Andělíček

Věřila jsem, že existuje nadpozemský svět, kde lidé nosí bílé hábity a kouří z dýmek, co voní jahodami. Věřila jsem, že ti lidé mají zlaté polobotky a šperky, které zdobí jejich končetiny a vlasy. Domnívala jsem se, že pomocí křídel jsou schopní vznášet se na vzdušných obláčcích, jež je lehce šimrají do chodidel, jsou-li zrovna bosí. Pohrávala jsem si s andělíčkem můj strážníčkem, který mi ležel ve vitrínce, a pouze hanebně musím přiznat, že jeho vystrčené boubelaté bříško spíše sloužilo jako lapač prachu. Pohrávala jsem si s jeho keramickými vlásky a nechala ho klouzat mezi prsty. Nechápala jsem, proč jeho bělostné charisma prozářené zlatem mohlo být tak kruté k člověku, kterého jsem milovala. Vyplakala bych moře slz, pokud bych mohla mého milovaného posadit na loďku do ráje, kde by netrpěl. Zase by cítil lásku, prožíval štěstí a smál by se jako bezstarostné dítko v dřevěné kolíbce s vyřezaným květinovým vzorkem. Ale můj proutek umožňující kouzlit se zlomil pod silou slabé vůle, která byla mým prokletím. Čáry máry fuk, pohádkové klišé jsou v životních příbězích vyčerpané a nemají zde své místo. Nezbývalo mi, než jen sedět v houpacím křesle, přikrytá dekou s andělíčkem vznášejícím se v mé dlani. Venku se čertilo nebe a hrozivé mraky se tvarovaly do pekelných znamení, které se pod návalem slz v mých očích rozlévaly do nečitelných šmouh. Chtěla jsem, aby mi zazvonil telefon, ale věděla jsem, že to nehrozí. Můj telefon několik dní nezazvonil, protože jediná osoba, která se se mnou chtěla bavit dnem i nocí, procházet se mnou růžové sady a protančit se mnou plesové boty, byla ta tam… Tam, kde andělíčkové posedávají u šálků čaje a hrají karty nebo si jen tak ukusují bobule z hroznů a střílejí šípy do lidí, z kterých si dělají blázny. Odpoledne plynulo a mračna rozfoukával vítr, který přilákal ještě naposledy před setměním toho slunečního šaška, který vystřelil několik bodavých ran do létající vesmírné kuličky, kterou by hovnivál nerozkutálel. Zhoupla jsem se znovu a znovu na zaoblených dřevěných podstavcích mého křesla, až mi andělíček spadl na zem a rozbil se na několik větších kusů. Zadívala jsem se na boubelaté bříško, kterým teď procházela puklina a na jeho zničenou tvář. Zjizvenou tvář. Tvář beze jména, bez historie, bez citů. Jen keramická tvář … stejně tak jako jeho keramický hlas, který prořezával moje sluchové ústrojí. Před pár dny vytočil mé číslo:
„Mně fakt není dobře. Mám pocit, že jsem mrtvej. Mám pocit, že nežiju. Prostě, já s tím nedokážu už žít. Já chci normální život.“, slyšela jsem, jak vydechl. Ticho na druhé straně se dalo vysvětlit jedině tak, že tupě zíral před sebe a drbal se na stehnech a na čele. Mnul si vousy a trpce svíral rty.
„Já vím, ale co s tím mám dělat? Volal jsi doktorce?“, klesala jsem na mysli. Vždycky mě dokázal dostat na samotné dno. Expert na vyvolávání depresí, to byl přesně on.
„Volal, ale nemůže. Může mě vzít nejdřív až příští týden. Budu to muset vydržet.“
„Jo, to není dlouho. To vydržíš. To zvládneš. Uvidíš. Ale znáš linku bezpečí, zavolej tam, když ti bude nejhůř, pomů-„
„Vím to, ale volat tam nebudu. Nechci. Půjdu k tý doktorce.“
„Jasně, že jo. Jen si ti snažím pomoct, chápeš to?“, už mě zase začal vytáčet tím svým mlýnkem na maso, z kterého mlel ty samé fráze. A já z těch namletých frází vždy splácala stejné kulaté hrudky příliš moc osmažené, přeslazené. Blééé!
