ZASTAVENÍ

 

                                                        ZASTAVENÍ

 

 

Šel jsem po Václaváku, hukot aut, tramvají, šum ulice mi splývaly v jeden neměnný akord, který jsem si stěží uvědomoval. Ani nevím, na co jsem v těch chvílích myslel, prostě jsem někam pospíchal. Před očima se mi míhaly tváře kolemjdoucích, aniž jsem je vnímal, slévaly se v jednolitou hmotu, pestrobarevnost okolního světa byla krok za krokem stále táž, stejná, proto mě nic neupoutávalao ani neodrazovalo, bylo mi vše zkrátka lhostejné. A celý ten nesmyslný spěch byl lemován výkladními skříněmi, každá jiná, ale v celkovém vyznění stále táž obruba, rám, který je nutným doplňkem obrazu všednosti, každodennosti. Spěchal jsem a nevím ani proč, kam jsem vlastně šel, co jsem chtěl dohonit.

 

Náhle jsem však zjistil, že stojím. Něco mě zastavilo, něco, co mě upoutalo nebo snad zavolalo mé jméno nebo se mi postavilo do cesty... Zdálo se mi, že jsem si na něco vzpomněl, ale nedokázal jsem zachytit obsah myšlenky, vnuknutí, či co to vlastně bylo.

 

Chvíli jsem byl zmaten. Říkal jsem si v duchu, člověče proč tu stojíš, co jsi to vůbec chtěl, proč jsi se zastavil právě na tomto místě a ne o pár metrů dál nebo blíž. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Snad je blízko nějaký známý a teď se přede mnou schoval, dělá si ze mne legraci. Ale nikde nikdo povědomý nestál.

 

Tak proč jsem se ksakru zastavil? Ne, nemohu se chovat jako malé dítě. Přece jsem k tomu musel mít nějaký logický důvod. V prvé řadě musím najít nějaký záchytný bod, něco, odkud zcela zákonitě muselo vzejít podvědomé rozhodnutí zastavit se.

 

Jestliže jsem zůstal stát právě na tomto místě, musela být příčina někde tady, blízko mne. Kam jsem se v okamžiku zastavení díval? Před sebe, napravo, nalevo nebo jsem se snad otočil? Teď už si nevzpomenu. Nezbývá než vyzkoušet všechny možnosti.

 

Zadíval jsem se před sebe. Teda paní vy máte pěknou ránu. Ve vašem věku už si přece nemůžete hrát na osmnáctiletou dívenku. - A co vy pane? Proč jste tak zamyšlený? Máte problémy v práci nebo jste měl něco koupit a teď si nemůžete vzpomenout, co to přesně mělo být? Nebo vám odjela dcera na víkend s kamarádkami a vy jste si právě uvědomil, že to mohl být zrovna tak kamarád? - Hochu, tak s tebou bych si teď úlohu vyměnil. S touhle kočkou strávit aspoň jeden večer a mám úplně jiné starosti. - Dědo pozor! No vidíš a už jsi stejně šlápl do louže. Teď to od bábiny pěkně schytáš. Čistě vyprané kalhoty a ty si je zastříkáš blátem. A to už s tebou vydržela možná padesát let. - Jenomže tady není to, co hledám. Všechno je v pohybu, postavy se střídají jedna za druhou, tady se není čeho chytit.

 

Otočil jsem se doprava. Zajímavý výklad. Klobouky, košile, kravaty. No, zrovna tato by se mi hodila k té světlé košili. Ne, k tomu hnědému saku by ale nešla. Anebo tahleta? Ovšem tato je perfektní. Jenže to abych si ji koupil i s tou vystavenou košilí. Zítra se tu musím vrátit a promyslet si to. Teď na to vlastně není čas.

