PIONÝRSKÝ TÁBOR

PIONÝRSKÝ TÁBOR.


Letos pojedeme do pionýrského tábora ! Sdělil mi důvěrně Tora v Parlamentě u partičky kulečníku, kde se mu moc nevedlo a tak jsem na to neříkal nic. Myslel jsem si, že jde z jeho strany o trapný pokus rozptýlit moji pozornost, a tím zvrátit průběh hry ve svůj prospěch. Ale Ivan začal za chvíli znova, Miro, letos pojedeme do pionýrského tábora! Položil jsem znechuceně tágo. Co to prosímtě meleš? Hraj a nevymýšlej hlouposti! No co je na tom? Nedal se odbýt. Pak se naklonil k mému uchu a spiklenecky zašeptal .Máma, víš ona letos jede vařit kamsi do pionýrského tábora, a já jsem ji ve slabé chvilce slíbil, že se za ní pojedu podívat. Víš, je mi blbé tam jet sám, teda sám, mám tam jet s kamarádkou, no moc se mi to ve dvou nezamlouvá, tak mě napadlo,že by jsme mohli jet na vandr, a při té příležitosti navštívit maminku. Nebude to k zahození mít v kuchyni známost. No tak dobře, zjisti kdy, kde, co a jak a jedem! Tora vše slíbil a za týden jsme již měli plán v kupě. Jenže těsně před odjezdem Ivan najednou že nemůže, a ať jedeme sami. No to je paráda, to nemá chybu! Ty něco vymyslíš, zblbneš nás všechny a pak cukneš? Do toho pionýrského tábora snad jedeme jen kvůli tobě, ne? Ivan ale stál za svým. Nemůžu a bašta! A proč nemůžu, to vám neřeknu. Po delším dohadování a debatách slíbil, že za námi ve čtvrtek přijede, ať ho někde počkáme. Pche! Někde. Někde, ale kde, když ani nevíme kam pojedeme? Tak se stalo, že jsme jeli sami. Pepa,kterého pověřil Ivan svým zástupcem ( Seš Novák? Seš! Seš můj brácha? Seš! A ty jediný víš, kde máma vaří, tak nekecej a jeď! ), potom Kamós a Čardáš. Pepa se projevil jako rodilý vůdce. Vedl nás neomylně neznámou krajinou, hlubokými lesy a hvozdy k cíli naší cesty. Nedal se ničím a nikým obměkčit a na naše četné prosby o zastavení se alespoň na chvíli v nějaké občerstvovací stanici nereagoval. Vždycky jenom utrousil, Napřed povinnost a potom zábava holomci! Já vás moc dobře znám! Jak někde sednete, už maminku nenajdeme! To, co se napřed zdálo jako neomylné vedení naší výpravy, se zanedlouho proměnilo v omylné, a posléze v prach obyčejné tápání v hlubokém lese. Zabloudili jsme! Je to jasny! Josef, vždyť ty vůbec nevíš kde jsme! Klídek hoši, klídek! Utěšoval nás Pepa. Pionýři, jak je všeobecně známo, dělají v lese příšernej kravál, takže jejich tábor nebude problém najít. Podívali jsme se nevěřícně na Pepu, a už, už jsme se ho chtěli zeptat, kde k takové informaci přišel, když tu náhle zazněl lesem zvuk, který do přírody rozhodně nepatřil. Chvíli jsme poslouchali a pak promluvil Kamós. Mno, já bych řekl, že někdo buší železem na zavěšenou kolejnici, nebo něco na ten způsob. Jo, jo Pepo, měls pravdu, dělají kravál! Buďto nás zmerčili jejich předsunuty hlídky, nebo je poledne a zvou nás na oběd! Jelikož byla jedna hodina, tak to spíš vypadalo na oběd. Pepa hned ožil. Chlapi, bude jídlo! Je to ale výhoda mít rodiče kuchařem, že jo ! Co asi bude dobrého? Copak nám maminka asi navařila? Začal příšerně slintat a olizovat se, že se na něho nedalo dívat. Nejkratší cestou jsme vyrazili k prostřenému stolu. Běžte honem pryč! Běžte honem pryč! Na nás ale místo pozdravu volala paní Nováková, když nás spatřila, jak se hrneme do kuchyně. Pak jen spráskla ruce řka: Kluci, ONI to nemají rádi, když jim sem někdo cizí leze, honem zpátky do lesa! Ať z toho nemám nepříjemnosti. Ale mami! Vždyť já mám hlad! Začal smlouvat Pepa. Já nemůžu jíst v lese, zapomněl jsem si doma lžíci, pokusil se obměkčit maminku. Bezvýsledně! Tady máš 50 korun a někde si ji kup a už běžte, jde sem soudruh vedoucí, asi vás už zmerčil! Udělali jsme čelem vzad a hurá zpět do lesa. Za námi se nesl její poslední pokyn svému synovy. A za zbytek peněz si kupte sirup, ať máte co pít! No tak to bychom měli, oběd máme šťastně za sebou, tak co teď? Pravil Čardáš, když jsme osaměli v lese. Josef , to bude drahý! Dodal jsem. Nejdřív ale najdeme vhodné místo na nocleh a hlavně co nejdál od pionýrů