„Vím to, já to vím. Jsi moc hodná, ale s tímhle stejně nejde nic dělat. A už vůbec ne přes telefon. Nechápeš vůbec, co prožívám. Tohle je – „
„Víš co, nech toho. Nejsem vševěd, ale vím, že ti není dobře. Já nevím, co s tím mám dělat. Já jsem úplně bezmocná… … … já nevím, co s tím?“
„S tím se nedá nic dělat. Prostě skončím na psychárně. Zavřenej jako opice v kleci. Budu se tam dívat na televizi a slintat a kolíbat se. A třeba se z toho po pár měsících dostanu a budu moct fungovat i bez bryndáku. Tohle je šílený. Horší už to asi nebude… … co mě to potkalo. Proč zrovna mě? Horší to nemůže bejt. To už fakt nejde…“, zvyšoval hlas a afektovaně ječel do sluchátka.
„Hele, přestaň. Já už nemůžu. Třeba se ti to nerozjede. Třeba budeš úplně v pohodě. Možná jen je to tím, že ti onemocněla ta máma a ty ses o ní musel tolik starat. Přitom máš sám se sebou co dělat. Vím, že ti není dobře. Vím, že se nedokážeš soustředit. Ale nedokážu ti pomoct. Mám z tebe akorát deprese. Nechci už, abys mi volal – „
„Ne, počkej. Promiň. Ale já tě hrozně rád slyším. Hrozně rád si s tebou povídám. Vím, že to na tebe působí špatně. Ale zkus mě pochopit. Já za to nemůžu. Nedělám to schválně. Ovládá mě to. Nemůžu to nějak ovládat já. Nemůžu si říct: Tak a budu normální. Mám furt pocit, že se kolem mě dějou divný věci, který neumím vysvětlit… …“
„Jo? Třeba?“, začínala jsem být naštvaná.
„Nevím. Tak prostě.“
„Cože? Můžeš mi na to odpovědět?“, skoro jsem křičela, ale držela jsem se dobře!
„Ježiš, já nevím. Prostě se mi zdá, že jde okolo holka tady v kanclu a kouká na mě. Tak se na ní dívám taky, jak nese kafe. A mám pocit, že mi chce něco říct. Že mi to i říká, ale očima. Myslel jsem, že funguje nějaká nadpozemská síla mezi náma, že se do ní vtělil anděl a chtěl mi skrz ní něco říct. Myslel jsem si, že mám jít za ní na záchod, že mi tam to kafe dá, že si ho tam vypijem. A že mi tam řekne vzkaz od anděla. Normálně jsem si to myslel. Ale nešel jsem na ten záchod, protože jsem si říkal, že tak to asi nebude. Došlo mi pak, že šla ke svýmu stolu. Že mi nic neřekla. Že se na mě podívala, protože šla kolem mě. Že v tom vlastně nic jinýho nebylo… než jen, že šla s kafem ke svýmu stolu. A takhle, víš. Takhle já myslím. Je to šílený. Nevím, co je a co není realita, co se mi zdá a co se děje fakt, vopravdu, skutečně.“
„Hm. To je super, fakt.“, a po pár dalších minutách ticha a vzdechů do prázdna jsme se domluvili, že mi zavolá zase jindy. A zavolal o pár hodin později a vše se opakovalo. Do ucha mi plynula vřava otřepaných vět ohlodaných žralokem. Visely z nich cáry masa a kapky krve dopadaly na čerstvě vypraný bílý koberec. „Víš, někdy mám pocit, že už je mi dobře, ale za pět minut už zase nevím, co je realita…“ – ááááááááááááá!!!!
