Unavený muž

Do pokoje váhavě vstoupily první sluneční paprsky dnešního dne. Spáč, který až do této chvíle pokojně ležel na staré pohovce, se neklidně zavrtěl. Jeho lehce prošedivělé delší vlasy mu spadaly do obličeje a snažily se tak skrýt tmavé kruhy pod očima. I ve spánku vypadal, jakoby mu únava nebo jakási nemoc vysála poslední kapku krve.

Přes jeho obličej chvílemi přeběhl křečovitý záchvěv, když ve snu bojoval se svými démony všedního života. Z noční můry byl nakonec vysvobozen hlasitým bouchnutím dveří ve vedlejším bytě.

Chvíli osleple mžoural do denního světla. S hekáním důchodce se pomalu posadil. Nevypadal, že by někam spěchal. Zabořil svoji hlavu do dlaní a na několik okamžiků tak stvořil obraz dokonalého zoufalství. Konečně pomalu vstal. Důstojným krokem hodným poražených králů došel k oknu a otevřel ho dokořán.

Jeho myšlenky i pohled ubíhaly do dáli spolu s ranním vánkem. Duše se ze všech sil napínala, ale připoutána řetězy povinností a zodpovědnosti musela zůstat. Muž nastavil svou tvář hřejivým slunečním prstům. Vychutnával svěží a zatím ještě ničím nezkalené ráno.

Lehce se vyklonil z okna a pozoroval klid ulice hluboko pod sebou. Touhle dobou bylo hrobové ticho rušeno jen osamělým vrkáním holuba. Člověk mohl velice snadno podlehnout nádherné představě, že to tak už bude navždy, že už není potřeba se někam hnát, že jsou veškeré závazky zapomenuty, že …

Miloval tyto vteřiny, kdy byl schopen uvěřit ve vlastní svobodu, doufat ve světlé zítřky. Bohužel vždy vzápětí přišlo příliš kruté vystřízlivění, které nemilosrdně sráželo na kolena.

Když odcházel do práce, nenáviděl se. Nenáviděl se za to, jak snadno podlehl rutině ve svém životě a dobrovolně uvěznil sebe i svou duši v okovech nutících ho žít ve vyjetých kolejích. To vše za mizerný plat a pocit absolutní vyprahlosti.

Uvědomil si bolest v rukou od toho, jak silně svíral rám okna. Povolil sevření. Bolestně si povzdechl. Kolikrát si říkal, jestli to má vůbec cenu. Proč vlastně dosud neměl sílu něco změnit? Možná to není ani jeho osudem. Ale jestli funguje něco jako předurčení, mohou přeci existovat i věci jako kouzla a cesty duše bez těla. To druhé ho fascinovalo. Možnost vidět nepoznané, bez jakéhokoliv omezení. Alespoň jednou to chtěl zažít, jenže nevěděl jak na to.

V té chvíli mu hlavou probleskl šílený nápad. Možná stačí jediný krok a bude svobodný. Třeba je potřeba jen málo – zříci se těla. Duše je přeci nesmrtelná, ne?

Vyklonil se ještě víc. Ulice byla neustále bez života. Měl teď šanci, teď nebo už nikdy jindy. Chladný vítr ho hladil po tvářích, laskal ve vlasech a voněl příslibem krásného neznáma.

Už nechtěl dál pracovat v té šílené továrně, každý den ta samá věčně se opakující činnost. Dychtil po volnosti bez hranic. Vyklonil se ještě víc.

Neměl důvod nevěřit, a tak věřil. Vytoužená svoboda byla najednou lákavě blízko, stačí málo. Proč to neudělat? Jeho tělo zůstane na zemi, ke které je po léta připoutáno, ale duše bude volná. Je přeci nesmrtelná. Nebo ne?