SKVRNY

 

                                                                 SKVRNY

 

 

Jana mi ráno zavolala, že odpoledne nemůže přijít. Onemocněla babička a ona ji musí s rodiči navštívit. Budiž, stát se to může a rozhodně jí v tom nebudu bránit. Ani by to nebylo ode mne hezké.

 

„Tak zítra po přednáškách."

 

“Jistě broučku, však to jeden den beze mne vydržíš.“

 

Vydržím, vydržím, říkal jsem si. To se ví, že vydržím, z okna kvůli tomu skákat nebudu. Jenomže co teď s volným časem? Studium jsem zavrhl okamžitě. To by nebyla ta pravá náhrada za původně plánovaný program. Á, už to mám. Vždyť jsem už nebyl na fotbale, ani nepamatuju. Tak dnes se jde na fotbal.

 

Zápas začínal ve čtyři, patnáct minut po třetí jsem utíkal na tramvaj. Doběhl jsem na ostrůvek, zrovna mi jedna ujela před nosem. No, ještě to stihnu. Ale další tramvaj ne a ne se objevit. Ostrůvek se zaplňoval lidmi, už tu nebylo skoro k hnutí. Tak jestli se do té elektriky ještě vejdu, budu moci hovořit o štěstí.

 

Konečně je tady. Jenže beznadějně přecpaná. A dveře jsou kousek dál, tak je po fotbale. Přede mnou ještě takový chlapík, pěkná vazba, ten když tam vleze, tak už se tam nevměstná ani myš. Ale co to? Svalnatý chlapík zadržel levačkou několik lidí deroucích se do vozu, pravou vykroužil oblouk směrem k otevřeným dveřím a povídá: „Prosím, mladý pane, vy jste tady stál první.“

 

Zrudl jsem až ke kořínkům vlasů: „Ale to nejde, co tomu řeknou lidi?“

 

„Co by měli říkat?. Přišli po vás? Přišli. Tak rychle nastup nebo tě tam mám vtáhnout násilím?“, začal mi tykat. Hbitě jsem vběhl dovnitř, silák za mnou a dveře se zavřely. Kupodivu se mi zdálo, že tváře venku za sklem nejsou ani tak moc rozčilené. Chtěl jsem neznámému poděkovat, ale to už se prodral o kus dál a pomáhal jedné starší paní dostat se na uvolněné místo, ze kterého se ochotně snažil přes hradbu těl vysoukat asi dvacetiletý mladík. Trošku se mi to přestávalo líbit. Začínal jsem tušit, že tady něco nehraje, ale možná, že je to jenom náhoda. Stát se to koneckonců může.

 

V pokladnách jsem rychle koupil lístek a honem na tribunu k stání. Nejdřív jsem obhlídl, kde je trošku volno, a prodral se na vyšší stupně. Překvapeně jsem zjistil, že mi přitom lidé dělají místo, takže jsem prošel velmi snadno. Začal jsem se udiveně prohlížet, jestli snad nejsem umazaný a nepůsobím tak odpudivě, že přede mnou raději ostatní ustupují. Ale zdálo se, že se o ničem takovém nedá mluvit.

 

Byl jsem tak zmatený, že jsem se postavil mezi fanoušky hostujícího týmu. To jsem zjistil až po chvíli, kdy se mě jeden z nich zeptal: „Tak co kamaráde, jak to tipuješ?“

 

„Že se ptáš. Však to těm srabům nandáme, že se budou divit.“

 

„No, tak bys mluvit neměl. Vždyť je to jenom hra, ne?“, odpověděl mi mladík s laskavým úsměvem. Až teď jsem si všiml, že má v rukou vlajku našich soupeřů. Kolena se mi podlomila. Kdyby mě obdařil nějakou šťavnatou nadávkou, asi bych se cítil líp. Ale v té laskavosti bude nějaký úskok, nastražená past. Raději jsem se rychle vytratil a zařadil mezi fanoušky našeho týmu.

 

To už na plochu vbíhali hosté. Vrazil jsem do úst dva prsty a mocně zahvízdal. Jenže co to? Ostatní diváci začali tleskat a přitom se po mně ohlíželi, jako bych spadl z višně. To se mi snad jenom zdá. Myslel jsem si, že jdu na fotbal, a ono to začíná jako divadelní představení. A když na trávník vběhli naši miláčkové a soupeřovi fandové jim taky zatleskali, začal jsem se štípat do stehen, jestli to snad není sen. A nebyl.

