Na jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru Mucholapka

Zrodilo se několik životů najednou v jednom jediném roce, v různých měsících. Dětské prdýlky se brzy přestaly posrávat a dorostly do školních lavic, kde se vrtěly na dřevených židlích, které co chvíli chtěly opustit, aby ukojily svou fyzickou touhu po pohybu. Milovaly pohádky, milovaly hádanky, každá prdýlka byla jiná, jinak zvídavá, jinak hezká a hebká. Některé prdýlky brzy našly kamarádky mezi jinými prdýlkami, a tak se postupně zrodila přátelství na život a na smrt – přátelství, jejichž pouta se brzy rozpadla pod tlakem dlaždic vedoucích do cizích zemí, dlaždic vedoucích do různých směrů, aby potkaly nové prdýlky – spíše prdele, jež začaly být usazovány do lavic trochu jiného rázu. Zatímco některé prdele našly svá uplatnění na trhu práce a ochutnaly moc peněz – ambicióznější prdele popoháněny sílou rodiny či vnitřní silou, kterou stejně vybudil vliv rodičů, se hnaly za … za čím? Za slávou, za penězi, za odměnami za jejich snažení, za vnitřní naplnění, za… tituly, které mohly stejně tak dobře zmuchlat a prohodit zavřeným oknem, které by se pod jejich slabou váhou důležitosti roztříštilo na malé kousky, a společně s drsným stříbřitým hukotem by dopadly na zem, kde by je sežraly červy a mravenci by si pravděpodobně na zádech odnesly papírové suvenýry se skleněnými diamanty ke své královně. Po tolika letech se na jednom jediném místě, ve stejném čase sešly v dramatickém stylu, že by i Shakespeare našel inspiraci pro svou hru, prdýlky – z kterých se staly prdele – a které se rozprskly do všech světových stran, aby se zase smrskly v jednom jediném okamžiku, na jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru zvaném Mucholapka. Jak příznivé, mouchy usedly na jedno jediné hovínko, na jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru zvaném Mucholapka. Jak příznivé, jak vtipné, jak realistické, jak „životní“ – dýchala jsem přiškrcený nostalgický vzduch, který se málo vířil. Chtěla jsem ho rozvířit, ale čekala jsem tiše na někoho, kdo by začal vířit. Někdo, kdo měl moudrou hlavu, která dokázala produkovat spoustu vtipných a zábavně podaných vět, jejichž obsah by hladil sluch a navíc by ještě krmil fantazijní svět nás všech.
Čas plynul, běžel, ubíhal, vyléval se z kádí, přetékal, surově burácel, kňučel, fňukal, přeléval se přes překážky, zatékal do koutů a koutků a uliček a cestiček, syčel, skučel, kvílel, smál se, radoval se, užíval si, opíjel se, miloval se, dováděl… čas dělal tolik věcí s námi se všemi, že když jsme se sešly po mnoha letech na jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru Mucholapka, jen těžko jsme rozdýchávaly, že některé prdelky vyprodukovaly vlastní prdelky… že některá ošklivá káčátka vyrostla do urostlých slečen sličných tvarů… že mnoho prdelek usedlo za psací stůl a slabikáře vyměnily za notebooky a jiné vymoženosti pro ulehčení vysokoškolského vzdělání. Titul. Titul. Titul, prej. Měly jsme hlad, ehm, spíš rodiče měli hlad a měli pocit, že my ho s nimi sdílíme, ačkoli jsme ho… nesdílily. Pochopila jsem, že písek času proudil skrz naskrz našimi prsty, které ho nemohly zastavit. I kdybychom se snažily zavřít závory, ucpat otvory, vytvořit hustá síta – klidně si čas tekl dál, sypal se a nebylo možné ho zachytit, zastavit, vrátit zpět – óóó, tak depresivní – nedívej se zpět! Co víc mě dokázalo vytočit než pohled zpět, který se proměnil v pohled teď, a pár vrásek objímající naše oční kontury mi napověděly, že zpět a teď nikdy nebyly kamarádi a nikdy se neměly moc v lásce. Ach, jak já nenávidím zpět a teď – odraz minulého v odrazu přítomného – přestaňte mě škrtit nebo se udusím – copak nevidíte, že se dusím??????
