Hovory k sobě

Jednou v noci jsem měla zvláštní sen. Byla jsem tam jen já a moje dětské já. Seděly jsme naproti sobě a vzájemně si koukaly do očí, když v tom se to dítě naproti mě rozplakalo."Proč pláčeš?" zeptala jsem se.

"Protože až vyrostu, nechci být jako ty" zavzlykala."Proč ne? Budeš mít dlouhé vlasy a nebudeš nosit brýle" překvapeně jsem zvedla hlavu. Vždycky jsem si myslela, že kdybych měla možnost setkat se se sebu samotnou v dětských letech, líbila bych se mi a těšila se na to, až budu velká."Jsi zlá na lidi" řekla a sbalila si kolena pod bradu."Protože ti ublížili" odvětila jsem klidně."Podvádíš a nevážíš si ostatních" pokračovala."Protože oni si nás nevážili a také nás podváděli" vysvětlovala jsem. "Lžeš" "Protože pravda je příliš drahá v tomto světě. Až vyrosteš, všechno špatné, co se ti stalo a ještě stane, tě zocelí"

Malá na chvíli zvedla hlavu a pak jí jen zavrtěla. Smutně si povzdychla.

"Až vyrostu, nechci být jako ty" stála si za svým.

"Proč ne?"

"Jsi zlá na lidi, podvádíš, nevážíš si ostatních a lžeš" zopakovala.

"Protože nám to dělají ostatní" odpověděla jsem už trochu podrážděně.

"To nevadí, proč to děláš. Když to děláš také, jsi stejně špatná jako oni"