V rozmezí několika měsíců jsem u něho zažila výpady nálad, které byly nepředvídatelné. Někdy vypadly směrem vpřed, jindy stranou, pak zase vzad. Když jeho nálada vystřelila vzhůru mezi orlí pera a sokolí zobáky, kde se společně dychtivě pral o potravu, a bavilo ho prát se se životem, měla jsem pocit, že jsme zachráněni. Když ale v rámci pár minut střemhlavě slétl do mořských hlubin, kde se proměnil v tuleně v kosatčím zajetí, měla jsem pocit, že není úniku. Kosatky se proměnily v mořské příšery, jež neznaly slitování. Vysály z něho myšlenky čisté jako holubí péra a jeho duševní schránku zdeformovaly do nepopsatelných forem. Kdybych se tak mohla proměnit v ohnivou kouli, která by vysušila moře a spálila kosatky na prach. Kdybych ho tak mohla přenést ohnivými paprsky na zemský povrch a pohladit jeho tvář. Kdybych tak mohla uvést jeho duši do klidu. Znát lék na jeho úskalí a zničit kyseliny v jeho mozku, které ho ničí a rozpouští v tekoucí lávu. Udělala bych cokoli, kdyby to jen bylo v mých silách. Ale i keramický andělíček se může rozbít a ztlouci ho dohromady nebude snadné.
Myslela jsem na mé milované stvoření neustále. Houpala jsem se v křesle a přemýšlela, jestli ho ještě někdy uvidím. Letní radovánky se blížily ke svému konci a sluneční paprsky zeslábly, ačkoli se pořád snažily flirtovat s pozemskými stvořeními. Telefon polehával bez zvuků na pokrývce mé postele a andělíček ležel rozbitý na koberci z modrých vláken. Ještě nebyl čas slepit ho. Ještě nebyl čas zvednout se a pohrát si s klávesnicí na telefonu, abych ho prozvonila a po dlouhé odmlce uslyšela jeho… naříkání. Nemluvili jsme spolu jen týden. Týden byl ale utrpením, protože jsem se každý den probouzela do pusté mlhy, ve které jsem nerozeznala, jak se mu daří. Přes den jsem měla pocit, že slyším melodii té proklaté malé nesmyslné elektrické krabičky, která ale bez zablikání tiše ležela tam, kde byla předtím položena. Pokaždé jsem telefon zvedla, abychom ho zase položila. Pokaždé jsem se zadívala na mrtvý display, které zdobily loďky v chorvatském přístavu se zabořenými kotvami v kamínkách utopených na dně moře. Nutkání cukalo v mých prstech, které otevřely zprávu, kterou začaly psát, ale nikdy nedokončily. ´Nebuď hloupá´ nebo ´nebuď trapná´mi znělo v hlavě a zchladilo cukání v prstech a umrtvilo myšlenky na pouhých pár vteřin. Moje sebeovládání, které v citových záležitostech vždy selhávalo, začalo vítězit.
Jenže večer se nemilosrdně plížil ruku v ruce s podzimními chmurkami do pokojů a večerní atmosféra mě ovládala… skličovala… zvedla mě z křesla a bez přemýšlení mě nechala dotknout se té malé proklaté vymoženosti 21. století. Přišla řada na zprávu, kterou jsem s velkým litováním psala s tím, že ji neodešlu. Připravila jsem několik verzí. Každá z nich měla působit chladně, odměřeně, nezainteresovaně. Vybrala jsem jednu, kterou jsem několikrát projela očima. Zatímco prst byl připraven na prostředním malinkatém neškodném tlačítku – odeslat, mysl byla připravená na imaginární spoušti – smazat, zničit, nikdy neodeslat. Nebuď hloupá a pitomá… Bla bla, ššš! Buď potichu! Neruš mě…
„Ahoj. Jak se máš? Doufám, že je ti dobře a užíváš večera. Dobrou noc.“
Odeslané. Doručené. Nezvratné. Nevratné. Do háje.
Odeslala jsem s-m-s-ku člověku, kterého jsem milovala, a kterého jsem nemohla vystát, a kterého jsem se chtěla zbavit nadobro, ale který se houpal na mém vlasovém vlákně z posledních sil a já ho nesetřásla. Já ho nechala viset a občas jsem mu pomohla vystoupat výš a občas jsem ho malinko potřísnila olejovým mazem, aby klesl níž. Ale nikdy jsem ho nenechala pustit se a spadnout do těch proklatých mořských tlam navěky věků.
Čas ubíhal. Telefon jsem odhodila na postel a předstírala, že se nic nestalo.
