_-_-_-_

„Jo to bylo fakt super“, směje se Sofie a opět propadne v záchvat smíchu když si vzpomene na dnešní příhodu ve škole.
„Ježiši to byl trapas. Jak letěl“, nezůstane pozadu Vanesa a už se láme v pase.
Ptáte se čemu se smějí ? Spolužákovi, který upadl na schodech. Zdá se vám to povrchní ? V tom případě se shodneme.
Dnes, stejně jako každý jiný den, jdu se Sofií a Vanesou ze školy domů. Jsme nejlepší kamarádky, ale přesto jim někdy nerozumím.
Nevím proč, ale už strašně dlouhou dobu mě ignorují. Chodím s nimi domů, sedím s nimi ve škole i v jídelně, ale….je to jako bych neexistovala. Snažím se něco namítnout, ale naprázdno zavřu ústa a znovu sleduji jak ty dvě pokračují dál v hovoru jako bych vedle nich nebyla a dokonce si nevšimnou když se zastavím před jedním panelovým domem.
„Tak…..je to tady zas“, řeknu si sama pro sebe a co nejopatrněji odlepím oči od země abych mohla pohlédnout do špinavého okna ve druhém patře.
Obraz který se mi naskytne znám už nazpaměť. Za šedivou záclonou stojí dívka s dlouhými plavými vlasy, po tvářích jí stékají slzy a dlaň má přitisknutou na okenní tabulce.
Proč tam každý den stojí ? Proč ji nikdy nepotkám venku ? Proč je tak smutná ? A….proč ji vidím jen já ? Najednou ta dívka promluví. Je moc daleko, nerozumím jí. Snažím se alespoň odezírat z jejích rtů….písmenko po písmenku se snažím dát dohromady ta dvě slova….JSI MRTVÁ.
A pak….chápu. Ohlédnu se na své kamarádky a vykročím směrem ke dveřím panelového domu. Chvíli hledím do jmenovek na zvoncích když v tom se z mluvítka trhaným hlasem ozve: „Pojď nahoru, je otevřeno. Popovídáme si….“