Bolest

Jako krev stékající po zdech, tak stékají moje slzy dolů po tváři. Každá kapka má už svůj daný směr, když se valí dolů. Ale proč? Proč tak těžce? Proč mě ničíš? Proč mi ubližuješ? Proč to musím být já? A proč ty?

A další slzy stéká dolů, stejně jako další kapka krve, která na bílém prostěradle udělá další nesmazatelnou skvrnu. Stejně takové jako jsou na zdi. Ale to nejsou jen obyčejné skvrny, je to mnohem víc. Jsou to symboly, které naznačují jak moc jsem tě milovala , jak moc jsem toužila být s tebou, každý den , každou noc, každou volnou chvíli . Moc mi chybíš, proto tu jsem, proto to dělám. Vůbec to nebolí, vím že je to hloupost, ale co jiného mám dělat? Stále jsem doma a už mě to opravdu nebaví. Bolí to pouze fyzicky, jsem úplně na dně a ty mě stále potápíš. Chci být s tebou, teď když tě tak potřebuji, když tě tak postrádám, ty tu nejsi. Jsi někde pryč, nevím kde, nevím s kým. Už to nejsou kapky, pouhé malé kapky jako na začátku, jsou to malé potůčky valící se dolů, malé potůčky stékající na zem.

Ta zeď se mi líbí. Ta červená je tak smysluplná barva. Vyjadřující všechny mé pocity. Dostává mě to, padám. Ležím tu, mezi tou červenou, a najednou se zdá vše nádherné! A vše tak jasné. Hned se mi ulevilo. Je mi lépe. Mnohem lépe. Konečně jsem tak šťastná! Cítím to. Miluji to.