Víťa a švestka

Ničeho v životě nelituji,

ačkoli má minulost

byla plná bolesti.

Nyní se mohu

ohlédnout a usmát se,

protože právě minulost

ze mě udělala člověka,

kterým jsem dnes.

Tento citát jsem si našla a opsala na konci tohoto dne, dne plného zázraků. Každý den v sobě skrývá nějaký zázrak a je jen na nás, zda ho objevíme.

Dnešní den byl naprosto úžasný, neboť je pátek a v pátek já nepracuji! Teda pracuji, ale doma, tam, kde je mi nejlíp. Chudák Kryštůfek, již dospívá a začíná protestovat proti obvyklým odběrům krve na hladinu Digoxinu. Celý jeho život ho obdivuji, co všechno si nechá líbit a jak statečně snášel všechny možné i nemožné procedury. Tomu říkám odvaha! Dnes poprvé se mu udělalo špatně při odběru jedné jediné zkumavky, asi si vzal příklad ze své starší sestry, ta se pro jistotu kácí již v čekárně.

Naší sestřičku obdivuji a to proto, že má nejenom ráda četbu knih, jak jsem nedávno zjistila, ale hlavně proto, jak bravurně zvládá odběry krve. To když byl Kryštůfek sotva tříměsíční holátko drobounký, naší paní doktorce se cosi nelíbilo a nařídila odběry krve. Koukala jsem jako blázen, jak hned napoprvé našla žilečku na ruce a s absolutním přehledem zvládla bez problémů jeho první odběr krve. To totiž není jen tak, napoprvé se hned tak strefit, o tom bych mohla psát romány, zvláště po zkušenostech v nemocnicích a z mé praxe coby dětské sestřičky. Panečku, to je ale umění!

I zeptala se mě, naše dětská sestřička, zdalipak Vám přiznali ten příspěvek na péči? Že ne? To se nesmíte divit, dneska to vzali pomalu každému, i lázně nám teď pořád vrací. Jo, lázně, tam nám bylo blaze! Celkem čtyřikrát jsme je navštívili a energii z nich čerpáme do dnů dnešních. A jak nám pomohli, to ani netušíte, co všechno se v lázních člověk naučí a jak tam jsou děti rády. A maminky ještě radši.

Nejenom můj synek vyžaduje péči lékařů, i moje starší dcerka se také dožaduje péče. Marně jí vysvětluji, že v takových parnech nemá nosit rifle, má svojí hlavu a už je jí 16 let, takže ví všechno nejlíp. To se pak nesmí divit, že má na noze pupínky, ani je nechtěla ukázat naší paní doktorce na kožním. Ta je stydlivá po mně. To se ale divila naše paní doktorka kožní, pamatuje si jí jako malou holčičku. To nám ta holčička vyrostla do krásy! I domluvila jí do duše – nos šaty, holka nešťastná! Moje řeč, šaty miluji, a protože jsem zrovna na sobě měla kalhoty a paní doktorka také, ihned jsem se napravila svojí chybu a běžela si koupit šatečky. Paní doktorka běžela za svými povinnostmi a koupi nových šatečků  zřejmě  nestihla. Na dveře si napsala, že dnes neordinuje a přesto nás vzala, i když nemusela. Čímž mě nesmírně potěšila a ze samé radosti jsem jí slíbila švestky. A to proto, že si myslím, že každý dobrý skutek by měl být po zásluze odměněn. A to ani netušíte, jaké báječné švestky rostou na mojí zahradě.

Říká se, že každý správný muž by měl postavit dům a zasadit strom. Můj zesnulý manžel sice dům nepostavil, ale koupil, ale švestky zasadil. Sice mám silnou alergii na vosí píchnutí a v mé lednice se ukrývá Epipen, to pro případ náhlé anafylaktické reakce, ale švestky sbírám. Sbírám je pro sebe a pro svoje kamarádky. Jak řekl můj přítel Standa – „ Ty švestky sbírej, když bude někdo doma“, paní doktorka se tomu smála a řekla „ Ten se Vás chce asi zbavit“. Ale kamarádky jsou kamarádky, a svoje děti je nepošlu sbírat, ještě by je píchla vosa. Aspoň roky minulé, letos chodím do práce a tak mě zastupuje moje dcera. Nestíhám. Ještě, že jí mám! Ta je to nejdůležitější, co mi Víťovi zbylo a navíc sbírá švestky, které sám zasadil. Já nemám nic jiného na práci, než je rozdávat lidem, o kterých si myslím, že si je zaslouží. To je takový můj koloběh života, bolestný, přesto pravdivý.

I paní doktorka měla mého manžela ve své evidenci. Pamatuji si, jak jsem tam tenkrát před deseti lety přišla v depresivní náladě a řekla „Manžela vyřaďte z kartotéky, zabil se na motorce“.

Byl hezký letní den a cestou zpátky domů jsme ve městě potkali mladé lidi, kteří dávali ostatním lidem podepsat petici. Měla dlouhý název, zapomněla jsem ho ještě cestou domů. Co jsem ale pochopila, že je to petice psaná kvůli tomu, aby mocipáni naší země uznávali všechny svoje příjmy a tím tak obohatili naší zemi. S chutí jsem jí podepsala a jsem zvědavá, jestli to k něčemu bude. Třeba pak bude i na příspěvky na děti.

Ale nesmím zapomenout na naší paní doktorku. Ta se mnou jela v té sanitce při astmatickém záchvatu mého syna. Byla jsem v šoku, neboť jsem krátce před tím prožila neskutečný strach a obavy, že můj syn přijde o život. Najednou se mu zavřela víčka, zešednul a bezvládně mi ležel v náručí. Bylo to hrozivě neskutečné a slovy se to nedá vypovědět. Kdo nezažije, nepochopí. A dnes jsem pochopila, proč jsem jí tak neskonale vděčná a budu vděčná až do konce svého života. To proto, že se ke mně chovala nesmírně lidsky a při té namáhavé práci, kterou měla se synem v sanitce, si ještě našla čas mě utěšovat. Jak se pak přiznala, v té sanitce měl Kryštůfek ještě jeden astmatický záchvat. Horší. Přesto měla čas…. Nedávno jsem viděla v televizi pořad, ve kterém si jedna paní stěžovala, že se k ní záchranáři nechovali hezky, ale ti se bránili, že to nemají v popisu práce, že na to nejsou body! Když na to nejsou body, tak přeci nebudou utěšovat někoho zadarmo. No, věřili byste tomu? To jsou dneska lidi, k nevíře.

A tak jsem ráda, že máme tak šikovnou sestřičku, se kterou si mohu povídat o knížkách a o dětech. Jsem ráda, že naše paní doktorka kožní si na nás dnes udělala čas, i když nemusela a mohla nás poslat domů. A naše paní doktorka – té jsem neskonale vděčná až na věky věků a švestky jí budu nosit každý rok, ještě okurky přihodím. Tak slibuji!

A nebýt Kristýnky, nemá mi kdo sbírat švestky pro lidi s dobrým srdcem. A nebýt Víti, nevyrostl by ten strom a nebyla by ani dcera sbírající plody, jenž sám zasadil. Nebyla by ani švestka ani Kristýnka. Víťo, dík...