Dva příběhy v jednom

 

Bylo mi třicet a psal se rok 1985. Pracoval jsem na počítači EC 1033 a Kancelářské stroje pořádaly školení programování v jazyce PL/I. Proč ne, říkal jsem si a tak jsem si zajel do Votic u Benešova. Ubytování i školení probíhalo v hotelu Modrá Hvězda přímo na náměstí. Samotné školení není tak zajímavé, jako jeho konec.

 

 

 

Slavnostně jsme to zakončili již ve čtvrtek, aby ti, co to mají dál, třeba jako já do Nového Jičína, mohli jet dříve. Radost z konce neznala mezí a tak jsme zorganizovali rozlučkový večírek. Jedlo se, pilo, hodovalo, a když jsem přišel na to, že mě vlastně chtějí opít, rozhodl jsem se uprchnout a tak se taky stalo. Vytratil jsem se na pokoj. Sbalené jsem už skoro měl a tak jsem naházel do kufru zbylé ostatky, které se po pokoji volně povalovaly, a prchal jsem na nádraží, které bylo vzdálené tak půl hodiny pěšky, abych stihl poslední čtvrteční vlak z Votic.

 

 

 

Dokázal jsem to. I když jsem chtěl jet až v pátek ráno, byl jsem rád, že jsem utekl. Kdo ví, jak by to dopadlo. Už i tak jsem toho měl v sobě dost. V Praze mě probudila paní průvodčí, vystoupil jsem na Hlavním nádraží a … Zjistil jsem, že mám hodinku čas než mi pojede půlnoční rychlík na Ostravu. Zalomil jsem to v čekárně s kufrem těsně vedle sebe.

 

 

 

Škublo to se mnou. Bleskový pohled na hodinky mi ukázal, že za pět minut mi to jede. Vystřelil jsem podchodem na perón. Rychlík tam stál. Skočil jsem do posledního vagónu a jen tak mimochodem jsem se zeptal, jestli to jede na Ostravu. „Nie, to chodí na Bratislavu“, zněla odpověď. Sotva jsem vyskočil rychlík se rozjel, no a jak se vzdaloval, tak jsem málem omdlel. „Kde mám kufr?!“. To jsem nevykřikl, to jsem zařval, ale bylo to úplně jedno, protože široko daleko nikdo nebyl. Jen drncaly koleje odjíždějícího vlaku.

 

 

 

Průserový stav. Okamžitě jsem začal jednat. V kanceláři výpravčího chvíli trvalo, než pochopili situaci, kterou jsem zmateně líčil. „Ano, prosím Vás. Ať ten modrý kožený kufr v Pardubicích někdo vyzvedne s posledního vozu a já se pro něj stavím nejbližším vlakem.“ S poděkováním a s nevýslovnou radostí, že jsem to dobře zařídil, jsem se pomalu vracel do čekárny. Naráz jsem měl čas. A jak se tak kochám vlastním úspěchem, došel jsem na místo, kde jsem před tím usnul. Mé oči nevěřícně koukaly na modrý kufr, který tam stál vedle lavičky. Ten kufr na mě čuměl stejně blbě jako já na něj.

 

 

 

Vlak po čtvrté hodině mi už neujel a tak jsem šťastně s kufrem přesedl v Suchdole nad Odrou a v deset hodin jsem si už dával u Jelena na náměstí v Novém Jičíně pivo. Tento příběh je jen pro zasnání, avšak má ještě jednu nepříjemnou dohru.

 

 

 

Asi čtrnáct dnů po školení mi přišel z Votic balíček. Nejen manželka, ale i já jsem byl zvědaví, kdo mi co posílá. Ženské jméno odesílatele mi bylo cizí a manželka evidentně ztuhla, když jsem z balíčku vytáhl pyžamo. Vysvětlení je prosté. Pyžamo si dávám na postel pod polštář, a v tom fofru, před útěkem z hotelu, jsem na něj zapomněl. Na náklady hotelu to poslat asi nešlo a tak poctivá paní uklízečka mi ho pečlivě zabalila a poslala na vlastní náklady. Do dnes jsem ji nepoděkoval a manželka? - Už je to dávno, ale příjemné to nebylo. Obzvláště, když vám nikdo nevěří ani tu historku před tím.