„Byl to jen týden, to si ještě nemohl užít s jinou holkou. Ale ledacos se dá prožít za jeden týden… Často chodí na večírky, ale třeba je opravdu v nemocnici… Kdo ví, kde je mu konec? Možná jsem ho neměla rušit takhle večer. Možná už spí, ale to je ještě brzo, nebo ne? Jsem nemožná, fakt. Věděla jsem, že mu nemám psát, ale stejně mu napíšu. Proč to dělám? Proč?“
Čas ubíhal. Houpala jsem se v pravidelných rytmických zhoupnutích, trochu křečovitě, trochu rychleji než v předešlé půlhodině. Na telefon jsem se nepodívala.
„No, tak to máš za to. Jednou jsi řekla, že to tak bude, že si nebudete psát, že si nebudete volat. Byla jsi protivná. Řveš na něj a stejně mu zase píšeš. Proč to děláš? A teď chceš zprávu? Radši si pusť hudbu a zapomeň na to. Je čas jít spát. Radši půjdu spát. Vypnu si telefon a budu předstírat, že se nic nestalo.“
Vypnula jsem telefon. Chvíli jsem ještě poslouchala hudbu, která mě spolu s křeslem ukonejšila do lahodného spánku. Za půl hodiny jsem sebou cukla a chňapla po telefonu, který jsem v mžiku oživila pomocí osobního hesla… abych nedostala žádnou zprávu… pět minut. Nic. Deset minut. Ticho. Vypnula jsem ten přístroj, odhodila ho na stůl a spala jsem až do ranní mlhy klouzající po oknech.
Ráno jsem nedostala žádnou zprávu. Když už se přehoupl celý den a telefon neprokazoval známky života, rozhodla jsem se, že napíšu ještě jednu zprávu. Omluvnou? Pobízející k odpovědi? Vtíravou? Neměla bych se na to vykašlat? Měla, ale…
„Promiň mi to… vím, že jsme řekli, že si nebudeme psát a volat. Jen jsem měla strach, jestli jsi v pořádku. Jen chci vědět, že jsi v pohodě. Nezlob se, už nebudu otravovat.“
Odeslané. Výpis o doručení.
Odpověď mi přišla až večer.
„Jsem v nemocnici. Nenapsal jsem, protože jsem na to zapomněl. Nezlobím se, jsem rád, že jsi napsala. Můžeš za mnou přijít na návštěvu, když budeš chtít. Ale asi to není dobrý nápad.“
Bylo mi ouzko. Jen tak lze popsat stav, který jsem prožívala.
Ouzko.
„Aha, to je hrozný. Co ti je? Je to hodně zlý? Raději tě nechám v klidu. Asi nestojíš tak moc o mojí přítomnost. Pořád se hádáme a tak.“
„Byl bych rád, kdybys přišla. Ale jak chceš. Nenutím tě. Jsem úplně mimo. Asi bude lepší, když chodit nebudeš a až mi bude líp, sejdeme se.“
„Dobře, tak mi aspoň napiš občas.. A dej mi vědět, kdy tě pustí.“
„Dám ti vědět. Zatím neví, co to je. Ale asi psychóza.“
„To je hrozný :( Snad budeš brzo v pořádku. Drž se a ozvi se, ještě ti napíšu.“
„Děkuju, je to hrozný tady. Zavolám ti někdy. Měj se…“
Moc jsme si nevolali, moc jsme nekomunikovali. Nechyběl mi. Ulevilo se mi. Věděla jsem, že je v nemocnici, že se o něj starají. Věděla jsem, že se nemusím bát, že by se mu mohlo něco zlého přihodit. Že by si třeba ublížil a tak.
Celá epizoda se opakovala mnohokrát v průběhu několika let. Pár roků byl v pořádku, zdravý. Nakonec jsme se nemohli už ani cítit. Nebo spíš já jeho. Pak se ocitl v nemocnici. Útlum. Znovu-setkání následovalo znovu-odloučení. Zobrazit tak na křivce náš vztah, byla by to krásná vlnkovaná čárka – nahoru a dolů - ale i elipsa, začarovaný kruh.
Vysávali jsme brčkem z našeho soudku poslední kapičky vína, které už nezpůsobovalo opojení, otupění, omámení…ale zanechávalo nás střízlivé. A čas, osud, život, okolnosti a tak… jak to chodí… nás zanesl od sebe. Daleko od sebe.