 

Otočil jsem se na druhou stranu a začal přejíždět očima celý obzor. Opět nic nového. Ačkoliv, když jsem trošku pozvedl hlavu, uviděl jsem něco zajímavého, čeho jsem si ještě nikdy nestačil všimnout. Vždyť ta souvislá řada domů neroste až do nebe. To je zvláštní, že jsem ještě nikdy nepostřehl, že každý dům je vlastně úplně jiný. No ano, právě jejich štíty jsou zajímavé, každý svým způsobem dotváří osobitost a jedinečnost toho kterého domu. To je vlastně ta pravá tečka za celkovou myšlenkou architekta. Tam dospěl k místu, kde mohl dokázat, že ten jeho styl je opravdu jen jeho, tady se podepsal plným jménem. Škoda, že ten podpis je tak vysoko, že jen málokdo si ho v tom spěchu přečte. Jenže já se tu rozhlížím taky poprvé, takže tady zase není to, co hledám.

 

Sjel jsem očima opět níž. Právě se zde míjely dvě tramvaje. Kolik se do takové přecpané elektriky vejde lidí? A každý člověk je jiný, každý se svými starostmi, každý cestuje jinam, zpravidla také z jiného důvodu, než ten druhý. Každého někdo čeká nebo aspoň něco. V tomto okamžiku se všichni vezou v jedné soupravě, právě teď, právě v těchto chvílích stojí vedle sebe lidé, kteří se už třeba nikdy v životě neuvidí. Anebo se spolu vídají téměř každý den. Nastupují často právě do této tramvaje, zdá se jim, že se už vlastně znají, jeden druhého by se chtěl zeptat: „Kamaráde, odkud sem přicházíš, čím jsi, proč se téměř pravidelně potkáváme na jednom ostrůvku?“ Ale ani jeden z nich nemá odvahu začít. Třeba se bojí, že ho ten druhý nepochopí, že mu to nebude příjemné, přece má svých starostí dost a nemá chuť se bavit s cizími lidmi. A jezdí spolu tak dlouho, dokud jeden z nich nezačne nastupovat do jiné tramvaje, na úplně jiném ostrůvku na druhém konci města. A pak se náhodou potkají třeba v obchoďáku a než si to stačí uvědomit, řekne jeden z nic „Ahoj“ a pak se kousne do rtů a druhý řekne radostně „Buď zdráv a odkud se vlastně známe? Já už vím, jezdili jsme stejnou tramvají a to je náhoda, ten svět je malý a čím člověče vlastně jsi, odkud jsi k té elektrice přicházel?“

 

Ale tramvaje se střídají, ta, která projela teď, tu zcela určitě ještě před chvílí nebyla, nakonec jsou všechny stejné, takže tady opět není to, co hledám.

 

Zbývá už jen poslední možnost. Otočit se směrem, odkud jsem přicházel. Ale co tady. To je stejný obrázek, jaký byl ten první. Pouze lidé, kterým jsem předtím mohl vidět do tváře, mi teď ukazují záda a opačně. Tak tady to taky nebude.

 

Otočil jsem se a udělal několik kroků. A opět jsem se musel zastavit a teď už jsem věděl, kam se mám podívat... Tenhle mladý stromek jsem už jednou viděl. Náhle jsem měl před očima rozevláté vlasy, mezi nimiž se můj pohled upíral právě k rozbíhajícím se větvím koruny tohoto stromku. A znovu jsem cítil na rtech tu slanou chuť. Poslední polibek. Nezlob se kočičko, ale já už jsem takový. Život pospíchá a já mu chci stačit. Tak mi prosímtě odpusť, ty stejně potřebuješ někoho úplně jiného, já nejsem ta romantická povaha, jak si snad myslíš.

 

Náhle už jsem neviděl ty štíhlé větve, jen jejich rozmazané siluety. Tak tady člověče nestůj, život hrozně pospíchá a každá minuta může být rozhodující. A naráz jsem si uvědomil, že běžím, naskakuji do zavírajících se dveří metra, vybíhám do ulice, stojím před starými oprýskanými dveřmi, mačkám zvonek a hrozně, nevyslovitelně a zoufale toužím po tom, aby mi přišla otevřít.

 

 

Praha, 1978 (?)