 

Zápas byl zahájen. Naši útočili, byli skoro pořád na polovině soupeře, ale hostující obrana byla perfektní. Přes šestnáctku jsme se nedostali. Začala mi docházet trpělivost a z úst se mi vydralo hromové: „Bijte je!“ Při tom „je“ se mi ale hlas zlomil, to když mi sklesla čelist, neboť pár lidí se na mě opovržlivě podívalo a skupina kolem mne začala skandovat „Do toho!“.

 

Po čtvrthodině hry se konečně náš nejlepší útočník Béďa dostal do šance, už už chtěl vystřelit, avšak vtom mu obětavý obránce míč na poslední chvíli vypíchl a Béďa, jak mohutně kopl do prázdného prostoru, uklouzl a natáhl se na trávník.

 

Z plic mi vyjelo silné „Ffffůůů...“, znělo to jako uragán. Pochopitelně jsem chtěl původně vykřiknout „fůůůj“, ale zlé pohledy ostatních fandů mě zmrazily. Béďa už mezitím hbitě vstával a mával na rozhodčího, že se opravdu nic nestalo. Polohlasně, spíše jenom pro sebe, jsem zašeptal „pitomče...“, ale to už skupinka kolem mne odměňovala Béďu potleskem. No, co vám budu povídat. Takhle uběhl celý poločas, já byl otrávený, nemohl jsem si ani pořádně provětrat plíce.

 

To chce spláchnout pivem. Zrovna kousek ode mne procházel prodavač s košíkem piv. Ale jedno mizelo po druhém a já jsem se s obrovskou závistí díval, jak si pro to poslední sahá můj soused. Polkl jsem na sucho a vyhlížel, jestli se někde neobjeví další kelímky s bílou pěnou nahoře. Vtom ale můj soused natáhl ke mně ruku s tím posledním pohárkem, na kterém se tak svůdně zachvívala heboučká pěna, a povídá: „Mladý muži, vemte si to pivo, já ho stejně nepiju. Jenom jsem viděl, že máte obrovskou žízeň, tak jsem vám ho vzal, aby vám ho někdo nevyfouk.“ Polkl jsem znovu a honem sahal do kapsy pro drobné, aby si to můj dobrodinec náhodou nerozmyslel.

 

„To je dobrý, když tak mi koupíte limonádu, jestli půjdou s nějakou kolem. Anebo mi to oplatíte jinak, až se někdy zase potkáme.“

 

„No..., tak když jinak nedáte. Moc vám děkuju...“, poslední slabiky už se nořily do nádherně vychlazeného moku. Trošku mi to zvedlo náladu a netrpělivě jsem čekal na druhý poločas. Teď už se mi to líbilo trochu víc, dokonce jsem měl někdy chuť zatleskat i soupeřově protiakci, ale včas jsem se stačil vždycky zabrzdit. Dost na tom, že nepískám.

 

Náhle obloha začala tmavnout a zdálo se, že se každou chvíli spustí déšť. No nazdar, a já jsem si nevzal deštník. A už je to tady. Kap, kap a za chvíli to bubnuje jako o závod. Pěkný slejvák. Ovšem co to? Ty obrovské kapky se mi rozplácnou vždycky nad hlavou a já jsem úplně suchý. Nejistě jsem se podíval nahoru, pak jsem sjel očima po rukojeti deštníku a nakonec se dívám na mladíka, který ho nade mnou drží a tváří se, jako by se nechumelilo. Nakonec se ještě ke mně otočil a povídá: „Pojď kamaráde trošku blíž, ať ti neteče voda na rukáv.“

 

Páni, já jsem se snad ocitl v pohádce. Kdyby mi s tím deštníkem tancoval před obličejem, div že bych nepřišel o oči, to by mě z míry nevyvedlo, ale tohle? Naštěstí to byla jenom přeháňka, takže jsem se po chvíli z toho úleku vzpamatoval a nechal se zase unášet strhujícím průběhem zápasu.

 

Vedli jsme 1:0 a zdálo se, že dva bodíky máme v kapse. Utkání se chýlilo ke konci, běžela už poslední minuta a náhle jeden ze soupeřových hráčů vypálil dělovku asi z pětadvaceti metrů, náš brankář si stačil ještě na míč sáhnout, ten změnil trošku směr, narazil do tyče a odtud se smekl do sítě.

