Začínání

Je tu pátek. Bohužel ne pro mě. Sloužím víkend, takže na nějaký bujarý večer v klubu či hospodě můžu s klidem zapomenout. Několikrát jsem se pokusila jít se bavit v předvečer víkendových směn a nikdy, opravdu nikdy to nedopadlo dobře. Znáte to. Jdete na jedno, ani se vám moc nechce a najednou se vracíte domů v pět ráno, sotva pletete nohama a za dvě hodiny vstáváte. Možná by to tolik nevadilo, kdybych pracovala například s počítači. Ale komunikace s lidmi a kocovina, to není právě dobrá kombinace.

Dnes mám ale ještě volno, alespoň přes den. Jedinou mou dnešní povinností je třídní schůzka s paní učitelkou jedné mé svěřenkyně. V kolik že to bylo hodin? Ach ano, ve čtyři, času dost. Jsem trochu nervózní, je to má první třídní schůzka a já chci udělat dobrý dojem. V průběhu celého dne přemítám v hlavě, co si obleču. Nakonec dojdu k celkem slušnému modelu, upravím svůj zevnějšek, tak, abych vypadala dobře, ale zároveň aby na první ohled nebylo jasné, kolik úsilí mě to stálo.

Asi před hodinou mi došli cigára, to je děs. Celou tu dobu se modlím, abych už mohla sednout do auta a jet na tu schůzku. Po cestě si koupím cigára a ještě si v klidu zapálím, jo to bude skvělý. Konečně se přivlekla půl čtvrtá a já vyrážím. Podle plánu zakupuji zmíněné cigarety, a na rohu školy si jednu z nich zapaluji. Mám ještě čas, takže požitek je dokonalý.
Mimoděk se podívám do diáře, jak se paní učitelka jmenuje, a nestačím zírat. Já tam měla být už v 15:30. V rychlosti zahazuji nedopalek na zem a ženu k místu, které se jeví jako vchod školy. Ale chyba lávky, jsou o jen dvoje dveře a před nimi si hoví květináč s afrikány. Bože kam mám jít? Ještě celkem s klidem se ptám procházející postarší paní. Mile mi ukazuje za roh, kam se také příslušně řítím. Tedy v rámci možností. Ve snaze vypadat jako elegantní bytost mám na sobě podpatky, které by se směle mohly měřit s eiffelovkou. No nic, stojím konečně před správným vchodem. Samozřejmě budova je tak úžasně rozvržena, že hned při prvním kroku zjišťuji, že nevím kam jít. Schodiště se plazí nahoru i dolu a já jsem opět v koncích. Paní uklízečka pomohla a nasměrovala mně směr sborovna. Když jsem tam došla, splavená, rozcuchaná a s rozmazaným make-upem, zjistila jsem, že tato škola má budovy dvě. Zmíněná paní učitelka sídlí samozřejmě na té druhé.

…Zastřelte mě prosím…

Další cesta již byla celkem snadná, dorazila jsem sice pozdě, ale milá paní učitelka nehnula ani brvou a sladce se na mě usmívala. Pokud se mi nevysmívala. Ale asi ne, celkem mile jsme si popovídali, a já byla propuštěna.

Na ulici jsem se v duchu už už chtěla chválit, jak jsem to všechno heky zvládla, když v tom se přede mnou objevila podivná existence. Házela jsem očima, kam se dalo, ale přesto jsem byla oslovena.
„Čau kočko, nevíš, kde se tady dá sehnat nějaký píro?“
„Pardon, ale cože to sháníš?“
„No hulení“
„Jo aha, tak to u mě nepohodíš, já nehulím“
„ Jakto, vždyť máš piercing…“
„To je ještě z dob mládí“
„Jo tak to jo, takže tady se nehulí?“
„Ale asi ano, ale já Ti víc neporadím“
„Tak dík, čau.“

No-ty-vole!!!!

Takže já se půl dne snažím, abych vypadala elegantně a reprezentativně a pak potkám nějaké zhulené hovado se skejtem v ruce, které mi s klidem oznámí, že vypadám jako feťák, kterému čouhá tráva z kapes. Tak to mám dost…. Tohle mi běželo hlavou v tu chvíli. Ale později, když jsem se nad tím zamýšlela, napadalo mě, jak strašně často i já sama soudím lidi podle prvního dojmu, jak se tak říká podle obalu. Každý z nás vysílá k okolí nějaké signály pouhým svým zevnějškem, jak jednoduché, tak proč si stejně stále nerozumíme? Jasně, je to proto, že já si myslela, že vypadám nějak a kdosi mě vnímal úplně jinak…ehm, nějak se do toho začínám zamotávat, ale myšlenka je jasná, no ne?

Věta pro dnešní den, by mohla znít: NESUĎ KNIHU PODLE OBALU. Nebo tak něco…