Po delším putování jsme oběvili krásné údolí,kde jsme zůstali. Hned byli vysláni dva zvědi, aby našli nějakou vesnici, kde doplníme naše skromné zásoby. Asi po dvou hodinách se Pepa s Čardášem vrátili z obchůzky. Pepo, koupils sirup? Byl náš první dotaz.Ne, RUM! Za ten oběd. Taky dobry, nech kolovat!
Tábořili jsme nedaleko Vránové Lhoty, kde jsme byli asi před pěti léty s Junákem na táboře. Místo jsme s Čardášem celkem snadno našli a trochu si zavzpomínali na skautský život Já jsem dokonce poznal, kde stál náš stan. Čardáš zase kde stála kuchyň , špižírna, jídelna a vše ostatní, co souviselo s jídlem, včetně latrín.
Pobyli jsme tři dny. Spali pod širákem, když pršelo jsme stavěli stan z celt alá Bystřičky, přes den se toulali po lesích, pohoda.
Ivan přijede do Veselí! Sdělil nám Pepa ve středu. Musíme se přesunout! Ve Veselí jsme našli obchod, no obchod, spíše konzum, kde na minimální ploše bylo doslova narváno maximum zboží. Bylo tam vše, co je na vesnici potřeba. Od jídla přes hrábě a kosy, až po žárovky. Ve frontě před námi byla jen jedna asi sedmdesátiletá babička. S námi se víc lidí už do krámu nevešlo. U pultu probíhal zajímavý rozhovor: Te, Mařko, dé mě něco na žižeň! Dneska bodo celé deň na polo, a slonko peče jak splašeny. Tož co bes chtěla Božka? Mám tade soduvko, nebo pivo! Na to tě prdim, to bech se potila jak kráva! Viš co? Dé mě žviksno, a nějako pořádnó! Né jaks dala posledně mimo starymo,s té nešle dělat vůbec boblene! A copak si dáte ve, kločeska? Taky něco na žízeň paní. Prodavačka už už sahala pro Pedro, ale včas jsem jí zarazil. Né, žvýkačku nechceme, dejte nám RUM. Paní ztuhla, ale kšeft je kšeft. Co na tom, že je ráno a že polovině z nás není ještě osmnáct. Před obchodem jsme RUM přelili do čutory a během pěti minut jsem byl zpět v krámě vrátit zálohovanou láhev. Prodavačka zděšeně vykulila oči. Proboha chlapci, ve ož ste to vepile? To víte, žízeň je žízeň! Vzal jsem od ní korunu za láhev a nechal jí za sebou přemýšlet o zkažené mládeži.
Veselí jsme po úsměvné příhodě v obchodě přejmenovali na Srandov, ale to již přijížděl autobus, z něhož nejdříve vylezl Ivan,za ním Dana, potom Kulda a nakonec Lenka. To bylo radosti! Právě otvírali hospodu, tak nebylo co řešit. Za necelou hodinku, která utekla u piva velice rychle, začal Ivan naléhat, že musí navštívit maminku. A je to tady zas! Marné bylo naše přesvědčování, že je to k ničemu. Ale když chceš, my tě tam klidně dovedeme. Před hospodou jsme ale zjistili, že nám mezi tím holky stačily vypít náš RUM, takže jsme na tom byli všichni stejně a těšili se, jakou budou mít pionýři radost, že nás vidí. Nevím čím jsme zapůsobili, ale tentokrát nás paní Turečková nevyhodila hned. A Kulich dokonce pro nás sehnal půlku hrnce gulášové polévky na posilněnou. Museli jsme ji sníst sice v lese, ale i tak byla moc dobrá.
Po polévce a rozloučení jsme se opět ponořili do lůna přírody. V lese, na odlehlém místě jsme holkám postavili stan, který si pro tuto příležitost dovlekli s sebou z domova. Myslím to doslova! Stan vážil nejméně deset kilo. Ještě něčím se vyznačoval, měl jasně oranžovou barvu, což bylo na tu dobu něco nevídaného. Stan byl v lese jako pěst na oko.Zbytek party si ustlal tradičně pod smrčky.
Zrovna když jsme se chystali vyrazit do Srandova na pivo, přišel hajný. Bylo to jasné, stan ho přitahoval jak můry lampa. Tak copak, copak mládeži? Povolení máte? Naštěstí se vyjednávání ujaly holky. Pane hajný, povolení nemáme, my se jen vyspíme a hned zase půjdeme! Srnky nevyplašíme, tiše jako myšky budeme, ba ani oheň nezapálíme! Naštěstí byl myslivec ze Srandova, a tak měl smysl pro legraci, a nechal nás být.
Seděli jsme ve Srandovské putyce již asi hodinu, ale hospoda stále prázdná. Jen u výčepu stojí dva domorodci a srkají pivko.Kulda to již nevydržel a šel se jich optat, co že je to za divný kraj, kde nikdo nechodí na pivo? Víš hochu, nás tady bydlí dohromady i s dětmi asi jen třicet, tak se tak blbě neptej! A taky je týden před výplatou! Asi v devět


přišli další tři domorodci, takže se dalo říct, že byla hospoda na zdejší poměry narvaná. Bohužel jsme v tu chvíli zrovna byli na odchodu, takže bylo opět prázdno.
Jo, jo, ve Veselí byla zkrátka sranda,a ještě dlouho jsme na Srandov v dobrém vzpomínali, a na konec jsme uznali, že i návštěva pionýrského tábora může přinést něco dobrého.