 

Vjel do mne vztek a už jsem měl na jazyku tisíc a jedno hanlivé přirovnání na to nemehlo. Ale kolem mne se rozhostilo hrobové ticho. Všechny okolo ta nešťastná branka na chvíli zmrazila a pak se odněkud ozvalo: „Ale stejně je to pašák. Jiný by si na ten míč ani nesáh. A kdyby nebyl kluzký, dopadlo by to možná jinak.“ A ostatní mu souhlasně přizvukovali.

 

Po chvíli rozhodčí zápas odpískal a odcházející mužstva doprovázel do šaten potlesk celého stadionu. Znechuceně jsem mávl rukou a vydal se domů.

 

Na refýži jsem nervózně čekal na tramvaj, když mě někdo zatahal za rukáv. Naštvaně jsem se otočil a přede mnou stál malý klučina, podával mi desetikorunu a soukal ze sebe udýchaně: „Pane, za stadionem vám vypadla desetikačka a vy jste se mi mezi těma lidma pořád ztrácel, takže jsem vás chytil až tady.“

 

Tak mně asi opravdu přeskočilo. Sáhl jsem do kapsy své bundy a mezi drobnými opravdu chyběla bankovka, kterou jsem si tam po koupi vstupenky zasunul. Z vděčniosti jsem vytáhl kovovou minci a strčil ji chlapci do ruky se slovy: „Kup si za to nanunka a děkuju ti!“

 

Domů jsem přijel jako omámený. Ze strachu, že na mě jde nějaká nemoc, jsem si uvařil horký čaj, vytáhl z železných zásob láhev slivovice od dědy z Moravy a spálil jsem všechny potenciální bacily, které na mě ten den mohly útočit.

 

Ráno jsem se protáhl a jen matně si začal vybavovat ten včerejší podivný den. Na poslední chvíli jsem vystartoval k autobusu, kterým bych ještě mohl přijet včas na přednášku. Akorát jsem dobíhal ke dveřím, když se otevíraly. Všiml jsem si, že se k nim zároveň belhá nějaká paní při těle. Chtěl jsem jí udělat místo, ale než jsem stačil uhnout, dloubla mě rukojetí deštníku bolestivě do žeber, rychle vyběhla po schůdkách, několika skoky se octla na volném sedadle a brblala něco o zkažené mládeži. Lidé se po mně otáčeli jako po posledním vyvrheli společnosti a jeden tlustý pán začal kázat něco o tom, jak za jeho časů byla mládež slušná a pracovitá. V té chvíli mě na jazyku svrběla otázka, jak je to s tou jeho pracovitostí teď, ale náhle jsem si uvědomil, že začíná den jako každý jiný. A tak to má být. Když jsem vystupoval, poděkoval jsem mu a stačil jsem jen zahlédnout, že je z toho stejně zmatený, jako já včera.

 

Během dne mi pak někdo propálil v tlačenici sako, v obchodě mě polila prodavačka mlékem z protrženého pytlíku a ještě mi vynadala, že se neuhnu, řidič, který mě málem srazil na vyznačeném přechodu, mě nazval slepým oslem a ještě něčím, co nemůžu opakovat, a v květinářství mi zabouchli dveře před nosem deset minut před zavírací dobou.

 

Takže jsem šel na rande s propáleným sakem, zamaštěnými kalhotami a bez květin, přesto však spokojený, že jsem tu včerejší nemoc asi definitivně zažehnal.

 

Jana se při pohledu na mě zhrozila. Musel jsem jí vysvětlit, co se všechno seběhlo, přičemž to nejlepší jsem si nechal nakonec: „A to ještě nic není proti tomu, co se mi stalo včera. Já ti měl snad halucinace, či co.“ A povyprávěl jsem jí pěkně po pořádku celý včerejšek. Čekal jsem, co to s ní udělá.

 

A ona nic. Jenom s naprostou samozřejmostí podotkla: „Ty jsi nečetl dnešní noviny? Tam přece píšou, že včera byly nějaké skvrny na Slunci, a to se pak prý citlivější jedinci můžou chovat úplně jinak.“

 

A dala mi ohromnou pusu.

 

Praha, 1978 (?)