Štědrý den

Jak jsem prožila Štědrý den
(povídka)

„Táhni ty couro, a už se nevracej!“ Irena s malou Kristýnkou v náručí se zapotácela. „Říkám táhni!“ zařval Marcel a prudce do ní strčil. Irena padala pozadu ze schodů a před očima jí projížděl život s Marcelem. Seznámení v baru. Ukázkový pár. Svatba. Prostitutky. Narození Kristýnky. Drogy. Rány. A teď ji vyhodí na Štědrý den na ulici. Irena dopadla. Hlavou se udeřila o schod a upadla do bezvědomí, ale Kristýnku uchránila.
Hodiny ubíhaly. Lidé chodili okolo, ale jakoby nevnímali křik dítěte v bezvládné náruči ženského těla. Proč jim bylo zatěžko ohnout hřbet zvednout sluchátko mobilu k uchu? Některým bylo cizí neštěstí ukradené, jiní spěchali svým životem a nevnímali okolí a ti, co chtěli pomoci, zase znali Marcela a báli se ho.
Starý domovník Lásek to už nemohl vydržet. „Přece ji tu nenechám ležet jako kus hadru,“ říkal si, „a co teprv chudák malá. Na Štědrý den je to zvěrství.“ Do kapsy strčil krabičku náplastí a vykoukl ze dveří. Nalevo nic, napravo nic. Opatrně došel k Ireně a znovu se rozhlédl. Vzal dítě do náruče. To jako zázrakem přestávalo plakat. Konejšil ho a naklonil se nad ženu. „Irenko, vstávejte.“ Jemně ji propleskl. Nic. „No tak, malá vás potřebuje.“
Ireně v hlavě všechno hučelo. Z dálky slyšela větu: „No tak, malá vás potřebuje.“ Panebože, Kristýnka! To Irenu přivedlo k vědomí. Pokusila se otevřít oči. V pravém spánku ucítila bodavou bolest. „Konečně jste se probrala. Ukažte zalepím vám tu ránu.“ Snažila se přebrat smysl věty. A čí je vůbec ten hlas? To není Marcel... V tom jí vše došlo. Vzpomněla si na ranní hádku. Marcel slíbil, že přestane s fetem a udělají Kristýnce krásný Štědrý den. Potom odešel koupit stromek. Vrátil se ale bez něj a navíc sjetý. Zamknul Irenu v koupelně a začal tam do ní kopat a obviňovat ji ze všeho možného. Potom ji i s malou dokopal ke dveřím a strčil...
„Děkuju vám,“ řekla Irena s velkou náplastí na spánku. „Měla byste zajít na policii. Vyhodit ženu i s děckem na ulici. A zvlášť dnes.“ Domovník chtěl ještě něco dodat, ale přerušil ho ostrý hlas: „Hej, dědku, co tam děláš?!“ Oba se otočili za hlasem a spatřili zfetovaného Marcela. „Nate a utečte.“ Lásek podal Ireně pětistovku. Ta ji s vděkem v očích schovala do kapsy, popadla dítě a začala utíkat.
„Dobrý den. Já bych chtěla nahlásit... já...“ Policista znuděně zvedl hlavu od papírů. „Tak se vymáčkněte, ženská. Nemám na vás celej den.“ Irena pohlédla do ironické policistovy tváře - a utekla. Neslyšela sprosté nadávky a nevnímala ani bolest. Zastavila se až na nábřeží Vltavy, kde usedla na lavičku. „Já nemohla, Kristýnko. Oni by mi určitě nepomohli. Já, ne my potřebujeme hlavně pochopení. Ten policajt by napsal jen protokol a nic. Jenže co si teď počneme?“ Ireně rozrušením pulzovalo ve zraněném spánku. Její pohled spočinul na hladině řeky. V jejím zoufalství ze zrodil zoufalý nápad. Pomalu vstala a udělala krok. „Já vím. Ale co jiného? Nic a nikoho už nemáme. Než žít celý život ve strachu a bolesti...“ Irena nakročila...
Mlha. Všude jen mlha. Ne! Ty barvy ne! Rvou mi oči. Kde to jsem? V nebi nebo v pekle? „Irenko, vzbuď se. Teď už bude všechno dobrý.“ Ach ne. Zase hlas ve tmě. Já nechci! Nechci všechno prožít znovu!
Irena otevřela oči a hleděla do zprvu neznámé tváře. „Ty jsi anděl?“ vydechla. Anděl se rozesmál. Teprve teď v něm poznala Miloše. Přítele z doby před tím vším. I potom co jí Marcel zakázal vycházet z bytu se párkrát viděli. Jenže Marcel na to přišel... „Miloši, kde to jsem? A kde je moje malá?“ Miloš konejšivým hlasem začal vše vysvětlovat: „Našel jsem tě na břehu Vltavy. Nejspíš jsi omdlela. Kristýnka ležela vedle tebe. Vzal jsem vás do nemocnice, kde vás ošetřili. Teď jsi u mě doma. Malá je tu taky. Pojď, něco ti ukážu.“ Vzal Irenu za ruku a vedl ji do vedlejšího pokoje. Tam na zemi seděla Kristýnka, v ruce novou panenku a vedle ní krásný vánoční stromek s ještě několika nerozbalenými dárky. Irena se slzami v očích pohlédla na Miloše. Ten jí políbil do vlasů a zašeptal: „Všechno už je dobré.“ Pak se vzali za ruce a společně pozorovali malou Kristýnku.