Začínání

Když už musíš začít, tak začni hned. Tohle doporučení jsem dostala již před několika lety. A myslím, že to správné teď, je dnes. A tak začínám. Začínám právě dnes, protože mě již nebaví nosit své myšlenky v hlavě a tak trochu doufám, že když je vysypu na papír, nějak se mi uleví. Můj mozek neustále a neúnavně produkuje spousty nápadů, úvah a hlavně příběhů, které v další chvíli pohřbí nové věci. Takže, nakonec všechny mé geniální myšlenky utopí čas a dobré nápady a příběhy se ztrácí někdy mezi seznamem na nákup a povinnostmi v práci. Jaká strašlivá ztráta pro lidstvo. Rozhodla jsem se tedy, že se o barvy svého života podělím se čtenářem. Možná někoho budu nudit, bavit, snad inspirovat, anebo také popuzovat. Nevadí, různé podměty nutí různé lidi k různým reakcím. Lidská rozličnost mě baví. Nenaleznete na světě dva na vlas stejné charaktery, dvě stejné povahy. Podobné či spřízněné snad, ale naprosto identické, to je vyloučené. Jaká geniality se v tomto záměru skrývá.
A proto se také děje to, že píšu tohle dílko. Mám poslední dobou celkem intenzivní pocit, že mi brzo hrábne. Ze všeho toho kolotoče kolem a poletujících myšlenek v mé hlavě. Jakoby svět byl pouť a já malé dítě, které se honem nemůže rozhodnout, na kterou atrakci půjde dřív. A tak než se rozhodne, vystřídá všechny okolo, jen ne ty nejvíc zábavné a skvělé, což ale nikdy nezjistí, protože je nestihlo zkusit a pouť již zavírá a jede o město dál. Tak snad zase někdy jindy, v jiné době, v jiném kraji anebo také ne, sbohem navždy.
Některé praktičtější typy by to zřejmě řešili návštěvou psychologa nebo by alespoň začali navštěvovat hodiny jógy, či si na internetu našli relaxační dechové cvičení, stáhli si mp3 se zpěvem velryb a zakoupili meduňkový čaj, samozřejmě v akci za zvýhodněnou cenu. Ne tak já. Rozhodla jsem se z toho všeho vypsat. A to i přesto, že každé slovo musím třikrát opravit, jelikož s mými přerostlými gelovými nehty se mi dost špatně píše. Překlepy se mi dějí také proto, že rychleji myslím, než píšu. Zajímavý.
Ale zpět k těm nehtům. Tato skutečnost se mi přihodila čistě proto, že jsem od přírody líná a to i na tak jednoduchou věc, jako je zvednou telefon a zavolat té dámě, která mi s takovou pečlivostí dělá každý měsíc krásné ruce. Takže, když jsem se k tomuto činu dnes konečně odhodlala, paní mi laskavě oznámila, že volný termín má až za 14 dnů. Což se rovná tomu, že zřejmě vytáhnu rukavice. Ta ostuda, pokud by někdo viděl mé neupravené ruce… ha ha ha … samozřejmě žertuji. Ale dost mi hrozí, že si opět některý z nehtů ohnu a strhnu i s nehtovým lůžkem a věřte mi, to fakt bolí.
Během dneška se mi neustále vrací věta: SLOVO JE MOCNOU ZBRANÍ. Tato věta, v různých obměnách, je známá asi všem a nějakou hloubku má. Zajímalo by mě jen, kde jsem si ji přečetla nebo kde ji slyšela, a hlavně, proč je středem dnešního dne. Každopádně doufám, že jsem slovem neublížila, ale potěšila. Mluvila jsem dnes až dost, tak snad jsem nenapáchala škody.
Co nám přinese zítřek?