Zvrácenost, nenávist a láska

Bloudit místem umírání, ve snaze najít něco, co může být už dávno ztracené, je velmi vyčerpávající, zvláště, když nejste ve svých snahách nikým a nijak podpořen.
Brodila jsem se těmi bažinami již dlouho, a jediné, co mě provázelo, byla ozvěna zvuku jeho slov, těch, která použil, když se se mnou loučil: „myslel jsem, že tě miluju, ale v tom jsem se jen pletl, nenávidím tě!“
Ne, neřekl mi, zač mě nenávidí, stejně, jako mi nikdy před tím neřekl, že by mě mohl milovat. Kdyby to býval udělal, okamžitě bych mu pak prozradila, že i já miluji jeho, ale teď?
Co mám dělat?
Hledám ho, ale jestli ho vůbec najdu, nemám tušení, co mu mám říct.
„Tak teda miluješ mě, nebo mě nenávidíš?!“ zakřičím na celý ten les: Co mám sakra dělat?!“
A moje počínání má jen jedinou, velmi neútěšnou odezvu:
„Nenávist a láska mohou být jedno, zvlášť pokud člověk nenávidí fakt, že miluje, anebo, což je častější, miluje fakt, že nenávidí,“ chechtalo se jedno zrůdné, pokroucené stvoření, uprostřed toho hnisu a zániku tlejícího lesa: „Vy lidé jste vážně divná, zvrácená, a velice, velice vtipná stvoření,“ smálo se na celé kolo. Ani jsem nevěděla, že tu něco takového je.
„Ty nemáš ponětí, co říkáš,“ napomenula jsem ho, a dále se soustředila na své hledání.
„Že ne? I já kdysi nenáviděl svou lásku k ženě, jež ji neopětovala, tak moc, až jsem si oblíbil svou vlastní nenávist, živíc ji právě nejsilnější z všech lásek.“
„To zní hodně bolestivě,“ zkonstatovala jsem jeho zážitek.
„Bolestěvě?“povytáhla pokroucenost obočí, a pak se znovu rozchichotala: „Je to zvrácené.“
„Já jsem na tom podobně,“ přiznala jsem se mu: „Taky jsem milovala, ale než bych dala svou lásku patřičně najevo, tajila jsem ji, a tak jsem zapříčinila nenávist někoho, kdo podle všeho miloval mě.“
„Vážně?“ patvor několik málo milisekund smích potlačil, ale vzápětí se rozřechtal ještě intenzivněji, než předtím: „Tak potom jsi sama tou nejzvrácenější ze všech!“
„Mlč, to vím i bez tebe,“ zasyčela jsem: „Nevíš, jak můžu něco takového spravit?“
„Chceš napravovat lidskou nenávist zapříčiněnou vlastní lhostejností? Tak to jsi odvážná. No, můžeš to zkusit, alespoň uvidíme, kde má tvá bláhovost svých hranic.“
„Co mám dělat?!“ okřikla jsem ho stroze, protože už se zase zalykal svým smíchem.
„Cha, hledat a dokazovat, a že bude třeba pořádný důkaz, takový, který je úměrný oné napáchané škodě. Hodně štěstí, nenávist umí napáchat vážně véééélkou škodu,“ zahřímalo to skepticky: „Mění duše, a někdy, když je obzvlášť zvrácená, taky tělo a vzhled. A z úrodné krajiny tvoří pustiny, močály, pouště… země bez života.“
„Vidím, že o tom dost víš,“ zamračila jsem se.
„Tche, jak asi, podle tebe, vzniklo tohle místo? Jak myslíš, že jsem vznikl já?“ odfrkla si ta nechutnost, a mě teprv v tu chvíli došlo, jak je situace vážná.
Jak mohu vůbec najít, natož pak napravit, to, čím teď možná je?
Se skloněnou hlavou jsem odtud odešla.
Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že to, s čím jsem té noci takhle mluvila, byl zrovna právě on.