Bláznova ukolíbavka

Už zase, pomyslel si blázen. Reagoval na ostrý světlo rtuťovejch výbojek za plexisklem, přivrtanym na stropě. Očima mžoural jako krtek, s očima plnýma písku, kterej i bez toho vidí mizerně.
„Nepříjemný, co?“ řek značně veselej bláznův spolubydlící a usrknul kakaa z upoužívanýho ešusu. Asi zrovna dojedl rohlík od snídaně. Mezi chlorově bílejma rtama se mu totiž něco převalovalo.
„Ty už jsi byl v kuchyni?“
„Ne, normálně v jídelně. Prošvihnul si snídani, blázne.“
Slova doprovodilo posměšný usmání. Blázen okamžitě zbrunátněl, jeho spánky, ještě otlačený od zmuchlanýho starýho polštáře, nabobtnaly a žíly v nich se připravovaly k explozi.
„Ty blázne, proč jsi mě neprobudil?! …“
Z pusy mu pršelo a do pusy si neviděl. Hlasivky mu pod tíhou všeho zlýho, co nima procházelo, zahořely. Bláznův spolubydlící spustil koutky a uvědomil si svojí hloupost. Smích ho hned přešel. Rychle položil ešus a jediným krokem se dostal k zuřícímu bláznovi. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat, ale věděl, že záchvat zase přijde.

Už zase, pomyslel si blázen. Reagoval na ostrý světlo rtuťovejch výbojek za plexisklem, přivrtanym na stropě.
„Už jsi v pohodě?“
Blázen sotva rozlepil víčka, aby se vůbec podíval, kdo na něj mluví.
„Cooo… co se stalo?“ Hlava mu třeštila.
„Měl jsi zase záchvat, promiň, byla to moje vina.“
Blázen pořád koukal na svýho spolubydlícího a k přimhouřeným očím se přidala otevřená pusa.
„Měl jsi záchvat, naštěstí tě ale slyšeli doktorandi a,“ na chvíli se odmlčel a zadíval se na mříže na okně, „a jakmile si se trochu zklidnil, začal jsi mluvit o mně.“
„Sakra.“ Procedil blázen skrz zuby.
„Jo, je to na nic. Pomalu už ti začínali věřit, že mě nevídáš a že ty jejich prášky zabíraj, ale takhle si tě tu ještě tak měsíc nechaj… No, dokud ti z mozku nenadělaj kaši.“
Spolubydlícího, kterýho pobavil vlastní vtip, si teď blázen nevšímal. Přešel k zamřížovanýmu oknu a záviděl lidem, který si mohli zrovna zapálit cigaretu. Na prázdno dělal navyklý pohyby jako by si zrovna zapaloval těžký Marlboro. Spolubydlící se opřel zády o zeď vedle blázna a vydechoval přesný kolečka kouře.
„Slunce mělo asi těžkej den, že to vzdává tak brzo.“ S každym vyřčenym slovem se mu z pusy valil modrej nikotinovej kouř. Blázen nosem natáhl imaginární vůni.
„Asi jo, asi mělo těžkej den. Nechal jsi mi nějaký kakao?“
„Jojo, na stolku, vedle postele,“ potáhl z cigarety „sestra ho tu nechala.“
*heh* zasmál se blázen.
„Nová dávka bonbonku.“ Nasypal do sebe všechny čtyři barevný kapsule, který držel v ruce a zapil je studenym kakaem.
Po chvíli tichýho přemýšlení blázen promluvil.
„Asi mi zase sebrali propisku, co?“
„Jo, ty idioti si pořád nepamatujou, že jsi býval spisovatel.“
„Mám záložní…“ řekl a vytáhl pomuchlanou stránku zažloutlýho papíru. „Tak, co chceš dneska dělat?“
„Minule jsi říkal, že mi napíšeš milenku.“
„Nojo vlastně, to máš pravdu…“ pousmál se blázen a dal se do psaní.
A tak jim začala noc.