Usedla jsem na židli, která byla měkounká a objímala moje pozadí v hedbávné sukni. Zatímco jsem srkala nealkoholický nápoj jakožto slušná dívka, která neznala divoké večírky a světla reflektorů dopadajících na barevné kostky Dídžejovy košile, jsem si chovala jedno z prvních dětí, které spatřilo náš zničený svět před pár měsíci. Dítě - jehož oči skákaly jako korálky z jedné slečny k druhé na tom jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru Mucholapka - nevědělo, kdo jsme, co jsme, proč jsme, odkud jsme… jen my jsme znaly určitou historii, která byla proťatá ostrým mečem bezhlavého rytíře, který se řítil do hlubokých lesů, kam jsme ještě neměly přístup… lesy zarostlé hustým křovím, které pro nás rytíř zkosil, abychom mohly vyrazit na další cestu houštinami s trním i bez trní. Óóó, jak vzácné momenty historie skrývá, jak vzácné momenty nám bere, které bychom znovu chtěly prožít. Ale okamžik je pouze cenným pokladem nevyčíslitelné hodnoty, kterou si lidé nemohou koupit za peníze, ani prostitucí, nemohou si rozepnout výstřih hluboko k pupíku, aby oslnili a dostali, co by chtěli. Okamžik lze nakreslit, okamžik lze sepsat na papír, okamžik lze vyzpívat, zahrát, vyřezat. K okamžiku se lze vrátit pouze v určité podobě, kterou vytvoříme, okamžik, který zůstává v naší paměti, bývá nejčerstvější. Okamžiky jsem si pamatovala jako útržky krvavého pijáku, který vysál život a nechal jen vzpomínku vyrytou do svého chlupaťoučkého povrchu. Vsál do sebe výtok okamžiku a i při ždímání by už ani jedinou jeho kapičku neuronil. Nenávidím okamžik. Sssss. Ssss. Sss. Ss. Spálím tě i s tvými okamžiky!
Naše učitelka tam stála a z jasně modrých očí ji po tvářích stékaly kapičky štěstí? Kapičky okamžiků, které jsou zapomenuty v našich srdcích? Kapičky smutku z naší neschopnosti – z naší nemohoucnosti chytit okamžiky za pačesy? Kapičky kapaly a dopadaly na jedno jediné místo, na stejný čas, v baru Mucholapka. Nenávidím sssssssssssykot, který vydával temný stín našich těl bloudících po podlaze, sssssssssssykot našich hlasů, který se vesele smál, ačkoli naříkal. Já se nemohla radovat, já jsem mohla jen vzlykat a předstírat. Proč? Kam se podělo jaro, léto, podzim, zima – kam se podělo dětské hřiště s pohádkami o červených karkulkách a červených nosech – kam se poděla odřená kolena – kam se poděly první menstruační skvrny na kalhotkách a první polibek z úst nezkušeného? Kam se podělo … mládí naší paní učitelky, která tam stála a z jasně modrých očí ji po tvářích stékaly kapičky… čeho?
Byla nádherná, krásná, svěží, ale skonal ji smutek – smutek – a já to věděla, já to cítila, chtěla jsem servat bělostný stín naší minulosti a zkopat ho do chuchvalku prachu, fouknout a nikdy ho už nevidět. Roztrhala bych se na kusy, rozřezala bych se, servala bych si kůži, ustrouhala bych se na struhadle, rozemlela bych se v mlýnku na maso, jen abych ji ukázala, že historie je ještě mladá… že se naše květy teprve začaly rozevírat, že jsme otevřely nové deštníky času, že jsme zapustily nové kořeny - nepoznané, neohrabané, které se od této chvíle – od tohoto jednoho jediného místa, v tomto stejném času, v tom baru Mucholapka – začaly zapouštět do země a přeťaly žížaly vejpůl na cestě do samého středu. Do středu horkého jako želatinová cukrlátka hořící v plamenech rozžhavené plotny, kterou neobskakuje naše maminka, ale my samotné. My jsme se vydaly jednou provždy kupředu jako supící koně, a ona… ona jen pozorovala naše kroky z povzdálí, a část jejích kořenů jsme propletly do našich – zanechala v nás semena, která začala pouštět první samostatné květy… a proto asi brečela.
Bylo mi to líto, měla jsem smíšené pocity, ale nic se nezměnilo. Znala jsem pohyby všech těch lidí, které se shlukly na tom jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru Mucholapka. Znala jsem jejich hlasy, jejich vnitřní stimuly. Znala jsem je, jako jsem znala melodie Dády Patrasové. Miluji vás a nikdy nepřestanu, jste můj základ života a ona je jeho včelka. Až roztáhne křídla a vyletí vysoko nad zem, my se ohlédneme zpět a uvidíme, co ona viděla již dávno… jen jsou určitá tajemství, která si zjišťujeme sami. Samotinké na životní pouti bloudíme a pak pochopíme, proč brečela.
Seděly jsme kolem velkého stolu a divadelní představení započalo další akt, který se postupně sepsal do toho jednoho jediného kamžiku… a budoucnost ho dopíše – na jednom jediném místě, ve stejném čase, v baru Mucholapka ona už sedět nebude, ale my a naše ratolesti a strasti se ještě chvíli budeme smát…