si k počítači, žrala jsem u toho kousek nějakého jídla, co jsem ulovila v lednici. Vedle zpíval kluk na plný koule hity od Michala Jacksona a Justina Biebera. Moc mu to nešlo, Jackson byl lepší a Bieber stále je, ale raději to nechám bez komentáře. To je vtipné, když jsem to právě okomentovala, co? Měla jsem sto chutí si to s někým rozdat po tak náročném dni. Popsala jsem jen dvě přednášky, ale ono jich bylo víc, protože v prvním ročníku je hodně hodin za sebou, málo přestávek a hlava bolí. Kdybych si hlavu ucpala ptákem, určitě by přestala bolet, protože by byla najednou plná semene, nikoli plná xxxx hovadin.
Přemýšlela jsem, s kým si to rozdám. Koukala jsem se na facebook a na lidé.cz, jestli tam neuvidím vhodného kandidáta, kterému bych nabídla rychlou šukačku. Nikdo vhodný tam nebyl, a i kdyby… bylo by komplikované schůzku domlouvat přes net, proto jsem se vydala do terénu. Obešla jsem nějaké podniky, ale seděli tam smrdutí dědci, kteří by mi asi nepomohli. Nakonec jsem přišla do nějakého baru, kde jsem si vyzývavě sedla ve své minisukni a koukala po chlapech s ledovým pivem v ruce. Bylo mi fajn, rtěnka se mi leskla na rtech a vlasy mi voněly po šamponu. Voněla jsem jako holka z reklamy, kterou sestříkají od hlavy až k patě parfémem, který je pojmenovaný po Fergie nebo jiné šťabajzně, co si nahodí prsa těsně pod bradu a dvakrát zakroutí zadkem, takže se z ní kdejaký chlap udělá. V hlavě má nasráno, ale kůžičku má hedvábnou a to stačí k úspěchu. Občas. Moje prsa jsou o dost menší v porovnání s všelijakými krutiprdky v televizi, ale mám určitě jiné přednosti, kterými se mohu pyšnit, a nadržený chlap stříká všude, to mi věřte.
Po hodině sezení na baru úplně sama jsem si říkala, že to asi nemá cenu a radši si jí s ní půjdu pohrát na záchod. Víte co, já opravdu potřebovala sex, který už jsem neměla podstatnou dobu. Tak mě ty přednášky vzaly, že jsem to ze sebe potřebovala někde dostat ven. Stejně jsem celou dobu myslela na svou poslední šukačku s úplně nádherným borcem, co na mě koukal překrásnýma hnědýma očima, co se taky jen tak nevidí. Jsem dost vybíravá, ale tohle fakt bodlo. Říkala jsem si, že by bylo fajn znovu si vrznout s ním (promiňte mi slovo fajn nebo fakt apod., asi se dost opakuji, ale Salinger taky omílal slova dokola a nikdo se na něj nezlobí – tak si to přečtěte, má tam samé phony a co má jako být? Chápu, on byl génius a já se plazím po čtyřech a obdivuji ho - přiznávám!). Byl ale naprosto nedostupný, však jsem mu zkoušela volat a psát. Ale buď pracoval, nebo snad zrovna šukal nějakou kost. Zvedla jsem se, že se odeberu do věčných lovišť záchodu s tím, že se ještě vrátím a třebas se něco stane. Když v tom do mě zezadu narazilo nějaký hovado – ohlídnu se a tam stál snad sám Bůh. Vlasy mu padaly kolem obličeje na ramena, hnědé oči na mě omluvně házely nejeden „omdlívací“ pohled. Inu odpustila jsem mu, jen za podmínky, že mi koupí drink. Koupil s velkým nadšením a nabídl mi projížďku novým autem do nového bytu s vyhlídkou na celé město. Nemohla jsem se ubránit takové nabídce a přesto, že jsem věděla jen jeho jméno, které jsem bohužel rychle zapomněla, odebrali jsme se do jeho hnízdečka. V autě mi připomněl, že „jsem Ondra. Měl jsem tam sraz s kamarádem, ale napsal jsem mu, že přijdu jindy, páč jsem potkal fakt nádhernou kost, kterou bych hrozně rád vojel ještě dneska večer, pokud jí to nebude vadit.“ O ne, mrdej mě do bezvědomí, prosím. Ale já nejsem děvka. To byste špatně pochopili. Já jsem se ocitla v zoufalý situaci, kterou vám tady nebudu popisovat. Představte si třeba svojí zoufalou situaci, jestli jste nějakou zažili, která vás donutila do něčeho, co byste v životě neudělali. Jízda autem s nějakým vocasem, kterého jsem znala sotva půl hodiny, pro mě byla absolutní novinka. Nikdy předtím jsem nic takového neudělala, byla jsem nejslušnější na světě, skoro panna, co porodila skoro druhého Ježíše. Jenže víte co, když máte snížené IQ, dokážete dělat věci docela i bezcitně, docela namátkově, docela iracionálně. Bylo mi na blití a bylo mi nepříjemně, dotýkal se mého stehna, ale spíš jen... jeho konečky prsů tu a tam zabloudily na mých džínách. Postavil se mu v autě, a to se na mě ani nedíval. Chtěl, abych mu ho trochu dráždila, chtělo se mi brečet. Jako bych se probudila ze snu…
„Tak kočičko, nechtěla bych sis trochu pohrát tady s tou nateklou žílou? Jak pěkně tě prosí, hm? Hned, jak přijdem ke mně domů, tak ti ho vrazím do pusinky, a pěkně tě prošoupnu nahoře i dole, koťátko.“
Musela jsem být úplně zelená, zvedal se mi žaludek. Řekla jsem mu, že budu muset jít pryč, protože mi psala kamarádka, že potřebuje s něčím pomoct.
„Ok, jsem to asi trochu přehnal, viď. To jsem nechtěl. Hele, já to tak nemyslel. Jestli nechceš orál, nemusí bejt. Nemusí to bejt. Vím, že to holky moc nemusej. Já spíš myslel, že tě to bude rajcovat, jsem se trochu nechal unést. V tom baru jsi byla rozvášněná, tak jsem myslela, že tak to chceš.“
„Sorry, já se omlouvám. Jen se mi asi udělalo zle nebo co. Nebude vadit, když mě tu někde vyhodíš a já dojdu zpátky na kolej?“
„Já tě vodvezu na kolej, ale slib mi, že se ještě někdy sejdeme, moc se mi líbíš a nemusíme dělat věci, který bys nechtěla. Ale sexík bysme mohli dát, co ty na to? Aspoň jedno číslo a kdybys chtěla další, nebyl by problém, co ty na to? Jsi fakt pěkná, hezoučká..“
„Jo, já nevím.. já se ozvu a třeba se odmluvíme, jo?“
Vyšla jsem z auta ven, hned odjel. Měla jsem štěstí, co říkáte? Asi se mi během psaní udělalo líp, a na tragický konec jsem neměla žaludek. Nikdy jsem ho znovu neviděla a na šukání mě totálně přešla chuť. Občas mi hrábne, když mám depresi, když zažiji situaci, která není příjemná. Když se dlouho odkládá něco, co potřebuji, začnu se chovat úplně bláznivě. A to jsou kraviny, které jsem měla na mysli. Ale jak říkám, každý děláme jiné kraviny, tak si doplňte, co chcete.