1.10.2013

Tak. Vzbudil jsem se kolem osmý ráno, když spolubydlící odcházel do školy. První věc, kterou jsem se rozhodl udělat, byla vyčištění zubů. Jsem schopnej si zvyknout na cokoliv, ale nevím, jak dlouho mi bude trvat, než si zvyknu na to, že s plnou pusou pasty musím odpovědět úplně nahýmu asiatovi na jeho „Ahoj“. Je to jak v kriminálu, nebo aspoň na vojně.

Já mám dneska až od čtyř, ale musím si jít koupit snídani a pak jít skoro dva kilometry do školy na studijní oddělení vyzvednout si čipovou kartu a index, což je důležitě, vlastně až akademicky vzhlížející sešítek s nápisem: „Výkaz o studiu na vysoké škole“. Takže se konečně budu moci najíst v menze a chodit do univerzitní knihovny.

První, co bych zkritizoval, je právě knihovna. Mám pocit, že je to velice moderně vypadající barák, ovšem se zastaralým obsahem a navíc dovnitř nepouští s taškou či bundou. Na můj dotaz, co mám dělat, když budu potřebovat jít do knihovny s notebookem, mi bylo odpovězeno, že ho musím vyndat a dát do košíku, prý kvůli krádežím z fondu. Další výtka, kterou mám ke knihovně, je nemožnost nonstop studia ve studovně, jako tomu máme v Praze v Národní technické knihovně, vedle areálu ČVUT. Na koleji se nedá totiž učit, bez toho, abychom se navzájem rušili.

Půjčil jsem si dvě knihy, které jsem se rozhodl před obědem odnést na pokoj. Vcelku mě pobavilo, že se mnou do výtahu nastoupila slečna s jakýmsi týpkem a oba vystoupili ve čtvrtém patře, což je patro holčičí. Nebudeme polemizovat o tom, jestli šli spolu studovat, nebo ne, ale měla hezky decentní piercing na tváři, což se mi dost líbilo.

Přišel jsem do menzy. Nejenže byla fronta až ven, ale ještě k tomu vypadala všechna jídla, jako by je někdo již ochutnal a vyvrhnul. Vykašlal jsem se tedy na oběd a přešel k dalšímu bodu programu – koupit ručník. Ano, žil jsem sice v domnění, že ručník na koleji je, nicméně se ukázalo, že byl spolubydlícího.

Čas se nachýlil, a tak jsem cestou z Tesca šel rovnou do školy, kde jsem do čtyř počkal na první můj předmět na univerzitě – cvičení ze základů ekonomie. Učebna vypadala podobně, jako běžná třída na základní či střední škole. Bylo příjemné, že mezi asi třiceti klukama byla i jedna holka, dokonce i celkem pohledná a v mých očích nekonzervativní. Poznal jsem to tak, že některé gelové nehty na ruce měla černé, jiné růžové. Má vkus, to se musí nechat. Navíc jí koukalo z očí, že je nevinná a přitom potvora, což mi velmi imponuje. Přednášející se nám představila a vypadala celkem sympaticky. Poté jsme to samé udělali my. Zeptala se nás, zda nám nebude vadit, když nás bude oslovovat „Kluci“. Nikdo neprotestoval, ale potom si všimla tý holky. Oslovení tedy změnila na „Kluci a Lucko“. Cvíko skončilo. Na škole mě dost štve výtah, vždycky se musí počkat hrozně dlouho, než úplně dojede, jinak při sebemenším vašem pohybu v kabině výtah zastaví a vy se zaseknete v mezipatře. Jak depresivní.

Klasická skoro dvoukilometrová procházka od školy na kolej. Zatím pohoda, ale vím, že mě časem bude štvát. Šel jsem rovnou do menzy, k večeři jsem si vybral řízek + vařené brambory, vypadalo to vcelku poživatelně a dokonce vyhověli mému požadavku: „Nechci na brambory máslo“. Přisedl jsem si ke dvěma prvákům a sympatické slečně, která, jak se potom ukázalo, s jedním z týpků chodí. Seznamování tu jde celkem rychle, což je fajn, jinak bychom se z toho asi všichni zbláznili.

Večer jsme šli se spolubydlícím na pivo, nakonec vlastně na tři. Objevil jsem, že na koleji je studovna. Uff. Dokonce se vším co student vysoké školy potřebuje – mluvím o stolu, kam se vejde notebook, zásuvce a přípojce k vysokorychlostnímu internetu.  Na chvíli jsem odběhl naproti do kuřárny, odkud jsem slyšel hlasy. U popelníku sedělo pět borců a jedna princezna, evidentně jí to dělalo dobře. Kolovala becherovka, nestěžoval jsem si.

Zašil jsem se do studovny a začal psát deník. V tom slyším jak se nějaká dívčí skupinka pod okny, zjevně celkem opilá, hecuje slovy: „Ukaž prdel!“ Netrvalo dlouho, a dole stálo pět holek s holou prdelí a někdo je fotil.

Zejtra má bejt nějaká seznamovací party pro studenty prvních ročníků.

Žiju.