Dar jako poděkování, dar jako úplatek

Krásná slova, že? Tato slova zazněla na 13.konferenci pro zdravotní sestřičky s příhodným názvem: „Jak pečovat o své duševní zdraví ve 21.Století. Seděla jsem v první řadě a horlivě jsem naslouchala, neboť to by mě opravdu zajímalo, jak pečovat v tomto století plném válek a ústrků a ekonomické krize k tomu o své duševní zdraví.
Jedna přednáška měla název „ Dar jako poděkování, dar jako úplatek“. Byla velice zajímavá a do dalšího života jsem si odnesla poznatek o důležitosti rituálních darů. Ale co jsou to vůbec rituální dary? Že by úplatky? Ale ne, rituální dary v sobě nesou kouzlo a to takové, že jsou bezúplatné. Podle Marcela Mausse je povinnost dar poskytnout, dar přijmout a následně dar oplatit. Zejména u lékaře, tam se nehovoří o úplatku, ale o daru, protože jdu vlastně na návštěvu. Na návštěvy chodím ráda, zvláště jdu-li k zubaři. Lékař mě vyslyší, sdělím mu své pocity beznaděje a bezmoci a následně mi pomůže v mých individuálních potřebách. Tak by to mělo být.
I vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla ještě mladá a pracovala jsem jako dětská sestřička – joj, to bývaly časy – a nošení rituálních darů bylo běžnou součástí českého zdravotnictví. A to proto, že ještě nebyli poplatky na všechno a všechno bylo všech. Jednou nám tam jedna paní přinesla i celý tác cukrářských výrobků, za což jsme jí byli neskonale vděčni.
Na návštěvu je vhodné přinést třeba květiny, ty vždycky potěší. A to byste nevěřili, jak moc potěší i třeba košík jahod čerstvě natrhaných. Paní doktorka se nejdříve zdráhala, protože nebyla na přednášce a tak nevěděla, že je to vlastně slušnost. Čas od času přinést rituální dar. Po mém vysvětlení tohoto pojmu pochopila a nedočkavě se vrhla na červené plody. I po mém upozornění, že nejsou myté a zalévané vodou z kanálu. A víte, co mi odpověděla? Že si prý posiluje imunitu! Ti doktoři!
Další paní doktorka se zatvářila mrzutě na moji přinesenou bonboniéru s tím, že úplatky nepřijímá. Ale paní doktorko, to není úplatek, to je rituální dar. To jsme se učili v rámci celoživotního vzdělávání pro sestřičky. Co mohla na to říct. Bonbošku si nakonec vzala a pak, při další návštěvě, dala mi za to andělíčka pro štěstí. Ta je tak hodná, ta moje paní doktorka….Andělíček na mě juká, protože ho mám na svém pracovním stole u počítače a zrovna mi říká: „ Ještě tam napiš, jak si ta hodná paní doktorka smutně povzdechla, že až bude mít přestávku, tak jí ta bonboška bude tak lákat, že jí sní hned celou na posezení….“ Ach, ti doktoři…..
A tak si tak myslím, že není na škodu, čas od času trošku osladit život naším lékařům. Oni nám to pak zase vrátí, třeba v podobě malého andělíčka nebo v podobě skutečného anděla, jenž zachránil život mému synovi a to při silném astmatickém záchvatu při šílené jízdě sanitkou.
A to je ta moje karma
„Děláš dobré věci a dobré věci se ti stanou“.